This is it aneb to je ono - 1. kapitola

Napsal Mjjstories.blogerka.cz (») v neděli 9. 10. 2011 v kategorii Povídky od Můj ďáblík, přečteno: 3502×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinegella-de.jpg

This is it aneb to je ono

1. KAPITOLA

Jak to všechno vlastně bylo doopravdy!

„No tak Baju, pohni se! Jinak to nestihneme!“ popoháněla mě ďáblí.

„Ještě jsi mi stále neřekla, co máme stíhat!“ zlobila jsem se na ni. Dneska se chová jako šílenec, pořád někam spěchá, křičí a vzteká se. Takhle ji nepoznávám.

„Nemůžu ti jednou v životě udělat radost a překvapit tě?“ ptala se mě bez dechu.

„No můžeš, ale já mám pak větší strach.“ Upozornila jsem ji.

„Tak ho neměj, protože tohle se mi povedlo jako pravému profíkovi, tak pohni tím tvým krásným zadkem, jinak ho nikdy neuvidí!“ pošťuchovala mě před sebou.

„Kdo? Co neuvidí? Hele!“ zastavila jsem se.

„Všechno ti vysvětlím v letadle, teď pojď! Máme fakt málo času!“ Chytila mě za ruku.

„V letadle?“ zajíkla jsem se.

„Ano!“ zařvala.

„Tak to mi tam fakt vysvětlíš,“ upozornila jsem ji a konečně jsem se rozešla. Zajímalo by mě, kam se rozhodla mě unést! No uvidím.

„Uf,“ oddychla si, když jsme prošli všemi turnikety a kontrolami a konečně jsme byly usazeny na svá místa.

„Už mi konečně řekneš kam to letíme? Nic jsem nesměla vědět.“ Upozornila jsem ji.

„Ano už ti to řeknu!“ usmála se šibalsky a udělala dramatickou pauzu. Chvíli mě pozorovala a pak zašeptala: „Jedeme do Londýna na koncert This is it!“

„Děláš si prdel?“ zavřískala jsem.

„Ne! Nedělám!“ promnula si šťastně ruce.

„No tak to je na mě moc a chceš mi tvrdit, že se tam dostaneme? Jak víš, že ti někdo prodá lístky?“ děsila jsem se.

„Já ty lístky mám tady v batohu a hlídám ho jako oko v hlavě a také tam máme zaplacený hotel a je to naprostá náhoda, ale cesta k hale kde bude koncert, nám bude trvat přibližně sedm minut tvou šnečí chůzí,“ vybalila na mě další šílené informace.

„Máš dva lístky na this is it, zaplacený hotel sedm minut od místa kde bude koncert a teď sedíme v letadle mířící do Londýna?“ vykvykla jsem.

„Ano,“ odpověděla mi ďáblí s naprostým klidem.

„Mě klepne!“ Rozklepala jsem se a třeštila na ni oči jako kdybych spadla z třešně.

„Neklepne, ty musíš vydržet, konečně uvidíš toho tvýho Mika.“ Šťouchla mě do žeber.

„Uvidím?“

„Ano.“

„Uslyším?“

„Ano,“ přikývla a začala se usmívat.

„Budu tam?“

„Ano.“ A pak vybuchla neutišeným smíchem.

„Haha,“ zašklebila jsem se na ni a pak se konečně rozesmála taky. Já Barbora Žuchová, letím letadlem do Londýna, kde je teď i Michael Jackson a ještě ke všemu půjdu na jeho koncert! Mě klepne!

A poté, co jsem se mírně uklidnila jsem se konečně ďáblinky zeptala jak to dokázala. A tak jsem se konečně směla dozvědět všechno, tedy skoro všechno...

„Začalo to vlastně tím, že jsi mi napsala. Já byla šťastná, že si můžu povídat přes icq aspoň s někým novým a postupně jsme se stávali lepšími a lepšími kamarádkami a já o tebe začala mít opravdový zájem. Měla jsem strach, když jsi se na mě naštvala nebo když jsi mi napsala, že ses hádala s rodiči a tak různě. Prostě mi na tobě šíleně záleželo! Byla jsi pro mě můj anděl, anděl bez kterého bych některé věci opravdu nezvládla.

