Bodlo mne u srdce, protože já budu muset být ten – opět ten, kdo jí smaže ten úsmev z tváře a spolu s ním vyžene ty úchvatné jiskřičky života, které si jen tak poskakovaly v těch překrásných, téměř smaragdových, rozzářených, očí.
„.. už jako malá holčička jsem ti nejméně jedenkrát napsala nebo řekla, že jsi andělem, mým andělem. Vždycky jsi mi to s tím nesmělým, téměř chlapeckým úsmevem vyvracel. A já... stejně jako tenkrát, si dovolím tvrdit, že jsi jím, vždy si byl, a budeš... Miluji tě...“ políbila mou dlaň a pohladila vystouplé žilky na mých rukou.
V tuto chvíli jsem nebyl schopný vůbec nijak reagovat, před očima mi běžely nejrůznější situace, jak bych jí to měl říct... ale říct co? Vždyť ani nevím co se stalo, jen vím, že jsem z toho k smrti vystrašený.
Zamávala mi rukou před očima. „Co se děje, Miku?“ Mračila se a já bych jí tak rád ujistil o tom, že je všechno v naprostém pořádku, ale já nemůžu! Prostě nemůžu!
„Jennie...“ stiskl jsem pevněji její ruku, aby mi nikam neutekla. „Jennifer, ráno si za mnou přijela ke studiu a tam se strhlo peklo, přijelo neuvěřitelné množství novinářů a všichni chtěli vědět, co spolu máme. Na chvilku jsme se schovali zpět do studia, ale já jsem přecházel po místnosti jako lev a přemýšlel jsem. Přemýšlel jsem o tobě, o nás. A pak jsem se prostě zvedl a přes protesty mých bodyguardů jsem tě vyvedl ven a předevšemi těmi hnusnými, bezcitnými hyenami jsem tě požádal o ruku.... a ty, ty si mi řekla ano.....“ Hlas se mi roztřásl, čekal jsem dokud nezačne dýchat... dívala se na mne takovým zvláštním pohledem, jakoby něco hledala, po něčem pátrala – po pravdě?
Na okamžik zavřela oči a prudce sebou škubla, chtěla mi vytrhnout svou ruku... stiskl jsem ji ještě pevněji. „Je to tady,“ zašeptal jsem s obavami co bude následovat.
„Vzpomí-nám si, jak jsem byla štastná, tak jako už dlouho ne... bylo to jakoby se moje bolest o něco zmenšila a já našla své místo ve světě – místo vedle tebe, Michaeli. Oba jsme byli štastní a byli jsme na cestě domů... pamatuju si, jak si vyhodil Wayna na přední sedadlo, abychom v ten překrásný okamžik mohli být spolu....“ pousmála se. „ ...nemluvil si, jen ses na mne stále díval a tvůj pohled, tvé hlazení, i tvůj dech ukazoval to, jak moc mne miluješ. A pak.... pak mi zazvonil mobil... vo-ala mi nějaká že-na...“ vzlykla.
„Pokračuj prosím...“ vybídl jsem jí. Drobná bradička se jí chvěla a já se ovládal, abych ji nevzal do náruče, chtěl jsem ji utišit, ale nemohl jsme ji dovolit, aby se opět stáhla do sebe. Podívala se na mě, na dlouhých černých řasách se jí třpytily kapičky slz.
„A co se stalo, Jennifer?“ zatřásl jsem s ní, ale ona stále dokola opakovala: „Volala mi nějaká žena...“
„Ano, volala nějaká žena a ty... ty jsi byla najednou úplne jiná, mimo sebe... byla si se mnou v autě a přitom úplne někde jinde. Strašně si plakala a než jsem stačil něco udělat, tak jsi omdlela... prostě jsem se na tebe v jenom okamžiku podíval a tvé bezvládné tělo mi leželo v náruči. Byl tu doktor a dal ti léky na uklidnění a pak jsi usnula... spala jsi dvě hodiny.. dvě hodiny, Jennifer! Dvě! A já tu celou dobu sedím, pozoruji tvůj dech, přemýšlím o tom co je špatne, co se asi tak mohlo stát. Snažím se být klidný, kvůli tobě, ale uvnitř svého nitra se třepu hrůzou, strachy – strachy o tebe, jennie. Nesmíš se uzavřít do sebe.... Miluji tě, lásko a jsem tu pro tebe. Už na nic nejsi sama, jsme na to dva. Nesmíš mi to znovu udělat, nesmí... každičký pohled na tebe, mne bolí... prosím... řekni mi,co se děje?“
„Teď drž hubu, ty krávo! Už to nebudu opakovat, tak mne dobře poslouchej nebo snad nechceš vědět, že ten tvůj spratek žije.....? - tohle mi řekla..... Mé dítě žije, Michaeli...“ Zkameněl jsem, otevřel pusu a hned je zase zavřel, můj mozek i srdce zpracovávalo tu novou informaci... znovu a stále dokola sem si ta slova opakoval, nedokázal sem pochopit jejich význam.
