1. kapitola - City?

1. Kapitola

***(Michael)***

Už jsou to dva měsíce od doby, kdy jsem u sebe zaměstnal mladou dívku jménem Amber Johansonová, aby hlídala mé dvě milované děti. Ano, už dva měsíce a mě stále hlodá svědomí, jestli jsem udělal dobře. Stále jsem přemítal o tom jestli je právě ona tou správnou osobou, která by se měla starat o mé miláčky. Samozřejmě, na to jak byla mladá, měla skvělá doporučení a všichni si ji vychvalují. Nepochybuji o tom, že je to profesionálka, ale také jsem si jistý, že mé děti potřebují cítit lásku. Vždy jsem se snažil mluvit se k této dvacet-čtyř leté slečně snažil přiblížit, něco se o ní dozvědět, poznat ji blíže, tak najednou měla spoustu práce. Doslova předemnou utekla. A odedneška je to jediná osoba z mého personálu, která mi vyká, i když jsem jí výslovně požádal, aby mi tykala, ale ona říká, že to není profesionální a poprosila mě, abychom zůstali o vykání. Souhlasil jsem, i když mi to bylo proti srsti, ale co jsem asi tak měl dělat?

Ptal jsem se dětí, jak se jim líbí jejich nová chůva a oni se vždycky usmějí a říkají, že jí mají moc rádi.

Vždy nad tím kroutím hlavou.

„Tatí!“ uslyšel sem za sebou Prince, usmál jsem se, ale ještě jsem se neotáčel. Uslyšel jsem cupitání malých nožiček. Paris. Otočil jsem se na ně a obličej se mi ihned rozzářil štěstím. Naproti mi běžely dvě milované děti. Princ, kterému bylo už šest let a maličká Paris, které byli tři roky. Ach jo, jak ten čas běží. Ještě pořád je vidím, jak jsem je poprvé dostal do své náruče. Ten den jsem byl nejšťastnějším člověkem na Zemi. A od toho dne se můj život změnil, rozzářil se a já měl znovu pro co žít. A i když ani mé druhé manželství nevyšlo, tak jsem šťastný. Šťastný, protože mám někoho, kdo mi svou lásku oplácí.

Poklekl jsem a rozpřáhl svou náruč. Rychlejší Princ mi do ní vběhl a já ho objal. Pohladil jsem ho po blonďatých vláskách a přitiskl si ho k sobě.

„Já-já taky pochovat,“ stěžovala si Paris, když ke mně odcupitala.

„No to víš, že ano, miláčku,“ usmál jsem se a ona se na mě také usmála. Srdce mi naplnilo láskou a pýchou. V očích se mi začaly hromadit slzy. Nikdy jsem si nemyslel, že budu tak šťastný. Inu, teď se to pořekadlo hodí: Nikdy neříkej nikdy!

„Pojď ke mně broučku,“ uvolnil jsme svou druhou ruku a oba si je vzal do náruče.

Usmály se na mě a daly mi pusinku na tvář, každý z jedné strany. Vycítil jsem na sobě pohled. Moc dobře jsem věděl, kdo to je. Podíval jsem se na Amber a ona na nás koukala, dokonce se usmívala. Ale jen co spatřila, můj pohled, tak opět nasadila ten svůj profesionální výraz. Já se v ní prostě nevyznám.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem jí ze slušnosti.

„Dobrý den,“ oplatila mi, ale výraz její tváře se nezměnil. Povzdechl jsem si, přešel s mými miláčky v náručí k pohovce a posadil se.

„Pane Jacksone?“ uslyšel jsem za sebou její hlas.

Otočil jsem se na ni. „Chtěla jsem se zeptat jestli mě teď budete potřebovat?“ zeptala se nejistě.

Nepatrně jsem se usmál. „Ne, teď ne.“ Kývla mi a odešla.

Díval jsem se za ní dokud mi nezmizela z dozoru. Podíval jsem se na své miláčky, kteří se usmívali.

„Tak copak jste dělali celé dopoledně?“ zeptal jsem se zájmem.

„Byli jsme navštívit babičku a dědečka a potom nás vzala Amber do parku, hráli jsme si honěnou,“ smál se Princ.

Byli v parku? Šokovane jsem otevřel pusu.

„Vy - vy jste byli v parku?“ ptal jsem se šokovaně.

„Jo!“ zavýskl Princ. Podíval se na svou sestřičku.

Nadechoval jsem se a chtěl se ještě na něco zeptat, ale Princ mi dal svůj malý prstíček na pusu.

„Pšštl, sestřička spinká,“ ukázaly na ni a já se usmál. Vypadal jak sladký andílek.

„Půjdu ji odnést do postýlky,“ zašeptal jsem a Princ přikývl. Ještě se ke mně nahnul a pošeptal mi do ouška, že si také půjde na chvilku lehnout. Přikývl jsem a políbil ho na čelo.

„Utíkej, miluji tě,“ pohladil jsem ho a on mi dal pusu.

„Já tebe taky, tatínku,“ objal mě a pak utíkal po schodech do svého pokoje.

