„Sam! Sam! No tak, kde jsi? Vrať se,“ prosila dívka svého nejlepšího přítele – svou tříletou fenku, která se zaběhla.
„Sam!“ zakřičela z plných sil.
Síla jí už docházela – plahočila se po této louce už celou věčnost – snažíc se marně zvítězit nad tou černo-černou tmou, která ji neustále obklopovala.
„Prosím,“ vzlykla tiše, než zakopla a spadla na zem.
Svého pejska nadevše milovala – Sam pro ni byla vším. Dávala jí naději, že všechno nějak půjde, že se v rámci možností dá dále žít. Ale co teď?
„Prosím,“ zakřičela z posledních sil. Zůstala ležet na zemi – ani nohy už jí neposlouchaly. Nejraději by vše vzdala – odešla z tohoto světa za svou maminkou, která jí zemřela v den jejích patnáctých narozenin. Nikdy na ten „dárek“ nezapomene. Od té doby ona ani její starší bratr, narozeniny neslaví. Jen myšlenka na jejího bratra jí dodávala odvahu jít dál – neudělat žádnou pitomost!
Jenže jak má člověk žít, když jsou všechny dny stejné?! Den co den prožívat ten pocit prázdnoty, beznaděje a touhy. Touhy po něčem, co nemůže mít.
„Haló slečno? Víte, že jste na soukromém pozemku?“ rozkvetlou loukou se roznesl hrubý mužský hlas. Dívka sebou polekaně škubla. Rychlým pohybem ruky si setřela poslední slzy. Pokoušela se najít svůj hlas, ale marně. Byl pohřbený na míle daleko. Schovaný za strachem a panikou, která jí sužovala. Zároveň jí zaplavil pocit naděje. Mohla se odtud dostat. Nemusela už tu trčet ani minutu. Ale co Sam? Bez ní to nezvládne.
Kroky se stále přibližovaly. Pokoušela se vstát, ale nešlo to – byla až příliš vyčerpaná.
„Slyšela jste mne?“ zaburácel tentýž hlas, tentokráte o poznání hruběji. Zřejmě nebyl rád, že má na pozemku vetřelce, i když nedobrovolného.
„O-mlouvám se! Utekl mi sem pes! A já-já nevím kde jsem,“ snažila se mu vysvětlit, když našla svůj hlas. Slyšela jen pohrdavé odfrknutí.
Nevěřil jí! Byla unavená a vystrašená, po tváři se jí opět začaly koulet slzy, které stěží zadržovala.
„Nehrajte to na mně!“ vyjel ostře. Ten hlas jí připomínal jejího otce.
„To by mohl říci každý! Sice nevím, jak jste se sem dostala, ale budete z toho mít pěkný problém, to vám garantuji!“ křičel na ni vztekle a hlas se mu třásl hněvem. Nesnášel tyhle lidi a dával to pěkně najevo. Nesnažil se skrývat nenávist v hlase, kterou tak cítil. A proč taky? Tyhle lidi si nic jiného nezasloužili. Nerespektovali ani ta nejzákladnější lidská práva. Jako je například soukromí!
„Snad se toho tolik nestalo! Navíc se mi opravdu utekl pes!“ rozčílila se. Tolik ji rozčílil tón hlasu, kterým s ní mluvil! Jako by byla nejhorší póvl tohoto světa. Jako by si nezasloužila žít. Byla na to zvyklá, že s ní lidé takhle jednají, ale od těch, kteří ji znali. Ale od tohohle monstra, které se neopovažovala nazvat člověkem, si to nenechala líbit. Vždyť se neznali. On neznal ji!
„Já se s vámi odmítám dohadovat!“ zavrčel na ni.
„Je to to poslední, na co teď mám náladu, a opravdu bych vám nechtěl ublížit,“ ztišil se, ale v hlase mu zazněla hrozba.
Dívku polilo horko, po zádech jí stékala kapka potu – vyvolaná strachem, který pocítila. Strachem, který se zmocňoval jejího těla.
„Jdeme!“ opět zvýšil hlas.
Pokoušela se zvednout, ale nešlo to. Jako by jí zdřevěněly nohy.
„Řekl jsem, že jdeme! Nemyslete si, že se tomu vyhnete!“ pohrozil, nebraje ohled na tu křehkou dívku, která ležela před ním na zemi. Surově ji popadl za paži a vyšvihl na rameno.
Dívka sykla bolestí. Ale on si toho nevšímal. Dál pokračoval v cestě, jako by nic nevážila. Byl tak rozzlobený, že měl co dělat, aby se ovládl a něco jí neudělal. Holka si opravdu vybrala špatný den na své podlé plány!
„Prosím,“ prosila zlomeným hlasem. Tenhle chlap byl asi vytesaný z kamene, jinak si nedovedla představit, že si nevšiml, že se mu snaží vykroutit. Zatínala mu nehty do ramenou, ale nepomohlo to.