„Jak...“ šeptal jsem... Jennifer mi stiskla ruku, ale já se na ni nedokázal podívat. Byl jsem připravený na ty nejhorší zprávy, ale ne na tohle. Nikdy v životě by mne nenapadlo, že to bude zrovna tohle... naše dítě....
„Wayne...“ Rozeběhl jsem se do kuchyně a nebral jsem na vědomí, jak za mnou Jennie křičí a v hlase se jí odráží vzlyky. Já – já nemohl jsem se otočit, nemohl, a už vůbec ne se na ni podívat. Byl jsem tak ponořený do vlastní bolesti a nechtěl jsem si připustit žádnou jinou.... sobče! Křičel jsem sám na sebe.
„Wayne!“ Jennifer běžela za mnou. Vždyť se před chvilkou probudila... napomínal jsem se v duchu. Zpomalil jsem, ale nezastavil.
„Kruci, Wayne!“V jídelně nebyl, běžel jsem k jeho pokoji, lidé vybíhali ze všech koutů mého domu a vyděšeně na mne zíraly.
„Do..., co se zase děje, Miku?!?“ I v tom rozrušení jsem si stačil všimnout, že je ještě zničenější, než když jsem ho viděl naposledy.
„Potřebuji policii, hned! Kde je Jeniin mobil? Přineste mi ho!“ Cítil jsem její přítomnost, stála těsně za mnou. Otočil jsem se, další bodnutí u srdce... stála a pohledem těkala po všech lidech v místnosti, oči měla zahalené pláčem, ruce si tiskla k sobě a od sebe...“
„Já ho mám...“ rozevřela svou drobnou ručku.... a hlasem, který jí nemohl patřit – byl to hlas stroje, který nemá city. Potlačoval ty své, aby mi dokázala, jak je silná. Silná pro mě, kvůli mně. Chtěla být tou ženou, který mne bude držet na nohou.... Bylo to k vzteku, naštvalo mě to, protože bych to měl být já... já bych měl být ten, kdo stojí po jejím boku a šeptat jí do ucha, že to zvládneme – spolu.
Dívala se mi do očí a její pohled mne spaloval... ruce si položila na bříško, ani nevím jestli si to uvědomovala, ale právě toto nenápadné, milující gesto mi dalo naději.
„Ach, Jennie...“ přistoupil jsem k ní, abych se omluvil a objal ji... ale zase mne předběhla, ještě jsem ani nestihl pořádně roztáhnout ruce a ona už se mi vrhala do náruče, zadržovala své slzy. „Ano?“
„Milu....“ ztichl jsem, koutkem oka jsem zahlédl, jak ten telefon začal svítit. Nevšimla si toho.... hladila mne po zádech.
„Ten telefon...“ zašeptal jsem. Vyděšeně se na mě podívala, připadal jsem si jako idiot, nepoužitelný idiot.
„Ha-ló....“ přijmula hovor. Škubla sebou. Ústy jsem jí naznačil, aby dala telefon na hlasitý odposlech... se strachem v očích kývla.
„.... takže si myslí... moment je tam s tebou Jackson...?“zasmála se tak odporně, že jsem měl okamžitou chuť něco roztřískat.
„A-no...“ vykoktala.
