Kdo jsi ty, kdo jsem já... 4. kapitola

4. KAPITOLA

Mám to!

„Uf,“ oddechla jsem si a pomalu se vydala domů. Tak to zase bylo něco. Asi vážně zůstanu zavřená doma a nehnu se odtamtud. Protože potkat ho ještě jednou v životě, tak mě trefí mrtvice a bude se mnou konec.

Bohu dík jsem toto všechno brzy vypustila z hlavy. Slavný zpěvák Michael Jakson se vrátil tam kam patří a mě nic nebránilo v tom zapomenout na ty tři nevydařené dny. Jak to bylo uklidňující.

Jediné co jsem řešila byla škola a to, abych dodělala vše co mám a odjela do Afriky pomáhat tamějším obyvatelům v jejich těžkých životech.

„Miláčku? Jsi připravená?“ nakoukla ke mně do pokoje máma.

„Já nevím,“ pohlédla jsem na ni.

„Vím, uteklo to velmi rychle, makala jsi úplně na všem. Jestli to má někdo udělat, tak jsi to právě ty! Věř mi a pojď, čeká tě poslední zkouška, samotné absolutorium,“ vyzvala mě. A já s úsměvem uchopila její dlaň a vyšla vstříc osudu!

Nervozita stoupala a já si připadala jako blázen. Měla jsem pocit, že nic neumím. Že to nezvládnu! Prostě to nedám! A najednou jsem před sebou uviděla děti. Spoustu malých roztomilých dětí, kteří natahují ruce a prosí mě o pomoc. Vždyť to dělám pro ně! Já to musím dát! Rozhodla jsem se a se vztyčenou hlavou vešla před komisi.

„Dobrý den slečno, vítáme vás u vaší zkoušky. Prosím, můžeme začít,“ přivítal mě stroze předseda komise. Protočila jsem oči a soustředila se na dané předměty. Nepamatuji si z nich vůbec nic, nevím co jsem tam říkala, ale jedním jsem si stoprocentně jistá. Říkala jsem pravdu, protože jsem dostala ze všech předmětů za jedna.

„Zlatíčko! Gratulujeme! Půjdeme to pořádně oslavit, ano?“ dožadovala se máma mojí reakce. A já? Já jen nechápavě přikyvovala, nebyla jsem schopna vnímat. Prostě to nešlo.

Asi v půlce velké oslavné večeře jsem začala vnímat své okolí. Začala jsem poslouchat o čem se baví mí rodiče, všimla jsem si unuděného obličeje mého brášky a byla jsem zpátky. Konečně jsem všechno vstřebala!

„Náš oslavenec je zase on-line,“ zasmál se brácha a šťouchl do mě.

„To jsem na tom byla tak špatně?“ podivila jsem se.

„To tedy ano! Na všechno jsi přikyvovala a vlastně ani nevíš na co. A jak jsem na to přišel? Zeptal jsem se tě jestli nám uděláš striptýz a ty jsi přikývla,“ rozesmál se.

„No tak to jsem byla vážně dost vedle,“ přidala jsem se k němu.

A pak se to pořádně rozjelo, pilo se a jedlo a oslavovalo. Když jsem vystupovala z auta málem jsem spadla, to mě můj bráška stihl chytit takže jsem nepolíbila naši matičku zemi.

„Hele, měla by jsi dávat pozor!“ mrkl na mě.

„Dneska ne, dneska ne!“ opakovala jsem stále dokola!

„Já vím a zítra si na nic nebudeš pamatovat!“ provokoval.

„Tak zase tak špatně na tom nejsem,“ zaksichtila jsem se na něj.

„Já vím, já vím, opilá asi nikdy nebudeš,“ posmíval se mi a vyrazil pomalu ke dveřím.

„Proč si to myslíš?“ vykřikla jsem a utíkala jsem k němu.

„Protože tvoje nejlepší kamarádka mi něco prozradila a má naprostou pravdu!“ přikyvoval si.

„Ty jsi mluvil o samotě se Sue?“ vytřeštila jsem na něj oči.

„Ano sestřičko, vadí ti to?“

„Ne, ne, vůbec!“ bránila jsem se.

„To vidím,“ provrtával mě pohledem.

„Nic proti tomu nemám, jen mě to překvapilo!“

„Tak to potom jo,“ vyplázl na mě jazyk a odešel do svého pokoje. A já zůstala stát a pořád jsem to nechápala. Vždyť bych to správně měla vědět, že spolu mluvili a něco řešili, ale já se tak moc věnovala škole, že jsem na ni úplně zapomněla. Okamžitě jsem vzala do ruky telefon a domluvila si s ní schůzku. Musím si jí pořádně užít. I toho jejího Jacksona budu poslouchat, když jí tím udělám radost! Sama pro sebe jsem se usmála, to jsem dostala skvělý nápad. Vyletěla jsem do svého pokoje a začala pracovat na překvapení. Našla jsem si jeho fotku, takovou která se mi fakt hodně líbila a pak její. Na počítači jsem si to pěkně upravila, udělala jednu a pak si ji ve velkém vytiskla. Poté jsem si s radostí vlezla do vany a plánovala další den.

