Kdo jsi ty, kdo jsem já - 5. kapitola

Napsal Mjjstories.blogerka.cz (») v pátek 7. 10. 2011 v kategorii Povídky od Můj ďáblík, přečteno: 2020×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinemichael-jackson2.jpg

5. KAPITOLA

Loučení a odjezd

„Hm,“ protáhla jsem se a otevřela oči.

„Jsi strašný ospalec,“ zaslechla jsem jemný hlas od okna.

„Cože?“ vyhrkla jsem a otevřela oči dokořán. U okna stála moje babička a usmívala se.

„Jakpak se máš holčičko?“ mrkla na mě.

„Babičko, mám se skvěle! Copak tady děláš?“ ptala jsem se zvědavě.

„No přišla jsem ti poblahopřát a zjistit jestli sis ještě nerozmyslela ten odjezd.“

„Tohle se nerozmýšlí, tohle je jasné,“ odpovídala jsem.

„Přesně tohle jsem chtěla slyšet, jsi moje velká bojovnice!“

„Tak tím si nejsem až tak jistá, ale děkuji.“

„Já si jistá jsem a co Sue? Jak se má?“ změnila najednou téma.

„Má se skvěle, proč se ptáš?“ zamračila jsem se a měřila si ji zkoumavým pohledem.

„Já jen tak, nemůžu?“ ptala se nenápadně.

„Za normálních okolností se na ni vůbec neptáš o co ti jde?“

„No víš, když ti to řeknu budeš naštvaná.“

„Tak to vyklop babi, honem!“ vyzvala jsem ji.

„Dobře, ale nic neříkej,“ ukázala na mě prstem a přisedla ke mně na postel.

„Víš miláčku, já jsem se dozvěděla takovou krásnou věc. Slyšela jsem, právě od Sue, že jsi se zamilovala! A prý je to dost vášnivé! Takže bude svatba před nebo po Africe?“ vyzvídala.

„Cože? Já? Zamilovaná? Ok kdy? Co zase nevím?“ nechápala jsem.

„Tak jsi nebo ne?“

„Ne a nikdy jsem nebyla! Babi prosím tě, přestaň vymýšlet blázniviny. Nevím co jsi slyšela, ale vím, že zamilovaná nejsem a dlouho nebudu! Kdo ti tohle řekl a moje nejlepší kamarádko to určitě nebyla!?“ ukázala jsem na ni prstem.

„No já vlastně ani nevím, tak nějak mi něco naznačila tvoje máma, že se Mathew bavil se Sue a ti říkali...“

„Dost! Nic takového není pravda! Konec diskuze a máma to určitě neříkala takhle! Takže téhle konverzace necháme, ano?“ dožadovala jsem se odpovědi.

„A tvoje nejlepší kamarádka se náhodou nezamilovala?“ Chtěla pokračovat, ale nedovolila jsem jí to a řekla jsem to za ni.

„Ano já vím, do mého bratra, jsem její nejlepší kamarádka, ale nechápu o co se zase pokoušíš?“

„Nechej mě to dopovědět a zjistíš to! Takže ano, tvoje nejlepší kamarádka je zamilovaná do tvého bratra a já jsem se to dozvěděla od ma..., ale to už jsem ti říkala a já si myslím, že se k sobě velmi hodí,“ mrkla na mě.

„Zapomeň babičko, opravdu tě miluji a vážím si tě, ale na dohazovačku si hrát nebudeš a jsem si jistá, že já bych musela být součástí tvého plánu. A před chvilkou jsem ti překazila moji svatbu a tohle by byl tyjátr. Takže odmítám a nedoporučuji ti tohle udělat!“ vysvětlovala jsem jí.

„Zlatíčko, tak tohle přesně jsem čekala,“ zesmutněla.

„Tohle na mě neplatí a stačilo!“

„Prosím,“ žádala dál.

„Ne! Nechej to na nich!“ přikázala jsem jí.

„Chci jen pomoci,“ pokusila se naposledy a já stále nesouhlasila.

„Dost! Dost! A znovu říkám, dost! Stačilo! Fakt toho nechej! Tvé sklony pořád někoho dávat dohromady málem naše připravili o život! Fakt toho nechej!“ zuřila jsem.

„Už jdu pryč a o nic se nepokusím!“ vzdávala se.

