This is it - 3. kapitola

„Omlouvám se, že ruším, ale potřebovala bych si s vámi promluvit,“ v promluvila na mě Amber. Její tvrdý nehostinný hlas mi způsobil husí kůži.

„Mohl by jste prosím?“ ukázala na mě. Nechápal jsem co myslí.

„Váš župan,“ zakroutila očima alá „Ten je úplne blbý“

„Ah,“ zčervenal jsem a zavázal si ho. Zase mě vyvedla z míry. Ustoupil jsem ze dveří, aby mohla jít dovnitř.

„Děkuji,“ řekla a vstoupila. Krátce, vážně krátce se porozhlédla po mém pokoji a pak se ihned podívala na mě.

„Co potřebujete?“ zeptal jsem se rovnou. Byl jsem tak nervózní, že jsem začal přešlapovat na místě.

„Končím,“ řekla a tvrdě se na mě zadívala.

Končím – znělo mi pořád v hlavě.

Končím...

3. kapitola

Ještě hodinu potom, co mi oznámila, že končí jsem seděl na posteli a šokovaně hleděl před sebe. Tohle přeci nemohla myslet vážně, nebo ano? Připadal jsem si jakoby mě někdo přejel tankem!

Tohle mi přece nemohla udělat?! Ať se vůči mě chovala jakkoli tak děti jí měly rády. Samozřejmě jsem se za ni mohl rozeběhnout a vyhrožovat jí jestli odejde, tak na ni podám žalobu za nedodržení pracovní smlouvy, ale to nepatřilo k mé povaze. Nemohl a ani nechtěl nikoho nutit, aby u mě pracoval. Nikdy jsem takový nebyl a nikdy nebudu.

Jen nevím, jak to řeknu dětem.

Zvedl jsem se z postele a rozhodl jsem se, že si s ní půjdu ještě promluvit a pokusím se jí přesvědčit, aby zůstala. A snad se i omluvit, i když jsem nevěděl proč! Ona mi dala tu facku! A myslím, že jsem neřekl nic tak strašného, čím bych si ji zasloužil! Tvář mě bolela ještě hodinu po tom. Ale věděl jsem, že to musím udělat. Pro ně! Pro mé miláčky.

Ještě předtím, než jsem zaklepal na dveře od jejího pokoje jsem nakoukl do dětského pokoje a viděl své milované děti jak spokojeně spinkají. A v tu chvíli jsem si přiznal, že není NIC, co bych pro ně neudělal.

V tichosti, abych je neprobudil jsem za sebou zavřel dveře, otočil se a pohlédl na dveře od jejího pokoje. Zvedl jsem ruku, pak ji váhavě spustil. Pral jsem se sám se sebou. V hlavě se mi objevil obrázek mých smějících se dětí a zaklepal jsem.

Nikdo se neozval. „Né,“ zašeptal jsem si pro sebe a tiše se modlil.

Otevřel jsem dveře a viděl jsem přesně to, co jsem nechtěl, pokoj zel prázdnotou. Zamračil jsem se. Vstoupil jsem dovnitř. Chodil jsem po pokoji jako šelma čekající na svou kořist. Dokonce jsem otevřel i dveře od koupelny či skříně, abych doopravdy věděl, že odešla.

Musela to mít skvěle promyšlené, určitě odešla ihned jak mi to nekompromisně naservírovala. „Prostě na a vychutnej si to!“

Já si to tedy vychutnal! Koukal jsem dvacet minut do zdi a nebyl schopen promluvit. Tak se prostě otočila a bez pozdravu odešla.

A co jsem vlastně čekal? Že tu na mě bude čekat s úsměvem na tváři? Čekat až ji přijdu odprosit? Zakroutil jsem hlavou a šel do svého pokoje, s vyhlídkou, že nezamouhřím oči.

„Tatí, tatínku,“ uslyšel jsem zoufalý hlas své holčičky.

„Tatí,“ uslyšel jsem u druhého ucha Prince. Tahal mě za paži.

„Ano?“ řekl jsem ochrapěle a pokoušel jsem se otevřít oči.

„Tatínku, stávat, prosím,“ naléhala Paris.

„Něco se stalo!“ naskočil mi v hlavě obrovský vykřičník. Rychlostí blesku jsem si sedl, až se semnou celá místnost zatočila.

„Co se děje?“ ptal jsem se vylekaně. Okamžitě jsem se podíval na Paris i Prince. Nevypadali, že by byli nějak zranění. Oddechl jsem si. To oni byli nejdůležitější na světě.

„Amber není ve svém pokoji,“ rozplakal se Princ.

„Tatínku, kde Amber?“ přidala se k němu Paris.

Vzpomněl jsem si na včerejší den, usnul jsem až k ránu. Usnul jsem tak tvrdě, že jsem na to dočista zapomněl. Tak a bylo to tady a já na to nebyl připravený.

„No víte,“ pokoušel jsem se jim to nějak rozumně vysvětlit. Ale jak máte někomu vysvětlit, že člověk, kterého mají rádi odešel a už se nevrátí? Nijak!

Princ chytil Paris za drobnou ručičku a přišli blíž k posteli

„O-ona s-se nev-rátí?“ natahoval.

Vzal jsem si Paris, která ke mně natahovala své ručičky na klín a Princovi pokynul ať si jde sednout také, ale on důrazně zakroutil hlavou – čekajíc na svou odpověď.

„Musela odejít,“ řekl jsem a Paris se rozplakala. I když byla ještě tak malá, tak to naprosto pochopila.

„To není fér. Ona – ona říkala, že nás má ráda,“ žmoulal si očíčko. Natáhl jsem k němu ruku, ale uhnul.

„Kdo hrát?“ zatahala mě Paris za culík.

„Najdeme někoho jiného, kdo si s vámi bude hrát, když tu nebudu,“ mluvil jsem klidným hlasem, ale uvnitř mě to vřelo. Byl jsem naštvaný! Ne! Byl jsem víc, než to! Jak si mohla jen tak odejít? Vím, že mezi námi nebyl zrovna ideální vztah, ale děti jí mají rády!

„Já nikoho jiného nechci!“ dupl si Princ a s brekem běžel pryč. Měl jsem slzy v očích. Nerad jsem viděl, když mé děti byly nešťastné. Moc jsem se snažil, opravdu, ale nikdy jim nebudu moci dát všechno.

„Neplakej,“ pohladil jsem Paris po tvářičce a zadíval se do jejích velikých – modrých očí, které na mě upřeně hleděly a hledaly vysvětlení. Usmál jsem se a přitiskl jsem si ji více k sobě.

„Mám ráda, tatínku,“ zažbleptala.

„I já tebe, miláčku,“ dal jsem jí pusinku na čelo a ona se usmála.

Šel jsem za Princem, abych se ujistil, že je v pořádku, ale on nebyl. Otevřel jsem dveře od jeho pokoje a viděl ho, jak hází se všemi hračkami.

„Proč? Proč dospělí lžou? Proč odešla?“ plakal a vztekal se. Trhalo mi srdce ho takle vidět.

„Tak to teda ne!“ řekl jsem rázně a Princ nadskočil. Otevřel pusu – chtěl něco říci, ale já vyběhl z jeho pokoje jak raketová střela s jasným cílem!

***

Doufám, že se Vám kapitola líbila. Moc děkuji za Vaše komentáře!

S láskou,

Vaše MJLove – L.O.V.E