I need you today, tomorrow and forever! - 16. kapitola

16. kapitola

Michael s Jennifer seděli ve velké černé limuzíně, která je odvážela zpět do Michaelova domu. Jennifer od doby, kdy ji Michael sdělil, že by si moc přál, aby se stala matkou jeho dítěte nepromluvila, jen si nervózně žmoulala ruce a se zamyšlenou tváří se dívala z okna. Michael ji starostlivě pozoroval.

„Jennie?“ přisedl si k ní na sedadlo a zamával jí rukou před obličejem.

„Chci to udělat!“ řekla rozhodným tónem. Byla sice myšlenkami někde vdáli, mimo toto auto, ale přesně věděla, na co se chce Michael zeptat.

„Nechtěl bych tě do ničeho nutit.“ Jennifer zamrkala a zostra vydechla. „Michaeli k ničemu mě nenutíš! Já jsem se nabídla a udělám to. Chci ti porodit miminko. Jen se teď budeme muset dohodnout, jak to bude fungovat.“ Vyzula si boty. Michael se s mírným úsmevem podíval na její bosé nohy. To prostě v jeho přítomnosti mohla udělat jenom Jennie. Náhle se jeho pečlivě udržované obočí stáhlo.

„Co jak bude fungovat?“

„Michaeli, děláš si ze mě srandu?“ podívala se na něj vážně. Měla chuť popadnout tu zatracenou botu na velikém podpatku a trefit ho s ní do hlavy, aby se vzpamatoval a uvědomil si, co to všechno obnáší.

Ale ať už se Michael snažil sebevíc nemohl přijít na to, co tím myslí. Jennifer si povzdechla. Stiskla čudlík. „Tedde, kdy budeme na místě?“ zeptala se unaveně a opřela se do měkkých sedadel limuzíny.

„Do deseti minut, princezno!“ zasmál se.

„Neříkej mi princezno!“ zavrčela a z předního sedadla se už ozval jen smích.

„Prosím, princezno!“ otevřel jí Tedd dveře, když byli na místě.

Jennifer naštvaně vzala botu, nasměrovala ji podpatkem na Tedda a pomstychtivě se usmála.

„Ještě jednou mi řekneš princezno, tak ti tohle! TOHLE! Nacpu do zadku!“ Otočila se a bosky odcházela do domu.

„Ta je teda v ráží. Co jsi jí provedl?“ otočil se se smíchem na Michaela. Ten byl vykulenější, než řidič limuzíny.

„Doufám, že se z toho vyspí,“ povzdechl si a aniž by odpověděl stále smějící se mu Teddovi, odešel do domu.

Michael se ještě chvilku procházel po domě a nakonec skončil v knihovně. Sedl si do křesla, rozsvítil lampičku a vzal si svou oblíbenou knihu: Pýcha a předsudek. Snažil se do ní začíst, ale nešlo to. Pořád byl myšlenkami u Jennie a hlavně u miminka. Přemýšlel, jestli to skutečně chce. Jestli skutečně chce, aby mu Jennie porodila dítě. Uvažoval, jestli se do toho nevrhl moc po hlavě.

„Měl bych si to ještě promyslet,“ povzdechl si. Zavřel knihu a než šel do své ložnice, tak si natočil sklenici vody a celou ji vypil. Nějak mu z toho všeho vyschlo v krku.

Vůbec do postele nespěchal, uvažoval o tom, zda by si neměl ještě promluvit s Jennifer. Třeba by pak mohl lépe usnout. Ale když si vzpomněl, jak vybuchla kvůli Teddymu, tak svou myšlenku vypudil se zakroucením hlavy.

Otevřel dveře od svého pokoje a už už chtěl rozsvít velké světlo, ale všiml si spící postavy v jeho posteli. Na tváři se mu roztáhl samovolný úsmev. Jennie. Problesklo mu hlavou. Potichu zavřel dveře a odešel do koupelny. Vlezl si pod sprchu a pak se pečlivě odlíčil.

Vylezl z koupelny a zdálo se, že se Jennie ani nepohnula. Pořád stejně sladce spala na jeho straně postele a něco měla v rukou. Michael chtěl zjistit co a tak přistoupil blíž. Už nebyla namalovaná, vlasy měla rozhozené po polštáři a na tváři nevinný výraz. Skoro jako by se vrátila ta malá bezstarostná Jennie. Zamračil se. V rukou držela jeho bílou košili na spaní a usmívala se ze spánku. Neměl sílu na to jí ji sebrat a tak polonahý přešel ke své obrovské šatne a vzal si jinou. Vrátil se zpět k posteli a spokojeně se položil vedle Jennie. Pozoroval ji a pohled mu sklouzl k jejímu bříšku. Jak asi vypadala, když čekala jeho miminko? Vrtalo mu hlavou. Chtěl ji vidět.

Jennie se zavrtěla a otočila se tváří k němu. Mračila se. Zvedla ruku a dala ji za sebe. Něco hledala a pak když konečně našla to co hledala se na její tváři objevil něžný úsmev. Michael váhavě natáhl svou ruku a rychlým pohybem ruky jí shrnul prameny vlasů z tváře. Zavrtěla se a odkopla ze sebe peřinu. Michael si povzdechl. Nazdvihl se a přikryl ji. Poté s posledním pohledem na ni – usnul.

Bylo něco málo kolem desáté hodiny ranní a Jennifer se pomalu probouzela. Otevřela své oteklé zelené oči a pohled jí padl na ruku položenou vedle její hlavy. Michaelovu ruku. Zachvěla se. Vzpomněla si, že není ve své ložnici, ale v Michaelově.