„Babi!“ ukázala jsem jí zvednutý ukazováček.

„Já vím, nic nedělat, nic nedělat,“ bránila se a odešla pryč z mého pokoje.

„Pf! Tohle mi ještě scházelo!“ postěžovala jsem si sama pro sebe.

„Co se stalo?“ koukl do pokoje Mathew. Asi mě slyšel.

„Dávej si pozor na babi. Takže na začátku chtěla dostat do chomoutu mě a nakonec tebe!“ stěžovala jsem si.

„A koho mi chtěla dohodit?“ vyptával se.

„Můžeš hádat,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„No jasně, Sue, že jo?“ tipoval.

„Přesně, hele až odjedu dávejte na sebe pozor!“ varovala jsem ho.

„Neboj, ochráním nás oba!“ mrkl na mě spiklenecky a odešel.

„Tak toho se bojím ještě víc,“ protočila jsem oči a raději se skočila umýt.

Jenže za čas mi to všechno přestalo vrtat hlavou, vždyť jsem za pár týdnů měla odletět. Tak neuvěřitelně jsem se těšila!

Ale všichni mi to začali ztěžovat! Bráška škádlil Sue, ta mu to oplácela a jejich věčné hašteření mi začalo lézt pěkně na nervy. Do toho všeho u nás byla stále babička a snažila se ty dva dát dohromady a já to pořád nějak ničila a rušila. Fakt jsem si připadala jako nějaký kazisvět!

No a nakonec tu byl problém s mámou a ten byl největší!

„Sluníčko,“ oslovil mě hlas mojí maminky.

„Ano?“ pohlédla jsem na ni. Viděla jsem v jejích očích slzy. Bylo mi jasné, co se děje. Došlo jí, že za dva týdny odlétám do země, kde se neví, co od ní čekat. Je pro všechny velkou neznámou.

„Neodjížděj, prosím...“ žádala.

„Mami, ty víš, že chci a pojedu. Je mi líto, že jsi smutná a bude se ti stýskat, ale to mě taky, tomu věř!“ prosila jsem ji a uchopila její dlaně do svých.

„Já vím, ale nemohla jsem si to odpustit!“ škytla.

„Maminečko,“ usmála jsem se a objala ji.

„No jo, no jo!“ odháněla mě.

„Už nechceš? Jak myslíš,“ štípla jsem ji a odskočila.

A takhle podobně to šlo každý den, až do mého odjezdu. Ten samotný den byl strašný! Sue se přišla rozloučit brzy ráno a dala mi pusu pro štěstí a pak s radostí odskotačila domů. To byl jediný člověk, který si z toho nic nedělal. Máma pořád jen brečela a já se usmívala. Brácha se snažil dělat kravinky a táta se od toho všeho naprosto distancoval. Jediné co udělal bylo, že mě jel doprovodit k letadlu.

Tam na mě už čekala kolegyně, se kterou budu spolupracovat.

„Vítej Miki,“ přiběhla a objala mě.

„Taky tě zdravím,“ usmála jsem se na ni.

„Jdeme si pro letenky?“ pospíchala.

„Jdu hned za tebou, jen se rozloučím,“ mrkla jsem na ni.

„No jo, ty jedes poprvé, tak to hodně štěstí a hlavně pozor ať ti neuletíme.“ Kárala mě zamračeně.

„Neboj se,“ rozesmála jsem se a objala tátu.

„Tak se tady mějte krásně a nezapomeň, teď se máma bude starat o tebe!“ šeptala jsem mu do ucha.

„Nezapoměl jsem a nemusíš se bát, já jsem na to už připraven.“ Poplácal mě po zádech a já se přesunula k bráchovi.

„Tak brácha, měj se a nezlob tady jasné? Protože jestli budu muset přijet a vyřídit si to s tebou ručně stručně, tak uvidíš ten tirátr!“ varovala jsem ho.

„No nádhera a nic jiného mi neřekneš?“ ujišťoval se ještě.

„Jo ještě jednu věc, přestaň prosííím, trápit Sue, díky,“ vlepila jsem mu pusu na tvář a vrhla se k mámě.

„Co? Cože? Jak trápit? Co to povídáš?“ třeštil na mě oči, ale já už si ho nevšímala. Teď jsem měla před sebou ten nejtěžší úkol ze všech, rozloučit se s mámou a odjet do mé vysněné afriky. „Tak má drahá maminko, měj se tady krásně a neboj, každý den ti zavolám, ano?“ uklidňovala jsem ji.

