This is it - 2. kapitola

Probudil jsem se do zamračeného rána a to mi ihned připomnělo včerejší den! Pořád jsem se z toho ještě nemohl vzpamatovat, stalo se to tak strašně rychle. Pořád jsem se ptal sám sebe jestli jsem nereagoval až moc přehnaně? Jestli jsem se jí něčím nedotkl? Lituje toho? Co bude dál?

Tyto otázky se mě držely jak stín. Moc dobře jsem si uvědomoval, že to takhle nemůže jít dál. A jsem si jistý, že to ví i ona!

Vstal jsem z postele a šel se obléknout. A i když se mi nijak zvlášť nechtělo, tak jsem musel opět do studia. Sešel jsem do jídelny a tam už všichni seděli u stolu. Všichni včetně Amber. Paris s Princem seděli za stolem, vzorně oblečení a učesaní, tak jako každý den.

„Dobré ráno, miláčci,“ pozdravil jsem je a jim se ihned rozzářily oči

Přistoupil jsem k nim a každého z nich políbil na čelo.

„Jak jsi se vyspala, princezno?“ zatahal jsem malou Paris za malé roztomilé culíčky a ona se na mě zazubila. Měla skoro už všechny zoubky, jen špicáky jí chyběly. Vypadala tak roztomile.

„Kjásně, šdál se mi Peter Pan,“ usmála se a ukázala na Princovo tričko, na kterém měl vyobrazeného toho chlapce, jež nechtěl vyrůst a jeho přítelkyni zvoněnku.

„A co ti říkal?“ zeptal jsem se zájmem a poklekl před ní na jedno koleno.

„Že, andílka, vešmě až bude takhle velká,“ rozpjala ruce a ukazovala mi jak moc.

„To víš, že ano, miláčku,“ políbil jsem ji.

„A co ty, Princi? Zase si zachraňoval Červenou Karkulku?“ pohladil jsem ho po blonďatých vláskách, které měl shrnuté na patku.

„Ne, tentokrát o Šípkové Růžence, ale ona pořád spala a spala,“ stěžoval si a založil si ruce na jeho malé hrudi.

Zamračil jsem se. Nevzpomínám si na to, že bych mu někdy četl tuto pohádku. Myslel jsem si, že by ho to nezajímalo a Paris na to ještě byla moc malá. Obyčejně usnula ještě dříve, než se její hlava dotkla polštáře.

„Tobě se zdálo o Šipkové Růžence?“ ujišťoval jsem se.

„Ano, Amber mi ji četla. Je to mod krásná pohádka,“ usmál se Princ a pohladil Amber po ruce. Byl jsem překvapený, podíval jsem se na ni, ale ona mi nevěnovala ani tu nejmenší pozornost. Dělala, jakobych tam ani nebyl.

Povzdechl jsem si a šel se posadit na své místo. Do čela stolu.

Princ mi vesele vyprávěl o tom, jak si hráli na hřišti a já se jen tak rýpal v jídle. Ani jsem neměl hlad, pořád jsem přemýšlel o tom, co bych měl dělat.

Amber na mě ani jednou nepromluvila, ani se nepodívala. A ani nevím proč, ale mě to děsně rozčilovalo. A co jsem vlastně čekal? Že se mi bude plazit u kolenou a prosit o odpuštění? Tak to sotva!

***

„Miku, nemohl by ses soustředit, proím?“ volal na mě Ryan. Stál jsme v nahrávací kabině a momentálně jsem úplne zapomněl na to, kd ejsem a že bych měl vlastně zpívat do té věci, co si říká mikrofon.

„Promiň, Ryene, jsem úplne mimo,“ zakroutil jsem hlavou.

Ryan se zasmál. Sundal jsem si sluchátka a vyšel z kabiny.

„Copak tě trápí?“ zeptal se a podával mi sklenici vody.

Vděčně jsem se na něj usmál a vzal si ji od něj. Napil jsem se a on čekal.

„Ale,“ mávl jsem rukou a vrátil mu sklenici.

„Ale? Michaeli, já znám to tvé ale,“ zasmál se a čekal.

Povzdechl jsem si. Věděl jsem, že nedá pokoj, dokud to ze mě nedostane.

„Chůva mých dětí,“ povzdechl jsem si.

„Neříkej,“ zasmál se. Otočil jsem k němu hlavu a podíval se na něj s otázkou v očích. Zajímalo mě, co tím myslel.

„Neříkej, že jsi tu tvoji Ledovou královnu dostal,“ drcnul do mě.

Vážně jsem se na něj podíval. Cukal pohledem, neměl rád, když jsem se tak na něj díval.

„Nedívej se tak na na mě!“ zakryl mi oči rukama. Po necelé minutě ji sundal, ale já se na něj tak díval pořád.

„Michael!“ zaprotestoval a vstal. Přešel k oknu a díval se na ulici pod budovou. Momentálně dělal, že ho to strašně moc zajímá.

„Proč ty myslíš, jen na to jedno?“ ozval jsem se po více jak další minutě.

„Tak zase nic?“ podíval se na mě zklamaně. Převrátil jsem oči a šel za ním.

„Nechej toho zase,“ prosil jsem ho. Kolik hovorů na toto téma jsem s ním už vedl. Pořád dokola jsem mu musel vysvětlovat, že prostě neumím jen tak někam vyjít, chytit za ruku první ženu, která se mi bude líbit a jít si s ní užít. To prostě nejsem já. Nikdy jsem nebyla nikdy nebudu – jako, že se Michael Jackson jmenuju!

„Tak co se stalo, že se ti tak dostala pod kůži?“ pochechtával se.

„Tak ty nedáš pokoj