A právě tím, jak jsme se stále víc a víc poznávali jsem začala poznávat i toho muže, kterého tak šíleně zbožňuješ. Na úplném začátku jsem ho viděla jen jako celebritu, zpěváka, herce a já nevím co všechno, ale opravdu jen světovou hvězdu. Ale jen do doby než jsi o něm začala mluvit, pak jsem o něm začala číst různé články, některé díky tobě, další pak už sama od sebe a konečně jsem ho spatřila jako muže. Byl fakt neuvěřitelný, jeho chování a to jak miluje děti, prostě tohle všechno bylo fakt úžasné a já ho toužila nějak poznat víc.

Další pokračování vlastně znáš, do telefonu jsi mi nahrála, všechny jeho písničky a já začala poznávat jeho hlas. Díky tomu, že jsem směla přijet k tobě jsem poprvé viděla jeho koncert a i jen z toho dvdíčka mi běhal mráz po zádech. Vždyť víš, v jednu chvíli mě rozbrečel a v druhou rozesmál. Prostě fakt skvělej zpěvák a bavič.

No a pak jsi mi napsala, že se rozhodl vrátit na pódium a uspořádá 50 koncertů a to vše jen v Londýně. A Bohu dík, pak už nebylo těžké přijít na můj nápad. Prostě jsem se rozhodla, že se tam za každou cenu musíme dostat. A bylo rozhodnuto! Poprosila jsem moji babičku, aby mi půjčila peníze a já čekala do začátku prodeje lístků a pak jsem opravdu dva získala! Dva nejcennější papíry v mém životě. A pak to už jelo, objednala jsem hotel, šílená náhoda, že se mi povedl zrovna ten ve kterém budeme, protože pět minut přede mnou na ten jeden jediný pokoj někdo zrušil rezervaci a já po něm skočila jako šílená. Druhé plus pro mě! A tak to bylo se vším, pak už stačilo jen domluvit letenky, to tak těžké nebylo. A poslední, ta nejtěžší věc znamenala naši rodiče. U mě žádný problém nenastal, naši se ničemu nedivili, ale co vaši? Ale to bych nebyla já, kdybych na něco nepřišla!

Zavolala jsem tvému nejlepšímu kamarádovi a kula pikle spolu s ním. Domluvili jsme se, že našim i vašim řekneme, že na ten týden jedeme k němu a aby to tak nějak domluvil doma. Aby nás náhodou nikdo nepřistihl a nezjistil, že u nich nejsme. A nejhorší část dokázat tobě a vašim, že vážně o nic nejde bylo namáhavé, ale jak jsem později zjistila. Píle přináší ovoce a já ho zklidila do poslední várky. Takže právě teď jsi jakože u Martina, ale místo toho sedíš se mnou v letadle do Londýna a jedeš na nejúžasnější koncert na světě. Takže jaká jsem?“ Mrkala na mě ďáblice.

„No jaká, neuvěřitelná a za ty lži půjdeš do pekla,“ provokovala jsem ji.

„Řeknu ti, že za tenhle ten zážitek stojí za to jít i do pekla!“ nedala se ode mě jen tak vylekat. A já byla naprosto spokojená. Já opravdu jedu na This is it. To fakt nedávalo smysl.

„Hele a řekni mi jednu věc, jak to, že ti na tohle Martin přistoupil a já o tom fakt nic nevěděla.“ Doptávala jsem se.

„Tak to bylo to nejjednodušší. Martin pro tebe udělá cokoliv, takže klidně bude lhát tvým rodičům, že budeme u nich. A nic za to nedostane, teda dostane, nějaký pěkný dárek z Londýna. A ty? Tobě jsem přece řekla, že si máš vzít to nejlepší oblečení jaké máš a že fakt musíme vypadnou a pojedeme k Martinovi, ten byl na vše připraven a řekl no jasně jedete ke mně. Takže ty jsi celou dobu věděla o cestě do Třebívlic a viditelně jsi nám věřila. Tohle jsi nečekala nebo jo?“ smála se mému vykulenému výrazu.

