This is it - 4. kapitola

„Tatínku, kde Amber?“ přidala se k němu Paris.
Vzpomněl jsem si na včerejší den, usnul jsem až k ránu. Usnul jsem tak tvrdě, že jsem na to dočista zapomněl. Tak a bylo to tady a já na to nebyl připravený.
„No víte,“ pokoušel jsem se jim to nějak rozumně vysvětlit. Ale jak máte někomu vysvětlit, že člověk, kterého mají rádi odešel a už se nevrátí? Nijak!
Princ chytil Paris za drobnou ručičku a přišli blíž k posteli
„O-ona s-se nev-rátí?“ natahoval.
Vzal jsem si Paris, která ke mně natahovala své ručičky na klín a Princovi pokynul ať si jde sednout také, ale on důrazně zakroutil hlavou – čekajíc na svou odpověď.
„Musela odejít,“ řekl jsem a Paris se rozplakala. I když byla ještě tak malá, tak to naprosto pochopila.

„To není fér. Ona – ona říkala, že nás má ráda,“ žmoulal si očíčko. Natáhl jsem k němu ruku, ale uhnul.
„Kdo hrát?“ zatahala mě Paris za culík.
„Najdeme někoho jiného, kdo si s vámi bude hrát, když tu nebudu,“ mluvil jsem klidným hlasem, ale uvnitř mě to vřelo. Byl jsem naštvaný! Ne! Byl jsem víc, než to! Jak si mohla jen tak odejít? Vím, že mezi námi nebyl zrovna ideální vztah, ale děti jí mají rády!

„Já nikoho jiného nechci!“ dupl si Princ a s brekem běžel pryč. Měl jsem slzy v očích. Nerad jsem viděl, když mé děti byly nešťastné. Moc jsem se snažil, opravdu, ale nikdy jim nebudu moci dát všechno.
„Neplakej,“ pohladil jsem Paris po tvářičce a zadíval se do jejích velikých – modrých očí, které na mě upřeně hleděly a hledaly vysvětlení. Usmál jsem se a přitiskl jsem si ji více k sobě.
„Mám ráda, tatínku,“ zažbleptala.
„I já tebe, miláčku,“ dal jsem jí pusinku na čelo a ona se usmála.
Šel jsem za Princem, abych se ujistil, že je v pořádku, ale on nebyl. Otevřel jsem dveře od jeho pokoje a viděl ho, jak hází se všemi hračkami.
„Proč? Proč dospělí lžou? Proč odešla?“ plakal a vztekal se. Trhalo mi srdce ho takle vidět.
„Tak to teda ne!“ řekl jsem rázně a Princ nadskočil. Otevřel pusu – chtěl něco říci, ale já vyběhl z jeho pokoje jak raketová střela s jasným cílem!


4. kapitola

Zrovna jsem seděla ve svém prázdném temném bytě - uprostřed obývacího pokoje na tyrkysově modré, pohodlné pohovce. Zírala jsem na protější zeď, na prázdné police plné prachu, který se stačil nahromadit za tu dobu, co jsem tu nebyla a nebyl nikdo, kdo by sem v mé nepřítomnosti docházel. Jak dlouho už to vlastně je?
Pohoršeně jsem sama nad sebou zakroutila hlavou. Za tu dobu, co jsem se se rozhodla pracovat jako chůva, se mi nikdy nestalo, že bych svou práci nezvládla. Byla jsem žádaná, patřila jsem mezi špicky svého oboru - byla jsem profesionálka. Nebyl jsem úspešná kvůli svému vzhledu jako většina kolegyň. Byla jsem úspešná, protože jsem se řídila svými pravidly - zásadami! Všichni mí zaměstnavatelé se mnou byli spokojeni - všichni až na jednoho.