Něco ji zašimralo na břiše a ona na něj podívala. Kolem jejího pasu jí silně objímala Michaelova silná, teplá paže. Do očí se jí natlačily slzy. „To už tady jednou bylo!“ zašeptala a opatrně se vymanila z Michaleovi nádherné náruče. Nazula si teplé pantofle, které nechala u nohou postele a šla do své ložnice.

Dnes byl nádherný slunečný den a ona se chtěla jít projít. Věděla, že tak bude moci na chvilku zapomenout. Procházela se po nádherných pozemcích Neverlandu. Zula si boty a nesla je v náručí spolu s růžemi, které natrhala. A doufala, že to Michaelovi nebude vadit. Milovala květiny a zvláště růže. Připomínaly jí dokonalost.

Sedla si na okraj bazénu a boty s růžemi položila vedle sebe. Ponořila nohy do vlažné vody a nechala se unášet fantazií.

„Můžu?“ ozval se hlas vedle ní. Michael. Polekaně se otočila a přikývla. Přisedl si těsně vedle ní a také ponořil nohy do vody.

Jennifer se na něj podívala a musela se smát. Jeho vlasy byly poházené a některé prameny mu trčely, jeho tvář byla uvolněná a namalovaná.

„Co je?“ zamračil se.

„Nebuď jak bubák!“ zasmála se a snažila se mu narovnat jeden trčící pramen ze sta. Najednou zastavila svůj pohyb a její pohled sklouzl na Michaelovi rty. Začala se k němu naklánět, ale na poslední chvíli si uvědomila co dělá a vyplázla na něj jazyk. Ale ačkoli se snažila zamaskovat, to co se málem stalo, Michaelovi to neušlo. Pocítil v sobě zmatek. Na jednu stranu chtěl, aby ho políbila a nepřestala s tím, ale na druhou všechno v jeho těle křičelo ať to nedělá! Že to nechce.

Tak jak se v sobě měl vyznat?

„Ehm, myslím, že jsi chtěla něco probrat, pokud se nemýlím?“ odbočil, aby ji vysvobodil.

„Ah, ano. Ještě sis to nerozmyslel?“ usmála se.

„Spíš bych se měl ptát já tebe,“ štouchl do ní.

„Já své rozhodnutí nezměním, Michaeli.“

„Tak co jsi chtěla probrat?“

„Všechno!“ zavýskla. Podívala se na něj nechápavě. „Michaeli, nebudu tady věčně. Zbývají tři týdny do konce projektu a pak odjedu. Musíme probrat, jak to uděláme! Jak to všechno bude probíhat! Všechno!“ mávala rukama.

„Byl bych nejraději, abys zůstala tady,“ přiznal. Jennifer přikývla. „Já vím, ale takhle to bude lepší. Navíc si myslím, že bude nejvhodnější, když to udržíme v tajnosti. Určitě to tak bule lepší.“

„Jennie, nevím jestli jsme si to pořádně promysleli. Miluji děti! Chci dítě, ale tohle je moc na rychlo a je tu spousta otevřených a nevyřešených věcí,“ kroutil hlavou.

„Řekni, chceš dítě? Je to opravdu to po čem toužíš?“

„Ano!“ odpověděl bez váhání a v jeho očích byla vidět naprostá rozhodnost.

„A já chci, abys byl štastný,“ usmála se a byla to pravda. Nechtěla, aby se dál trápil.

„A co bude s tebou? Porodíš mi dítě a odejdeš? Jen tak?“ ptal se vážně. Nad tím už přemýšlela a bolelo jí to.

„Přesně to je můj plán,“ řekla se slzami v očích.

„Jennie...“ Dala mu prst na pusu. „Ne, nic neříkej. Takhle to bude nejlepší. Jen – jen mám na tebe prosbu,“ stydlivě sklopila svůj pohled a její tvář nabrala červeň.

„Jennie,“ prsty ji zvedl tvář. „ ...ať žádáš cokoli, máš to mít,“ usmál se povzbudivě.

„Mám strach z doktorů a toho prostředí je to tak chladné a a,“ po tvářích se jí začaly kutálet slzy.

„Jennie, jestli jde o tohle, tak do nemocnice nebudeš muset chodit. Zařídím, abychom dostali toho nejlepšího doktora a sestřičku a budou jezdit sem. Když budeš si to budeš přát, tak u tebe budu stát a držet tě za ruku...“ Jennifer zakroutila hlavou.

„Ale o tohle mi ani tak nejde!“ třásla se.

„Jennie, říkej!“ nabádal ji. „Přála bych si...“ začala.

„Pokračuj,“ vyzval ji. „ … přála bych si, abych mohla počít dítě normálně. Bez zásahu doktorů,“ řekla rozklepaně a chtěla utéct. Michael ostře vydechl a zavřel oči.

„Jennie...“ promluvil a hlas se mu třásl. Oči nechával zavřené.

„Nemusíš... Já to přežiju. Já, já omlouvám se... to...“ rozplakala se.

„Slíbil jsem ti, že ať žádáš cokoli, máš to mít. Pokud si přeješ tohle, tak ano. Bez zásahu doktorů. Počneme naše...“

„Tvoje,“ opravila ho automaticky Jennifer. „... miminko přirozenou cestou,“ otevřel oči a podíval se do těch jejích.

„Děkuji,“ zašeptala.