„Ne nevěděla a až se vrátíme tak ti za to nasekám, ale teď, teď se budu jen tetelit blahem, já tam vážně jedu? Jedu do Londýna a na koncert Mika! Ďáblííííí, děkuji! Děkuji! Děkuji!“ vrhla jsem se jí okolo krku.

„Dost, nemusíš mi za nic děkovat, já tam jedu taky, já to jen chytře neplánovala! Chápeš? Jen nápad, který jsem uskutečnila, nic jiného to není a prosííím, nečekej nějaké další zázraky.“ Zaprosila mě.

„Neboj se, jen bych chtěla vědět poslední věc. Kam, myslím jak daleko budeme od Mika stát?“ zeptala jsem se potichu a zavřela oči.

„Úplně ve předu, přímo pod pódiem,“ zašeptala.

„Cože?“ zařvala jsem na celé letadlo.

„No a čemu se tak divíš? Proč myslíš, že jsem říkala, že jsem měla nehorázné štěstí? Právě kvůli tomu, že se mi podařilo získat tak skvělé místa.“ Smála se a dělala že tančí na sedadle.

„Opravdu až dopředu?“ ujišťovala jsem se.

„Ano až dopředu, proto také hlídám svůj batoh jako oko v hlavě, fakt to nebylo nijak snadné!“ řehnila se.

„Ty jsi blázen a myslíš, že se dostaneme až úplně dopředu? Myslím jako, až do první řady?“ malinko jsem se mračila.

„No když tam bude jedna z nás čekat od úplného konce posledního koncertu před tím naším a postupně se budeme střídat, tak ano, je to naprosto jasné, proč si myslíš, že mám v batohu dvě karimatky a dva spacáky?“ Nadzvedla ďáblice zvědavě obočí.

„Aaaaaaaaa, já tě zbožňuju!“ vrhla jsem se jí kolem krku a pusinkovala ji, dokud se ode mě neodtrhla.

A bylo to, pak jsem ji jen celou cestu držela za ruku a každou půl hodinu mě musela štípat do ruky, protože jsem tomu nemohla uvěřit. Ale bylo to tak, já malá holka z České republiky jsem se vážně měla dostat až do první řady přímo pod Michaela Jacksona! Tohle bylo vážně terno.

„Prosím vážení cetující, připoutejte se, budeme přistávat,“ oznámila letuška a opravdu velmi mile.

„Vážně přistáváme? A vážně jsme už v Londýně?“ ujišťovala jsem se.

„Ano je to tak a už se přestaň tak hloupě ptát a užívej si to. Konec naší diskuze!“ Utla mé další otázky ďáblí. A měla pravdu, prostě to tak bylo a vážně to už nikdo nedokázal zastavit a já jsem byla moc ráda!

Při výstupu z letadla jsem se pevně držela mé nejlepší kamarádky a dělala přesně to co ona. Vypadala jako profesionálka, která lítá každý týden do jiné země, ne jako holka, která letěla poprvé, no jo, to je celá ona. Takže jsme díky ní velmi rychle opustili kontrolu a mohli si vyzvednout svá zavazadla a s nimi jsme se dostali až před letiště, kde jsme velmi rychle získali tipický taxík Londýna a mohli jsme vyjet! Pomalu a jistě jsme se přibližovali našemu hotelu když nás zastavila horda policistů, že je na hodinu a půl silnice uzavřena. A tak jsme našemu milému taxikáři zaplatili a rozhodli se, že ten zbývající kousek už dojdeme pěšky. Jenže jsme nečekali, co na nás bude čekat o pár metrů dál. Všude se tlačili lidi a něco na sebe pokřikovali a pak nám to došlo. Jsme přece jen kousek od haly kde vystupuje Michael a dnes má proběhnout další jeho koncetr This is it. Takže za nějakou tu půl hodinku tady projede jeho auto. No tak to jsme opravdu neměli šanci se brzy do hotelu dostavit, i když...