„Přestaňte se namáhat. Pak to bude ještě horší,“ varoval ji. Přestala se mu vzpínat a poraženě si povzdychla. Co tak mohla dělat s touhle horou masa? Přeprat ji?
Vůbec netušila, co s ní má v plánu. Jediné, co zbývalo zoufalé dívce, byly motlitby.
Jen díky tomu, že jí přestal čechrat vlasy příjemný letní vánek, zjistila, že vešli do nějakého domu. Byl veliký a prázdný, jak odhadovala podle rozléhajících se zvuků jeho bot.
„Pane Bože Bradley! Koho nám to sem neseš,“ uslyšela nádherný hlas nedaleko od nich.
Oproti tomu neotesanému chlapovi to znělo jako hlas anděla.
„Tohle?“ zeptal se a jeho hlas byl plný opovržení a doznívající ho hněvu.
„Jaké tohle? Je to živá bytost!“ rozlehlou místností se roznesl nejkrásnější smích, který slyšela od úmrtí své maminky.
„Ne! Mám dojem, že tohle je opět nějaká fanatická fanynka, která se ti pokusila vtrhnout do života,“ zavrčel a hrubě postavil dívku na nohy.
„Au,“ sykla podrážděně, jak ji hrubě chytil za loket.
„Bradley, uklidni se. Dej jí šanci vysvětlit nám, jak se sem dostala!“ napomínal ho andělský hlas. Zdálo se jí to nebo jí ten hlas byl skutečně tak povědomý?
Byla tak zmatená touto situací, že byla naprosto mimo, a tím byl vyřazen i její zdraví rozum. Připadala si jak Alenka v říši divů! A ten neotesaný mužský byl ona zlá královna. Že byl majitel toho nádherného hlasu bílým králíčkem?
„Jste v pořádku?“ zeptal se jí zdvořile.
V tom stejném okamžiku pocítila jemnou – hřejivou ruku na svém obnaženém rameni. Její tělo okamžitě zaplavil neznámí pocit.
Cítila, jak se jí hrnula všechna krev do tváří. Jistě už teď byla červená jako rajče.
„Jistě,“ pípla tichounce. Snažila se podívat na toho muže, ale marně. Opět. A co čekala? Na rozdíl od Alenky, která byla v říši divů, tady se žádné zázraky neděly. Tohle byl krutý svět a krutá pravda, které musela den co den čelit.
„Jak jste se sem dostala? To nedokázali ani ti nejvychytralejší z vás,“ zasmál se nervózně. Pořád čekaje na výbuch emocí z dívčiny strany.
Ona vůbec nechápala, co tím myslel, ale usmyslela si, že přistoupí na jeho hru. Třeba se pak odtud dostane rychleji a nebude si připadat jako v jednom ohni.
Už chtěla být co nejdále od těch dvou podivínů.
„Jak se říká: Všechno je hold jednou poprvé,“ pokusila se o úsměv, ale zcela jistě z toho vyšel úšklebek.
„Já ti to říkal! Měl bych jí rychle vykopnout, než začne dělat scény,“ pronesl netrpělivě Bradley, který si dívku stále měřil nenávistným pohledem.
„Uklidni se, prosím. I kdyby byla má fanynka, tak jí nikdo vykopávat nebude,“ jeho hlas se změnil, už nebyl tak jemný a krásný. Bradley ho naštval. Nikdy by se k nikomu takhle nezachoval, i kdyby to byl ten největší nepřítel. Ta dívka opravdu vypadala, že potřebuje pomoci.
„Už jsem to říkala tady Rambovi,“ ušklíbla se
„Utekla mi sem Sam – to je můj pejsek. Byla jsem s ní na procházce, když najednou začala jančit a utekla mi. Hledám ji už věčnost, aniž bych věděla, kde jsem,“ rozjela se. Tak moc už to chtěla mít vše za sebou. Tolik toužila po horké vaně a své teplé posteli, i když vážně netušila, jak se dostane domů. Její bratr jí zabije.
Ten muž se opět zasmál nádherným zvonivým smíchem. Zněl téměř jaké dětský – tak nějak plný zvědavosti a zároveň nevinný.
„Omluv prosím Bradleyho – on je můj bodyguard a skoro ve všem vidí nebezpečí,“ smál se dál.
Dívce se ulevilo, že nepocítila alespoň z jedné strany nepřátelství. Bože, kam se to dostala. Fanynky, bodyguard?
Nic jí nedávalo smysl.
„Ne, to ty jsi jen tak strašně zaslepený láskou, že nevidíš to možné nebezpečí, které by ti mohlo hrozit,“ zamumlal Bradley a jako naštvané děcko odkráčel z té rozlehlé místnosti s hlasitým dupotem.
Dívka se tomu musela zasmát.
Její vlastní smích jí zněl tak divně, až se musela zarazit, tak dlouho ho neslyšela.