Práce pro Michaela Jacksona byla osudová chyba. Amélie, má dlouholetá známá a šéfová, mě upozorňovala na to, že to nebude nic pro mě. Ale já tvrdila, že to zvládnu. A ještě dlouho po tom jsem byla přesvědčená. Ano, byla. Do té doby, než jsem se pohádala se svým novým šéfem.

Nastoupila jsem s hlavou vzpřímenou a s neochvějnou profesionalitou. Jenže, po nějakém čase ztrácela na své pevnosti. Zprvu jsem to nevnímala. A pak jsem začala bojovat sama se sebou. Bojovala jsem se svou prací jako nikdy Jak šel čas, tak jsem se nechávala ovlivnit svými city a ne svými pravidly. City do práce nepatří Řídili mě. A to byla ona chyba. Chyba, kterou už nikdy nesmím dopustit.
Včera jsem celý den přemítala o tom, co budu dělat, nevěděla jsem jak se zachovat. To se mi nikdy předtím nestalo. A pak… jsem se rozhodla, že tento boj vzdám, že tentokrát budu já ten poražený. Rozhodla jsem se, že si dám pár dní oddych. Potřebuji ho. Musím si najít nové místo - nebo možná nové zaměstnání.
Prohrábla jsem si vlasy a vstala. Musela jsem vybalit, ale ze všeho nejdříve se zbavit toho prachu. Na chvíli zapomenou, že jsem zklamala.
Byly tři hodiny odpoledně, když někdo zaklepal na dveře. Hodila jsem zašlý, špinavý hadr do špinavé, teď už studené vody.

,,Už jdu,” zachraptěla jsem. Nazula si pantofle a šla otevřít. Zastavila jsem se u zrcadla a zoufale si povzdechla nad svým vzhledem.
“Kašlu na to,” plácla jsem do zrcadla po marném pokusu nějak uplácat vlasy do něčeho méně provokativního.
,,Kruci,” začala jsem se vztekat. Zasekl se mi zámek u dveří - opět!
,,Vydržte!” houkla jsem. Zhluboka jsem se nadechla - zklidnila jsem se a jednoduše, lehce je otevřela.
,,A…” zasekla jsem se. Na prahu mých vztekem prokoplých dveří stál můj šéf - tedy teď už bývalí.
,,Mohu dál?” Sice se zeptal, ale na odpověď nečekal. Prostě spolu i se svým tělesným strážcem vstoupil dovnitř bytu.
Mračila jsem se a dál se dívala na prázdnou chodbu. Stále jakoby mi to nedocházelo.
,,Co tady…” vyjela jsem, když jsem se vzpamatovala. Chtěla jsem pokračovat, ale jeho pohled plný vzteku mě umlčel.

Stáli jsme naproti sobě a jeden druhému hleděli do očí. Div jsem se divila, že z nich nesrší blesky. Byla jsem stejně vysoká jako on - no možný byl o dva centimetry vyšší. Ale momentálně, pod jeho zuřivým pohledem jsem cítila, jak se zmenšuji.
Karl, kterého jsem poznala již dříve, jeho tělesný strážce, koukal z jednoho na druhého. Jak bylo vycítit z jeho pohledu i postoje, tak kontroloval situaci.
,,Musíte se vrátit,” vyhrkl Jackson po dlouhé době mlčení.
Otevřela jsem pusu a nozdry se mi vztekem rozšířily. Stoupající adrenalin mi začal kolovat v krvi. Musela jsem zatnout ruce do pěsti, protože jsem měla opět chuď ho udeřit. A to by mi dneska nejspíš neprošlo tak “hladce”. Nesnášela jsem, když mi někdo říkal, že něco MUSÍM! Nemusím nic!
,,To tedy nemusím!” opáčila jsem tvrdým hlasem.
,,Ale musíte.”
,,Nemusím!” dupla jsem si. Najednou jsem se proměnila v malé, vzpurné dítě. Nevěřícně se podíval na mou nohu a pak zpět do mého obličeje. V očích se mu pořád odrážel ten nevěřícný výraz.