„Tak dobře poslouchejte vy dvě hrdličky... chachacha... Vím, kde je to vaše povedené dítko.... a věřím, že ve vlastním zájmu nebudete volat polici... no, přeci byste nechtěli, aby se tomu skrčkovi něco stalo... Teď nastražte své ušiska., řeknu to jen jednou a nikdy víc nezopakoju....“
„Kolik chcete?!“ zakřičel jsem vztekle a Wayne po mne hodil naštvaným pohledem, chytil mne za paži.
„Nikdo tě neučil, Jacksone, že trpělivost růže přináší.... škyt.... Ale chápu tvoji nervozitu, ta tvoje krasotinka, se určitě celá klepe, že ty bys ji chtěl utišit.. ňuňu...“ Její hlas byl tak odporný, že kdybych jí měl před sebou, tak bych se jistě neudržel a začal jí škrtit.
„Kolik...“ zopakoval jsem ještě hlasitěji... Waynův stisk zesílel.
„20 miliónů dolarů.... přesně za hodinu zavolám, kde a kdy... Měli byste ten telefon ve vlastním zájmu přijmout... Tato jedinečná nabídka se už nebude nikdy opakovat.... hahaha....“ Tút. Tút, tút. Ozývalo se z telefonu. Zavěsila.
Nastalo hrobové ticho, nikdo z nás se ani nemohl. V mé hlavě na mne křičel můj vlastní hlas.
„Co to doprdele bylo!“ Přerušil to ticho Wayne.
„Slyšel si... to byla ta žena, která volala Jennifer, když jsme jeli autem a teď volala znovu...“
„Michaeli, Jennifer...“ díval se z jednoho na druhého. „... snad na něco takového neskočíte!“ sepnul ruce. Jennie po něm šlehla pohledem, který by dokázal zabít, Wayne před ním uhnul pohledem.
„A co když je to mé dítě?! Co když skutečně žije? Hm?!“ Pomalu se k ní přiblížil a já ho varoval pohledem.
„Jennifer, podívejte se na to s odstupem.. uvažujte... ta žena vás chce jen vydírat. Nejspíše vás viděla s Michaelem dnes v televizi nebo v novinách – to je jedno. Ale dnes ste se zasnoubila s Michaelem Josephem Jacksonem, nejznámějším mužem na světě. Chce vás jen vydírat... neskočíte na tom hned při prvním pokusu. Bože, co asi přijde příště?!“ Díval se na ní prosebně. Díval se na to ze svého pohledu, z pohlede Wayna bodyguarda, nemohl jsem mu to zazlívat.
Jennifer divoce roztáhla paže. „Jo! A jen tak náhodou si domyslela, že ni zemřelo dítě a že jeho otcem je sám Michael Joseph Jackson! Jo a abych nezapomněla, tak ten největší gól! Asi si někde z karet vymyslela mé číslo na mobil!!!“ křičela. Zamračil jsem se.. musel jsem Waynovi dát za pravdu – bylo to víc než podezřelé, ale na druhou stranu měla pravdu i Jennifer.
„Jennifer, Wayne má v něčem pravdu....“ zastal jsem se ho, aby ho opravdu tím nenávistným pohledem nezabila. Ten pohled nepatřil ani tak Waynovi, jako té ženě, která před pár minutami volala.
„Ano... je to podezřelé, ale třeba jen nevěděla, kde mne najít a te´d nás viděla v televizi nebo těch podělaných novinách...“ Wayne jí zase přerušil...
„Dobře, když připustím, že by nějaké dítě mohla nakonec i mít... co když ta ženská jen potřebuje peníze a to dítě vám prostě strčí, aniž by bylo vaše?!“
„Wayne, dost!“ mávl jsem na něho rukou, když se Jennifer rozeběhla zpět nahoru po schodech, nejspíše zpět do ložnice. Rozeběhl jsem se za ní, určitě by se v pokoji zase zabarikádovala a nikoho by k sobě nepustila, jako tenkrát.
„Jdu zavolat tu policii...“
„Ne, Wayne! Nedělej to, prosím....“ Praštil jsem se do hlavy. Pral jsem se sám se sebou... pro Jennie a konec konců i pro mne to bylo strašně důležité, ala na druhou stranu jsem musel uvažovat střízlivé a víc než rozumné by bylo zavolat policii....
„To je šílenství!“ Zařval na mne Wayne, ale to už jsme běžel po schodech nahoru.