„Teď ještě ty, princezno,“ usmál jsem se na svou dceru, která mi tak sladce spinkala v náručí. Pohladil jsem ji po hnědých vláskách, které měla v obličeji. Opatrně jsem se zvedl z pohovky, abych ji nevzbudil a pak ji odnášel do jejího pokoje.

Otevřel jsem dveře a vstoupil. Musel jsem si dávat pořádný pozor na cestu, bál jsem se, že zakopnu. Všude byly poházené samé hračky. Uložil jsem svoji princeznu do postýlky, políbil ji na čelíčko a odešel.

„Tak a teď mě čeká ještě jedna věc,“ řekl jsem nahlas a vydal se za slečnou Johansonovou. Musím si s ní pořádně promluvit.

Zaklepal jsme na její dveře.

„Dále,“ vyzvala mě a zněla nervózně. Nadechl jsem se vstoupil do jejího pokoje. Seděla u okna, v houpacím křesle a v ruce držela nějakou panenku. I když jsem se chtěl zeptat, co to dělá, ale tohle nebyl důvod, proč jsem za ní přišel.

„Stalo se něco?“ zeptala se mě, když viděla můj výraz.

„Ano, stalo. Děti mi řekly, co jste dnes dělali,“ zamračil jsem se.

Ona pokrčila ramena. „A?“

„A?“ vydechl jsem šokovaně.

Prohrábl jsem si vlasy. Nejdříve jsem si myslel, že by to mohlo jít v klidu, ale když jsem se podíval na její chladný, lhostejný výraz, tak jsem změnil názor. Vždycky jsem každou situaci řešil klidně, doslova jsem se vyhýbal hádkám, nikdy žádné nevyvolal - ať už šlo o cokoli. Ale tohle bylo něco jiného. Tady šlo o mé děti. O to jediné, co mi dělá radost. Tedy kromě zpěvu.

„A? Neuvědomujete si, co se jim všechno mohlo stát?“

„Nic se jim nemohlo stát. Dávala jsem na ně pozor,“ řekla chladně a dál se věnovala té panence.

Přiskočil jsem k ní a vytrhl ji z její ruky. Šokovane se na mě zadívala.

„Teď mě pozorně poslouchejte!“ zavrčel jsem.

„Copak vám nedochází, čí to jsou děti? Copak vám nedochází, co všechno se mohlo stát? Já si nepřeji, aby jste je tam ještě někdy brala! Je to moc nebezpečné! Rozumíte? Už nikdy!“ rozkřičel jsem se.

Pohrdavě se na mě podívala.

„Moc dobře si uvědomuji, čí to jsou děti! Ale ujišťuji vás, že se jim nic stát nemohlo!“ její hlas byl stále tak klidný a lhostejný, až mě to pěkně rozčilovalo.

„Tak mě moc dobře poslouchejte, dámo!“

„Neříkejte mi dámo!“ stoupla si naproti mně a z očí jí začaly šlehat blesky.

„Jsem váš šéf a můžu dělat, co se mi zlíbí!“

Založila si ruce na prsou a pohrdavě se zasmála.

„Aha, tak teď hrajme hru s názvem: Já jsem někdo a vy jste nic!“

Tak tohle mě dostalo. Nozdry se mi rozšířily a já se prudce nadechl.

„Ne! Tohle není žádná hra, ale fakt. Jde tu o mé, MÉ děti a vy se budete řídit mými pravidly!“

„Jak chcete! Jak jen chcete! Ale už teď vaše děti lituji. Mějte je tu zavřené, třeba do konce života. A nedopřejte jim dětství! Pořád tvrdíte jak je milujete, ale copak je tohle za život? Měli by si venku hrát s ostatními dětmi. Měli by si rozbít koleno, přiběhnout s pláčem a vy by jste jim jej měl čistit. Měl by jste jim říkat: Než se oženíš, tak se ti to zhojí! A co z toho děláte? Nic!“ zapichovala mi svůj prst do hrudi.

Šokovane jsem na ni hleděl a chvíli mi trvalo, než jsem se zmohl na něco zmohl. Do očí se mi tlačily slzy. Odstrčil jsem její ruku.

„Vy - vy nemáte absolutně, absolutně žádné právo mi říkat jaký jsem otec!“ křičel jsem na ní z plných plic. Nadechla se, ale já ji umlčel.

„Vy rozhodně ne! Máte vy vůbec nějaké city, nějakou zodpovědnost? Já bych řekl, že ne! Jste ta nejchladnější bytost jakou jsem, kdy poznal! A..“ nestihl jsem to doříct. Amber se natáhla a vrazila mi takovou facku, až jsem se zapotácel.

Chytl jsem se ta tvář a o krok ustoupil. Tohle si nikdo - nikdy nedovolil.

„Toho budete litovat!“ řekl jsem rozzuřeně a otočil se k odchodu.

„Ne, nebudu. Tím si můžete být jistý!“ řekla potichu. Odešel jsem z jejího pokoje a práskl za sebou dveřmi.

***

Tak jak se Vám líbila úvodní kapitola?

Docela jsem si ji užila.