This is it - 5. kapitola

_{,,Vy jste nevychovaná, vy jste příjemný jak osina v zadku! A já - já se kvůli Vám nehodlám načůrat do kalhot! Takže buďte od té lásky a přestaňte na sebe ŠTEKAT!” rozkřičel se na nás až mi zarachotila má skleněná knihovna.
Instinktivně jsem ustoupila o krok do zadu a oba dva jsme měli otevřenou pusu.
,,Takže mám návrh. My jedeme pryč! Vy se uklidněte, dejte si ledovou sprchu, upravte se a pan Jackson se na chvilku bude chovat zase jako gentleman a v sedm hodin Vás vyzvedneme a půjdete na večeři. To zařídím já.” Mnul si ruce.
,,Ale…” rozhodila jsem rukama.
,,Žádné ale!” zamračil se na mě. Přistoupil ke mně blíž a já jsem byla ještě menší, než předtím.}

_{,,Tam aspoň nebude hrozit, že se zabijete. Doufám,” zamrkal.
Zamračila jsem se na něj a on mi to oplatil. Jeho pohled byl nekompromisní. Měla jsem pocit, že i kdybych se tu večer zamkla, tak by vyrazil dveře, přehodil si mě přes rameno a prostě by mě tam donesl. Myslím, že by byl schopný mě přivázat ke židli.
,,A kdo mi pohlídá děti? Nemám chůvu,” vrhl na mě temný pohled pan dokonalý.
,,To také zařídím. A když to nepůjde jinak, tak se vybavím dudlíky, plenkami a pohádkovou knížkou a teď… Jdeme! Nashledanou, slečno.” Vystrnadil si  věrný pes svého pána z mého bytu a já za nimi práskla dveřmi.}

_{5. Kapitola}

_{Ještě před hodinou byl Michael smrtelně vážně rozhodnutý, že dneska se slečnou JOHANSONOVOU nikam nepůjde. Ze všeho nejvíc se mu chtělo zalézt do teplé, útulné postele a spát, když věděl, že ho zítra čeká náročný den. Ale pak se mu před obličejem objevil obrázek jeho dětí, vzpomněl si na to, kdo je. Přeci nebude strkat hlavu do písku, v jeho případě zadek do postele, jako nějaký pštros! Řekl, přísahal a sliboval, že pro své děti udělá cokoli na světě a on se rozhodl to dodržet! I kdyby to znamenalo, že by ji musel nechat unést a věznit. Děti jí potřebují a on nutně potřeboval vidět své děti štastné a jejich oči plné zářivých jiskřiček. A ačkoli to vůbec nechápal a nemohl pochopit, tak zdrojem jejich štestí je právě ONA!}

_{Zadíval se na fotku, z které ho probodávala pohledem vysoká žena s dlouhými, hnědými vlasy a chladnými studenými oči. Po zádech mu přeběhl mráz. Raději zavřel složku s jejími údaji, které si nechal poslat, aby o ní zjistil, co nejvíce, což se mu moc nedařilo, a stoupl si před okno. Samozřejmě mohl ji nechat důkladně prověřit, mohl vědět o každém jejím kroku, o každé věci z její minulosti či dětství, ale on nechtěl. To nebyl jeho styl. Lidem důvěřoval a většinou si s nimi rozuměl, ale u Amber Johansonové měl pocit, že je ještě ze starší doby, než on sám.}

_{Povzdechl si, podíval se na hodiny, které ležely na nočním stolku - rozhodl se jít ještě za svými dětmi.}

_{“Kam jdeš, tatínku?” ptal se ho Princ, jakmile ho uviděl v černém upnutém obleku a kravatou. Jeho tatínek nosil kravaty jen ve velmi výjimečných případech. Princ se zamračil a začal přemýšlet, kam by tak mohl jít.}

_{Seděl na barevném koberci s Mickey Mousem a stavěl puzzle, Paris ležela naproti němu a v maličkých, buclatých ručičkách žmoulala piškoty ve tvaru medvídků, které milovala.}

_{Michael si vyzul boty a sedl si mezi ně. Každého pohladil po vláskách a usmál se.}

_{“Jdu se slečnou Johansonovou na večeři,” odpověděl a vzal Paris jednoho z jejích medvídků.}

_{“Amber se k nám vrátí? Vy jste se už skamarádili?” zajiskřilo mu v očích.}

_{Paris strčila do pusinky kousek medvídkovi ručičky a chtěla si vzít dalšího, ale když viděla kolik jich tam má, tak se zamračila. Na svůj věk byla velice chytrá. Její pohled ihned padl na jejího tatínka. Michael se honem podíval na strop a začal si pískat.}

_{Paris se pracně vyškrábala na nožičky a dala si ruce v bok. Přicupitala k Michaelovi, opřela se ručičkami o jeho ramena a stoupla si na špicky, aby mu viděla do očí. Michael se usmál, ale ona se na něj zamračeně podívala.}

_{“Tatí? Ty ši mi žaše všal dedídka?” štouchala do něj.}

_{“Tati?” dožadoval se netrpělivý Princ.}

_{“Nevím jestli se vrátí, Princi. Ale pokusím se jí přemluvit,” usmál se a Princ převrátil oči. “Ti dospělí,” zamumlal si pod nos.}

_{“Tatí!” zavýskla Paris a žuchla na zadek.}

_{“Tatínek má hlad!” štouchl ji do pupíku a vzal si ji do svého náručí s vědomím, že bude celý umatlaný od piškotů.}