Michael dále upřeně pozoroval tu neznámou dívku, která se zjevila v jeho domě jako nějaká kouzelná víla – pomocí kouzelného proutku.
„Ještě jednou se omlouvám za Bradleyho, jen mě střeží. Nechceš se posadit? Určitě musíš být strašně unavená. Nechceš dát něco přinést?“ staral se.
Vztáhl svou ruku a přejel ji po ztuhlém rameni.
„Neboj se, toho pejska určitě najdeme, nemohl se přeci jen tak vypařit z povrchu zemského,“ uklidňoval ji.
Byla nervózní z toho prostého pohybu. Nikdo se jí nikdy nedotýkal, krom jejího doktora, bratra a jeho snoubenky. Bylo to tak nezvyklé a zároveň tak příjemné.
„Ne, ne jsem v pořádku. Nechci vás zdržovat. Už takhle jsem způsobila komplikace. Jen bych měla na vás prosbu,“ opět zčervenala. Nebyla zvyklá mluvit s cizími lidmi.
„Nerušíš,“ usmál se
„A teď to přijde!“ pomyslel si Michael. Trošku zklamaný. Tentokrát si myslel, že by to mohlo být jinak, že by to nemusela být jeho fanynka.
Chyběla mu normální komunikace.
„Chtěla bych vás poprosit, jestli bych nemohla od vás zavolat bratrovi, aby pro mne přijel?“ zeptala se váhavě. Michael na ní zíral s otevřenou pusou. Tohle bylo pro něj něco naprosto nového. Tohle nikdy nezažil. Opravdu si to s tím psem nevymyslela!
Byl vyvedený z míry tím, jak odmítla jeho pohostinnost.
„Ale nemusím, jestli je v tom nějaký problém,“ vyhrkla ze sebe rychle, když Michael stále neodpovídal.
Michaelovi chvíli trvalo, než se trochu sebral. Dívka už znejistila tím tíživým tichem, které se najednou rozprostřelo kolem nich.
„Jistě, není v tom žádný problém. Ihned ti donesu telefon. Jakpak se jmenuješ?“ zeptal se rozpačitě. Byl zvyklý na to, že se mu dívky vrhaly kolem krku a cpaly mu jejich jména a vyznávaly své city, ovlivněné jeho osobností.
Dívka se usmála.
„Omlouvám se, úplně jsem zapomněla na slušné chování,“ zasmála se nervózně.
„Jmenuji se Ashlyn Geenová,“ odpověděla na jeho otázku.
Krásné jméno, pomyslel si Michael.
„A vy jste kdo? Připadáte mi nějak povědomý?“ přemýšlela, odkud by ho tak znát.
Michael ztuhl.
Dělala si z něho Ashlyn srandu? Není tady skrytá kamera? Tyhle otázky se honily Michaelovi hlavou. Nechápal tuhle situaci. Byl úplně omámený. Nikdy se nemusel představovat. Všichni hned věděli, kdo je. Kolikrát si právě tohle přál a právě teď se mu to splnilo. Naproti němu stojí mladá – vylekaná dívka, která netuší, kdo je… Nemožné.
Ashlyn nejistě natáhla ruku k místu, kde slyšela Michaelův hlas.
„Tedy, pokud to není tajemství,“ mrkla na něj. Tohle jí bylo také cizí. Michael jí s otevřenou pusou stiskl jemně její ruku. Úplně se v té jeho ztratila. Za celých třicet šest let se touto situací nesetkal a bylo to na něm poznat.
„Ehm, jste v pořádku?“ strachovala se Ashlyn, když se opět rozprostřelo to tíživé ticho. Byla na něj zvyklá, ale teď z nějakého důvodu jí to ticho strašlivě vadilo. Chtěla slyšet ten kouzelný hlas, který ji uváděl do rozpaků a hladil na duši. Tak krásný a laskavý.
Pohladila ho po ruce a tím Michaela vytrhla z jeho myšlení.
„Já-já se omlouvám. Jen jsem zaskočený. Víš, Ashlyn, ještě se mi nikdy nestalo, že bych se musel někdy – někomu představovat,“ podrbal se volnou rukou ve vlasech. Byla to velmi zvláštní situace. Ani jeden nevěděl, jak se má vlastně chovat. Ashlyn z toho důvodu, že byla na zcela neznámé půdě s člověkem, kterého nezná, a Michael, protože ho velice zaskočila. Musel uznat, že docela příjemně. Nové zkušenosti se vždy hodí. Aneb, jak řekla, všechno je jednou poprvé.
„No, není moc skromný,“ pomyslela si Ashlyn a zamračila se. Pohled stále sklopený k podlaze.
„Kam se poděla všechna skromnost světa?“ zasmála se Ashlyn.
„Ne, vlastně, tedy ano. Já jsem Michael Jackson. Těší mě Ashlyn,“ vysoukal ze sebe konečně po několika neuvěřitelně dlouhých vteřinách.
***
Doufám, že se Vám tato povídka bude líbit.
2024 ©