Ráno jsem velmi rychle vylezla z postele a všechno stihla v rekordním čase. Umyla jsem se, nasnídala a utíkala do výtvarných potřeb. Zakoupila jsem tam výkres formátu A1 a hodně tužek. Přece to bude velký formát. Pak ještě gumu a spoustu dalších věcí, jsem perfekcionista!

Domů jsem dorazila opravdu rychle a okamžitě jsem se začala připravovat. Vyhrnula jsem si rukávy, uchopila tužku, dala před sebe připravenou fotku a začala vytvářet.

„Sestřičko oběd,“ strčil do dveří hlavu bráška.

„Jasně už jdu,“ zvedala jsem se.

„No ty vole, to si ze mě děláš srandu. Ty maluješ Sue a Michaela?“

„Jo a co je na tom?“ hleděla jsem na něj jako blázen.

„Tak já ti něco prozradím, ona ho totiž miluje, ale už ne tak jak milovala,“ vysvětloval mi, ale já ho vůbec nechápala.

„Cože?“

„Prostě si myslí, že se k němu hodíš ty a jednou si ho vezmeš!“

„Já? Já? Já? Já ji zničím!“ zavrčela jsem.

„Tak jí udělej radost a namaluj tam místo jí tebe a uvidíš jak bude nadšená. Vždyť jsi ji malovat ještě nezačala,“ pomrkával na mě.

„Ty si ze mě děláš srandu?“

„Ne! Vážně!“ přitakával.

„Já vás zničím oba! Fakt!“ zavrčela jsem.

„Nikoho nenič a vytiskni si novou fotku. Počkej já ti nějakou najdu!“ vrhl se k mému počítači a začal pracovat na kamuflované fotce. Vážně se mu povedla, ale vidět sebe v takové blízkosti toho individua mě děsilo. Vážně jsem nevěděla jestli tohle dokáži namalovat. Ale pokusila jsem o to. Ve chvíli kdy jsem skončila a všechno zabalila a sklidila se u mě v pokoji objevila moje nejlepší kamarádka.

„Ahojky, konečně se mi budeš věnovat? Jsem ráda, že jsi mi napsala!“ usmála se a posadila se vedle mě na postel.

„Já jsem taky ráda! Jsem si vědoma toho, že jsem tě zanedbávala, ale teď do doby než odjedu jsem jen tvoje,“ mrkla jsem na ni.

„To jako fakt?“ vytřeštila na mě oči.

„To si piš a abys věděla, že jsem na tebe nezapomněla tak se koukej,“ vyhrkla jsem a podávala ji ruličku velkého papíru.

Mírně se zamračila a pomalu začala rozmotávat můj dárek pro ni. Když ho uviděla, hýkla a vrhla se mi okolo krku.

„Já říkala, že vám to vedle sebe bude slušet jako nikomu nikdy na světě. Vypadáte dokonale, ale jak to, že jsi tam namalovala sebe?“ vyzvídala.

„Bráška mi prozradil, že to bylo jedno téma, které jste spolu řešili. A poradil mi tohle, líbí?“ ptala jsem se obezřetně.

„Líbí? Ne! Je to úchvatné, dokonalé, nádherné!“ vykřikla a vrhla se mi okolo krku a pusinkovala a pusinkovala.

„Sue, klídek,“ krotila jsem ji.

„Ty jsi úžasná, už ho máš aspoň trošku ráda?“

„Ne!“ utnula jsem ji hned na počátku.

„Ach jo,“ zavila a zamračila se.

„Co sis jako myslela?“ divila jsem se.

„Já nevím, že tě zaujal?“ snažila se.

„Nezaujal,“ ukončila jsem náš hovor dřív než vůbec začal.

„Hm, tak a teď jsem zklamaná,“ oznámila mi.

„Tak buď a nestěžuj si,“ šťouchla jsem do ní. A doufala jsem, že jí to moc dlouho nezůstane, protože jsem s ní chtěla jít ven a zapít to, že jsem úspěšně dokončila školu.

Po deseti minutách se na mě podívala a pravila: „Dneska na tebe naštvaná nebudu, ale zítra ano, takže se mnou vůbec nepočítej.“

„Tak to beru, ty bublinko, jdeme?“ mrkla jsem na ni.

„Ty mě zveš?“

„To si piš,“ znovu jsem ji pošťouchla.