„No jasně, kdybys nekecala byla bych klidnější,“ zamračila se na mě.

„No já plánovala volat každý den, ale když nechceš tak dvakrát do týdne, ok.“ Usmála jsem se na ni a už to začalo.

„Opravdu každý den, slibuješ? Dobře, já ti věřím, takže je to vlastně na tobě!“ usmála se a spokojeně mě pohladila po vlasech a já mohla jít.

„Pa,“ křikla jsem na ně ještě naposledy a zratila jsem se jim v davu lidí.

„Tak jo, jsem tady a připravená vyrazit,“ poplácala jsem Megan po rameni.

„Cože? Tys to teda zvládla v rekordním čase,“ pochválila mě.

„Měla jsem je naučené, už dva měsíce s nimi trénuji odjezd,“ zachechtala jsem se.

„Dva měsíce? Tak ty seš fakt borka,“ mrkla na mě a konečně jsme si vyzvedly lístky a mohli jít přes odbavení do letadla. Když jsme byly konečně usazené, začala mnou prostupovat šílená nervozita. Nevěděla jsem co tam uvidím, zažiji, prostě nic. Otřásla jsem se.

„Buď je ti zima nebo jsi konečně znervózněla,“ prohlásila Meg.

„To druhé,“ přiznala jsem bez bolesti. „A jak konečně?“ dodala jsem zamračeně.

„Celou dobu se chováš jako profík, který jede do afriky po patnácté, ne poprvé,“ vysvětlila.

„Aha, no děkuji, ale už to tak není,“ otřásla jsem se podruhé.

„Neboj, všechno dobře dopadne!“ pošťouchla mě a tím trošku zklidnila. A nakonec, jsem to opravdu přežila. Let byl trošku zdlouhavý, ale právě proto mě to ještě víc dostávalo do klidu a stejně jsme tam nakonec prostě dorazit museli a taky se tak stalo.

„Vážení cestující, připněte si prosím pásy, přistáváme,“ oznámila nám s úsměvem letuška. Obě jsme se na sebe zakřenili a udělaly to co nám bylo řečeno a za pár minut jsme vystupovali z letadla. Prošli odbavováním a vyzvedli si svá zavazadla a pak Megan začala hledat toho Philipa, který nás měl vyzvednout.

„Aaaa, no konečně, támhle je!“ oddechla si a rozešla se k němu.

„Ahoj Meg, no teda ty seš, ale kočka, strašně se nám tady stýskalo,“ oblboval ji.

„Jo jasně, já tě znám Philipe a tady se o nic ani nesnaž,“ upozornila ho a ukázala na mě.

„To bych ani nezkoušel,“ vyplázl na ni jazyk.

„Jasně chápu, takže Miki dávej si na něj pořádný pozor, je to strašnej děvkař,“ vyhrkla. „Neboj, já jsem přijela kvůli práci, ne kvůli klůli klukům,“ mrkla jsem na ni.

„Tak se mi to líbí a na co ještě čekáme?“ zamračila se na toho mladíka.

„No to budeš koukat, čekáme na zakladatele naší organizace, bude tu teď nějakou dobu s námi,“ promnul si šťastně ruce.

„To jako vážně?“ vykřila Meg a ten kluk přikývl.

„Kdo je zakladatel? A kdo přijede?“ třeštila jsem na ně nechápavě oči. Ale oni vypadali jako by mě vůbec nevnímali, koukali někam za mě.

„Myslím, že já jsem zakladatel a čekáte tady na mě, má drahá neznámá!“ zaznělo za mnou a já jen nasucho polkla.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Mjjstories.blogerka.cz | 7.10.2011 18:13
Tak ďáblice...

velice mi tam chyběl Michael, ale ty to určitě v přístí kapitole ráda napravíš.
Ať už se to konečně rozjede!
A babča dohazovačka fakt super smile smile smilesmile

smilesmilesmile A další brzy ju?
Kája z IP 2a00:1028:83ca:*** | 20.5.2016 15:15
Mám ráda příběhy, které jsou odrazem života. Odráží se v nich radost, smutek, strach i bolest www.povidkypribehy.cz/


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a pět