_{“Půjdu s tebou,” oznámil mu Princ a jako ten nejpyšnější páv kráčel do své šatny. Michael za ním zůstal zírat s otevřenou pusou a Paris se mu mezitím snažila sebrat svého medvídka.}

_{“Maríí, připravte mi prosím můj nejlepší černý oblek s motýlkem, dnes mám důležitou schůzku.” Michael ztuhl na místě a nevěděl jestli má věřit vlastním uším. To že řekl jeho syn? Syn, který si ještě před chvilkou tady před ním stavěl puzzle?}

_{Michaelovi nepozornosti využila jeho malá dcerka a sebrala mu ukradeného medvídka.}

_{“Tatínek má pošadně papat!” zabručela, cvrnkla ho do nosu a cupitala za Princem.}

_{“Michaeli, tak pojď! Co ti to tak dlouho trvá? Nejdeš přeci na rande! Nebo jo?” vtrhl do jeho pokoje Karl.}

_{“Haha! Spiš na porážku!” zanaříkal a ještě jednou si prohrábl vlasy.}

_{“Neboj nic se ti nestane - budeš tam přeci mít tři bodyguardy!” zazubil se.}

_{“Tři? Nepřeháníš to? Jestli si myslíš, že je slečna Johansonová tak nebezpečná, tak proč si mě do toho uvrtal?” otočil se na něj zmateně. Karl protočil oči a jedním drsným pohybem mu přejel po tváři.}

_{Michael nazdvihl obočí. “Domácí násilí?”}

_{“Ne, pomoc od kamaráda. Ale jestli chceš, tak tobě tam tu pastu zase vrátím,” napřáhl ruku. Michael o krok ustoupil a škobrtl o vlastní nohu.}

_{“Jsi nějaký nervózní!”}

_{“Jak jsi to myslel s těmi bodyguardy?” obrátil list.}

_{“No, já Paris a Princ.”}

_{“Já myslel, že dneska budeš chůva a já se slečnou Johansonovou budeme o samotě,” povzdechl si. “Děti musí jít spát.”}

_{“Ale copak? Měl jsi v plánu přesvědčování skrz postel?” smál se. Michael se napřáhl a hodil po něm ponožku, kterou držel v ruce.}

_{“No, alespoň, že ti nesmrdí nohy.”}

_{“Víš, že mi začínáš připomínat Ryana? Nebyli jste někde spolu?” Karlse zašklebil. On a Ryan neměli zrovna ten nejlepší vztah. Kolikrát mezi sebou soutěžili, kdo je vtipnější. První rok, co nastoupili u Michaela, předháněli jeden druhého, kdo bude více oblíbený. Michael se tenkrát velice dobře bavil.}

_{“Ne, nebyl a za druhé chůvu jsem chtěl dělat, dokonce jsem si natrénoval předčítání pohádky, poslouchej tohle: Babičko, a proč máš tak velké oči? To abych tě lépe viděla! A babičko, proč máš tak velké zuby? Abych tě mohla lépe sníst!” vrhl se v před, skočil na Michaela - najednou se oba ocitli na podlaze.}

_{“Tati!” dveře se otevřely a v nich stál Princ.}

_{“No to si děláš srandu! My tam na vás čekáme a vy se tady válíte a děláte… Co to vůbec děláte? No to je jedno. Zmeškáme schůzku!” dramaticky si zaklepal na hodinky.}

_{Michael se vyhrabal z pod hromady toho živého masa a s vykulenýma očima se podíval na Prince. Skutečně byl v černém obleku, měl sytě červeného motýlka, své delší blond vlasy měl sčesané na patku a v ruce držel dětský kufřík.}

_{“No nekoukej moc na něj. Lepší nemám,” schoval ho za zády.}

_{“Za jak dlouho budou Vánoce?” hledal po pokoji kalendář - marně. Jeho tatínek nemá v ložnici nic, co by připomínalo čas - tedy krom hodin s Peter Panem.}

_{“No jdeme! Tati, ty ještě ani nemáš ponožky!” chytil se za hlavu a utíkal do jeho šatny.}

_{“Ty máš v šatne větší bordel, než já!” vykřikl. Popadl nějaké ponožky a běžel zpět. Dostrkal svého tatínka na postel. “Co to děláš?” rozesmál se Michael.}

_{“Musím tě naučit oblékat ponožky. Koukej,” napomenul ho.}

_{“Vezmeš jednu ponožku, trochu ji sruluješ a nasadíš na prsty a bacha na svoje prstíky, navlékneš a šup - hotovo! Chceš to ukázat i na druhé noze?” zamrkal.}

_{Karl se smál až se za břicho popadal. Michael na něj vyplázl jazyk a vzal si od něj svou ponožku.}

_{“Princi, vždyť je každá jiná!”}

_{“Já nemůžu za to, že tvoje šatna vypadá jako by ji někdo přepadl! A sedm trpaslíků to asi nebylo!” zamračil se na něj.}

_{“To bude krása. Budu vypadat jak šašek!” zakňoural Michael a nasadil si druhou ponožku - tentokrát sám. Teď měl jednu červenou a druhou žlutou.}

_{“No, žádná změna, Miku,” poškleboval se Karl.}

_{Michael se na něj otočil, ale Princ ho štouchl do zadku. “Musíme jít! Amber nesmí čekat!” zavelil malý generál a jeho malý - velcí vojáci za ním vypochodovali.}

_***

_{Původně měla být tato kapitola vážná a už mělo dojít k té večeři, ale jaksi se mi to zvrtlo, tak to spíše vypadá jako parodie. Ale i přesto doufám, že se Vám tato kapitola alespoň trošku líbila.}