Ano jako vždy ďáblí dostala skvělý nápad a já souhlasila. Prošli jsme jedním vchodem jednoho domu a vyšli v druhé ulici a díky tomu jsme už mohli bezpečně dojít až k hotelu. Tak jsme se krásně přihlásili a odnesli batohy nahoru. Samozřejmě, že jsme tam schovali lístky a honem jsme pelášili zpět k cestě, kudy za pár minut projede sám Michael Jackson! A byl to neskutečně boží pocit. Celá jsem se chvěla a kroutila, přece jenom nejsem nějak moc vysoká a bála jsem se, abych viděla aspoň něco.

Bohu dík, jsme měli zase štěstí a šílenou náhodou jsme se díky takovým pěkným klukům dostali až k záterasám, skvělý ne? Kluci viděli a my úplně nejlíp.

„Už jede!“ začali všichni vykřikovat a pak se strhl neskutečný povik. Všichni volali Mikovo jméno a jak jsem se sama přistihla, řvala jsem spolu s ostatními. No jo, jsem to celá já. Prostě jsme se dostala do stavu, kdy jsem nevěděla co dělám a bylo to fakt něco neskutečného.

„Lidi, má stažené okénko a mává,“ křičel někdo zepředu.

„Aaaaaa...“ zařvala jsem a zmáčkla ďáblince ruku.

„Co je? Co se děje? Já jim skoro nerozumím,“ ptala se mě šíleně hlasitě.

„Že ho uvidíme, má stažené okénko,“ odpovídala jsem.

„Aha, tak to jsem fakt neslyšela.“ Zasmála se stydlivě.

„To nic, všechno ti to půjde lépe, musíš si na ten jejich přízvuk jen zvyknout, to je celé.“ Konejšila jsem ji. Ale pak už jsem nemohla. Jeho auto se přiblížilo k místu kde jsme stáli. Zatajila jsem dech a na malou chvíli zavřela oči. Přála jsem si abych se neprobudila, aby to vážně byla skutečnost a byla! Když jsem je znovu otevřela, pořád jsem stála na tom chodníku a s připravenou rukou na mávání jsem čekala až okolo nás projede muž, kterého naprosto miluji.

„Je to tady,“ zakřičel jeden z těch gentlemanů, co nás pustili před sebe a měl pravdu. Michael Jackson se malinko vyklonil z okna a mával a usmíval se na všechny okolo.

„Ďáblíííí,“ zařvala jsem nadšeně a objala ji. Obě jsme nadšeně mávali a on se tak upřímně a šíleně sladce usmíval. Byl přímo k sežrání a nevím jestli se mi to zdálo nebo ne, ale měla jsem pocit jakoby se on sám na mě chvilinku díval dýl naž na ostatní a pak se usmíval a byl ještě šťastnější než předtím. Ale to byla jen má hloupá představivost, i když jak se na mě ďáblí koukala, vypadalo to, že si toho taky všimla a nad něčím začala uvažovat a já samozřejmě chtěla vědět nad čím tak vehementně přemýšlí, ale jak mi vzápětí došlo nic mi neřekne.

„Děje se něco?“ ptala jsem se.

„Co? Ne!“ usmála se a pak si přede mnou hlídala úplně každý pohyb své tváře. Takže jsem jí moc nevěřila, ale co, nechtěla mi něco říct? Stejně se to jednou dozvím a nakonec možná budu ráda, že to vím až pak. No uvidíme. A proto jsem se tím již nezabívala. Aspoň ne v dalších pár několika hodinách.

A proč? Protože dvě české holky byli v Londýně a museli ho pořádně prozkoumat, přece by jsme to pak ani nebyly my.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Mjjstories.blogerka.cz | 9.10.2011 17:43
ááá, děkuji za nádhernou povíídku. Nemůžu uvěřit, že už je zase konec... nenapíšeš mi ještě další díl? Čuchám, čuchám, že to bude moje droga! Vážně, vážně, vážně, vážně! Já bych chtěla moc moc moc moc další dílek, ďáblinko!

Úžasné smile Spolu s Baju mi bušilo srdíčko, když jel Michael kolem se staženým okýnkem... jinak vážně, neuvěřitelné náhody. Děkuji´, ďáblí!
Wendy z IP 90.179.197.*** | 23.12.2011 15:16
No teda to je dobrý. Taky bych chtěla aby kolem mě projem Mike s otevřeným okýnkem.  smilesmilesmile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a jedna