K nám na pódiu přišel nějaký vysoký, strach nahánějící muž a něco Mad šeptal do ucha. Ta přikývla a zářivě se na mě usmála. Bylo mi na omdlení, nemohla jsem pořádně dýchat a stále jsem si musela držet tu masku.
„Dámy a pánové, uvolněte prosím parket. Pan Jackson právě dorazil a zahájí první tanec naší charitativní akce s naší výherkyní,“ poplácala mě po rameni.
„Fakt ti nezávidím“ zavrčela mi do ucha a brala mě z pódia. Vůbec jsem nevnímala. Polkla jsem na prázdno a vystrašeně se dívala po místnosti.
Světla se ztlumila, dveře se otevřely a …
6. kapitola
Dveře se otevřely a z nich vyšel muž, kterého jsem už nikdy nechtěla vidět. Měl na sobě černé kalhoty, které těsně obepínaly jeho dlouhé nohy, bílou u krku nedopnutou košili a na ní černou zdobenou vestu. Černé, kudrnaté vlasy mu volně ležely na ramenou a dva pramínky vlasů mu trčely do očí. Vypadal úžasně. Rozhlížel se po sále, neustále se na někoho usmíval a lidé na něj pokřikovali. Mad mě chytila za ruku a táhla z pódia. Měla jsem úplně dřevěné nohy, tak jí to moc nešlo, stála jsem tam jak přikovaná. Podívala se na mě z otázkou v očích, ale já jí nedokázala odpovědět a vlastně nebyla jsem schopná vůbec ničeho. Bála jsem se byť jen mrknout, abych neomdlela.
„Vítejte, pane Jacksone, jsme rádi, že jste potvrdil svou účast,“ slyšela jsem Madelaine. Uvolnila jsem svoji zpocenou do pěsti staženou ruku a chvilku s ní kroutila. Dělala jsem vše možné i nemožné, jen abych s enemusela dívat na něj. Nechtěla jsem se na něj dívat! Nechtěla jsem ho vidět a už vůbec jsem s ním nechtěla dělat žádný projekt!
„A tady máte vítězku,“ slyšela jsem její medový hlas a následně pocítila její teplou ruku na svém rameni. Tlačila mě k nim.
„Jenn,“ sykla na mě. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na ni. V jejích očích jsem viděla obrovské otazníky a tušila jsem, že se dnes nevyhnu výslechu. Ještě budu muset vymyslet, co jí řeknu. Ještě jsem jí nechtěla svěřit svou minulost. Ještě ne.
„Promiňte mi, není ve své kůži,“ omluvila se za mě a já měla chuť utéct.
„Pane Jacksone, dovolte abych vám představila Jennifer Smithovou,“ ukázala na mě.
„Moc mě těší, slečno Smithová,“ natahoval ke mně ruku. Madelaine do mě dloubla a já se na něj musela podívat.
Ano, tak jak jsem čekala. Setkala jsem se s párem těch nejkrásnějších očí, jaké jsem kdy viděla. Všechny vzpomínky, všechny zážitky, všechna bolest, kterou jsem tak dlouho skrývala se najednou vzepjala na povrch a obrovská trhlina v mém srdci se znovu objevila. Srdce mi nepravidelně bušilo. Spánky mi neustále tepaly a v mých očí se objevilo zranění.
Pátravě mě pozoroval a zjevně nevěděl, co si má myslet. Malinko se zamračil a podíval se na svou nataženou ruku. Až teď jsem si všimla, že má černé rukavice.
„Jennifer Smithová,“ podala jsem mu ruku. Nemohla jsem říci, že mě těší ho poznat, protože to tak zkrátka nebylo!
Jemně ji stiskl a pustil. Zachvěla jsem se. Ano, stále měl na mě takový vliv! To bylo zlé, moc zlé. Podívala jsem se po sále a všichni se na nás napjatě dívali. Otočila jsem se k Madelaine, která se stále ještě mračila a dloubla jsem do ní. Mávla rukou a sálem se rozezněla něžná melodie.
„Smím prosit?“ zeptal se nejistým hlasem a mírně se uklonil. Vyděšeně jsem se porozhlédla po okolí, jakobych hledala něčí pomoc, i když jsem dobře věděla, že mi pomoct nikdo nemůže. Tohle je můj boj! Nejistě jsem přikývla a vložila svou ruku do té jeho. V tichosti mě vedl doprostřed tanečního parketu. Během cesty jsem několikrát klopýtla. Úplně se mi třásly nohy.
Zastavil se, otočil si mě k sobě čelem a malinko se usmál. Rozbušilo se mi srdce. Jemně si mě přitiskl na hruď a já pomalu vdechovala jeho vůni. Byla úplně stejná, tak jako jsme si ji pamatovala. V hlavě se mi objevila vzpomínka na večer, kdy jsem mu plakala v náručí a přesně takhle vdechovala jeho vůni. Tiše jsme tancovali a mé srdce zrychlilo pokaždé, kdy se naše těla dotkla. Hmatatelně jsem cítila tu elektřinu, která mezi námi byla.
Našim smětem se blížil postarší pán a Michael si mě více přitiskl na hruď. Prudce jsem se nadechla a on povolil sevření.
„Omlouvám se,“ zašeptal mi do ucha a jeho horký dech mi způsobil husí kůži. Mé tělo se zachvělo a on si povzdechl. Slzy se mi tlačily do očí, pokoušela jsem se je zahnat, ale nedařilo se mi to. Vzpomínky byly silnější než má chatrná vůle je zastavit. Bezmocně jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Pohladil mě po vlasech. Zavřela jsem oči a užívala si to, i když jsem věděla, že později to bude strašně moc bolet. Mnohem více, než-li teď. Opět jsem si připadala jako ta malá holčička v náručí svého hrdiny, anděla.
„Proč jsi to udělala?“ vydechl mi do ucha a mé srdce se zastavilo.
***
MJLove