,,Co?!” vyštěkla jsem na něj, když už minutu nic neříkal jen si mě měřil pohledem.
,,Vy jste si vážně dupla?” ukázal na mou pravou nohu a v koutku úst mu zračil úsmev.
,,Jo! A jestli se budete smát, tak dupnu na nohu ještě Vám!” vřískala jsem naštvaně. Nechápala jsem jak mě může tenhle nicotný chlap tolik vytáčet.
,,Ehm, ehm,” ozval se Karl nenápadně. Asi mě tím chtěl varovat.
,,Uhm!” plácla jsem sebou na vyčištěnou, mokrou sedačku, na které jsem pracovala předtím, než mi sem vtrhla tahle denní - noční můra a jeho posluhovač
,,Do…” vyskočila jsem ze sedačky jako bych si sedla na hřebík.
“No, že se vůbec snažím! Ještě kvůli Vám začnu mluvit sprostě!” prskla jsem, když jsem si ručníkem sušila svůj mokrý zadek.
,,Kdyby jste se ke mně chovala slušně, tak bych řekl, že mě to mrzí,” vyplázl na mě jazyk a na jeho hnědých očích bylo vidět, že se pohledem na mě skvěle baví.
“Kdyby jste nebyl příjemný jak osina v zadku, tak bych se k Vám chovala slušně! A mimochodem. JÁ…” ukázala jsem s ručníkem v ruce na sebe ,,… se chovám slušně!”
,,Můžu si dojít na záchod, aniž by jste se nezabili?” zeptal se Karl.
,,NE!” zakřičeli jsme oba.
Karl se napřímil. Podíval se na mě a pak na něj. Prudce se nadechl. ,,Hele ta a dost vy dva!” ukázal na nás.

,,Vy jste nevychovaná, vy jste příjemný jak osina v zadku! A já - já se kvůli Vám nehodlám načůrat do kalhot! Takže buďte od té lásky a přestaňte na sebe ŠTEKAT!” rozkřičel se na nás až mi zarachotila má skleněná knihovna.
Instinktivně jsem ustoupila o krok do zadu a oba dva jsme měli otevřenou pusu.
,,Takže mám návrh. My jedeme pryč! Vy se uklidněte, dejte si ledovou sprchu, upravte se a pan Jackson se na chvilku bude chovat zase jako gentleman a v sedm hodin Vás vyzvedneme a půjdete na večeři. To zařídím já.” Mnul si ruce.
,,Ale…” rozhodila jsem rukama.
,,Žádné ale!” zamračil se na mě. Přistoupil ke mně blíž a já jsem byla ještě menší, než předtím.

,,Tam aspoň nebude hrozit, že se zabijete. Doufám,” zamrkal.
Zamračila jsem se na něj a on mi to oplatil. Jeho pohled byl nekompromisní. Měla jsem pocit, že i kdybych se tu večer zamkla, tak by vyrazil dveře, přehodil si mě přes rameno a prostě by mě tam donesl. Myslím, že by byl schopný mě přivázat ke židli.
,,A kdo mi pohlídá děti? Nemám chůvu,” vrhl na mě temný pohled pan dokonalý.
,,To také zařídím. A když to nepůjde jinak, tak se vybavím dudlíky, plenkami a pohádkovou knížkou a teď… Jdeme! Nashledanou, slečno.” Vystrnadil si  věrný pes svého pána z mého bytu a já za nimi práskla dveřmi.

****

Doufám, že se Vám kapiola líbila. A omlouvám se, že jsem dlouho nepsala. Né, že by nebyla inspirace nebo fantazie - ta je pořád. Ale špatná nálada způsobená mým okolím mě otrávila... a já nechtěla udělat něco, čeho bych pak mohla litovat. Každopádně doufám, že jste mě ještě neodepsali. Mám Vás ráda. A moc.

Vaše MJLove

L.O.V.E