„Hej tak to si nechám líbit,“ konstatovala a už mě tahala ven. Samozřejmě jsme skončily v našem oblíbeném klubu. Ale jako na potvoru tam byl nějaký večer s Michaelem. Takže to dopadlo tak, že jsem si musela dát na posilněnou hned několik panáků na začátku. A pak mi jeho písničky nelezly ani moc na nervy.

„Snášíš to dobře,“ usmála se na mě.

„Já vím, ale to je tím, že mám v sobě už pěknou dávku panáků a ten hej počkej je mi u zadní části těla,“ vysvětlovala jsem.

„Kdo je hej počkej?“ zastavil se u našeho stolu nějaký mladík.

„Mike! Tady Miki ho vůbec nemusí,“ bonzovala Sue.

„A co tu děláš?“ ptal se nechápavě.

„Oslavuji,“ mrkla jsem na něj.

„A co oslavuješ?“ zeptal se mě.

„Úspěšné ukončení školy,“ brebentila má nejlepší přítelkyně.

„Fakt?“ vykulil na mě oči.

„Ano, co je na tom divného?“ nechápavě jsem kroutila hlavou.

„Ale nic, nic!“ uklidňoval mě a odešel pryč.

„Neprozrazuj všechno ano?“ prosila jsem ji.

„Co? Vždyť na sebe můžeš být hrdá a nezapomeň, my fanoušci Mika jsme většina velcí dobráci. Jinak bychom ho neposlouchali,“ vysvětlovala mi.

„A co já s tím?“ zavrčela jsem na ni.

„Víš...“ Už nedopověděla, protože ji přerušil hlas někoho jiného.

„Slyšel jsem, že je zde dívka, která úspěšně ukončila své studium na nějaké škole. Mohla by přijít za mnou?“ požádal DJ.

Moje hlasité odfrknutí bylo hodně nebezpečné a moje kamarádka vystrašeně polkla.

Pomalu jsem vstala a přecházela k pódiu, stejně by mi nic jiného nezbylo.

„Aaa, vítej!“ přivítal mě.

„Hm,“ broukla jsem na pozdrav.

„Vidím, že máš dneska super náladu, takže mám na tebe pár otázek a nakonec ti splním jedno velké přání,“ pomrkával.

„O.K.“ vydolovala jsem ze sebe.

„Takže, první dotaz, jak se jmenuješ?“

„Mikaela.“

„A další, jakou školu jsi absolvovala?“

„Sociální.“

„No tedy, co by jsi chtěla dělat dál?“

„Pojedu do Afriky pomáhat domorodcům.“

„Skvělé! Máš ráda Mika?“

„Ne!“

„Eh? A teď jsem se chtěl zeptat, která písnička je tvoje nejoblíbenější a já ti ji rád s věnováním pustím. Takže jsi mi pěkně překazila plány. Mám se zkusit zeptat ještě jednou?“ přesvědčoval mě.

„Ne! Svůj názor měním velmi zřídka!“ řekla jsem velmi stručně a jasně.

„Dobrá, ale já ti přece jenom jednu jeho píseň pustím, zajisté se ti bude velmi líbit! Zpívá v ní, že máme uzdravit svět. A to ty chceš dělat, takže takhle je pro tebe Mikaelo! Heal the world!“

Pomalu jsem scházela ze schodů, když mi tento název něco připomnělo. Vždyť nadace s kterou jedu pracovat do Afriky má stejný název, ten Jackson je zloděj, ani vlastní název si neumí vymyslet.

„Ty brďo, mohla jsi být trošku příjemnější,“ popichovala mě Sue.

„Fakt? To víc nešlo,“ převrátila jsem oči v sloup.

„Chovala jsi se jako osina v zadku,“ konstatovala a objala mě.

„Co blázníš?“ vyhrkla jsem.

„Užij si tu písničku, je jen pro tebe!“ zasmála se a začala se pohupovat do pomalého rytmu písně.

„A teď mi řekni pravdu, bylo to tak strašné?“ ptala se mě.

„Co konkrétně myslíš?“

„Ty písničky, že ho tam měl každý rád a tak,“ pomáhala mi.

„Jo tohle? Tak to si piš, zjistila jsem, že jsou další šílené fanatici zbláznění do obyčejného chlapa, který nic neumí a jen se vytahuje.“

„Máš o něm špatné a mylné informace. On takový nebyl, není a nebude,“ bránila svého prince.

„Dokaž mi to!“ provokovala jsem jí.

„Sama uvidíš,“ vyplázla na mě jazyk. Vlepila mi rychlou pusu na tvář a zmizela ve dveřích jejich domu. A mě tam nechala samotnou a zmatenou. Jak to myslela? Jak to můžu poznat, tedy spíš jak můžu poznat jeho? Něco mi tam nehrálo. Ale v tu chvíli jsem si tím prostě hlavu nezatěžovala, proč vlastně!

Šla jsem domů, skočila si do sprchy a pak rovnou do postele, kde jsem upadla v milosrdný spánek.