Kdo jsi ty, kdo jsem já... 3. kapitola

3. KAPITOLA

Ty potvoro! Proč ty?

„Sedíte? Dobrá, jdeme na to!

Dneska jsem pro svou nejlepší kamarádku získala podpis jejího hrdiny! A znovu jsem mu zachránila krk!“ mrkla jsem na ni a podala jsem jí fotku s věnováním a podpisem. Chvíli na to všichni nevěřícně zírali a pak ticho prořízl křik: „Ty potvoro! Proč ty?“

„Já to nechápu, ty, která ho nesnášíš ho potkáš a ještě si s ním povyprávíš,“ rozbrečela se.

„Ale no tak, je úplně normální! Nic na něm není tak úžasného jak si myslíš,“ uklidňovala jsem ji, jenže ona brečela stále víc a víc.

„No tak,“ prosila jsem ji.

„Hele víš co? Já už to vidím, ty ho vážně potkáš ještě několikrát a pak se do něj zamiluješ a vezmete se a já půjdu na vaši svatbu. Že jo?“ Zničeho nic převrátila svůj pláč na prosbu.

Já na ni zírala a nechápala. Cože to řekla? Že si ho vezmu? Já? Tak to nikdy!

„Tak to se nestane, neboj!“ varovala jsem ji.

„Pamatuj na má slova a víš jak se k sobě hodíte? On je Michael a ty jsi Mikaela! Hodíte se k sobě i jmény,“ rozplývala se.

„Co blbneš? Tohle se nikdy nestane! To bych raději zemřela, než si ho vzít!“ děsila jsem se.

„Bacha, tohle ti připomeneme!“ mrkla na mě máma.

„Nechte toho, já raději mizím a nic vám nepovím, žádné podrobnosti!“ vyplázla jsem na ně jazyk a utekla do svého pokoje.

„Jak ty to děláš?“ vletěl ke mně do pokoje brácha.

„Teď nechápu co myslíš?“ třeštila jsem na něj mé vyděšené a rozespalé oči.

„Přemýšlel jsem nad celou záležitostí ohledně toho člověka, kterého nemáš ráda!“ vysvětloval.

„Klidně ho jmenuj, už jsem si zvykla,“ mrkla jsem na něj.

„Opravdu? Tak to je dobře! Neuvěříš, co jsem zjistil,“ provokoval mě.

„Tak mi to neříkej, když ti nebudu věřit.“

„Tohle jsem čekal. Přesně po této odpovědi jsem prahl, ale jak myslíš,“ zasmál se a zmizel. Vážně mi nic neřekl a mě to začalo pěkně vrtat v hlavě. Co s tím mám jako dělat? Buď jít za ním a škemrat a nebo se nechat překvapit. A druhá možnost je pro mě přijatelnější. Ach jo! Nemám ráda svou vlastní hrdost.

„Už sis to rozmyslela?“ koukl znovu ke mně do pokoje.

„Ne! Nechci to vědět, nechám se překvapit,“ usmála jsem se na něj.

„Tak to bude opravdu překvapení. Hej tak bych tě chtěl vidět!“

„Vrať se! Jak jsi to myslel,“ rozkřičela jsem se.

„Neřeknu, všechno bych ti tím prozradil,“ kroutil odmítavě hlavou.

„Ach jo! To snad není možné!“ durdila jsem se.

„Smiř se s tím,“ chechtal se mi a znovu odešel.

„Chuchni si!“ zařvala jsem za ním a konečně vylezla z postele.

„Co jsi to říkala?“ uslyšela jsem maminčin hlas z kuchyně.

„Ale nic,“ odpověděla jsem jí.

„To doufám,“ přidal se k ní táta.

„Budete na mě křičet z kuchyně? Nebo mám jít raději za vámi?“ ptala jsem se.

„Konec této debaty!“ křikl táta a opravdu ztichli.

A já se tedy konečně začala věnovat škole. Dopisovala seminární práce a učila se na zkoušky.

„Ty se vážně jenom všude šprtáš?“ vstoupila ke mně do pokoje Sue.

„Já musím Sue, bez této školy nemůžu jet do Afriky jako diakonický pracovník,“ vrčela jsem na ni.

„Ale to já vím. Nezlob se na mě, já to myslela hezky!“ omlouvala se.

„Já vím, jen jsem z toho všeho strašně nervózní,“ vysvětlovala jsem.

„Neboj, ty to všechno zvládneš na jedničky a budeš zase nejlepší ze třídy!“ usmála se.

„No to tedy nevím,“ zamračila jsem se.

„Ty vážně jenom zbytečně vyšiluješ,“ smála se mi.

„Možná a možná taky ne.“

„Nechej toho, ještě si o tom popovídáme! Až to uděláš!“ vyplázla na mě jazyk.

„Beru tě za slovo, až to neudělám, uklidňuješ mě ty!“

„Tak to já si nachystám flašku něčeho pořádně silného a pak tě přijdu opít!“

„Šmankote, taková akce proti mně!“ děsila jsem se.

„Neboj a když to dáš, tak ji přinesu zas, protože budeme oslavovat. Takže se opijeme tak i tak!“ plánovala.

„Uvědomuješ si, že se nám to ještě nepovedlo, že ano?“ upozorňovala jsem ji.

„Právě že jsem,“ mrkala na mě.

„A teď mě omluv. Já se musím učit, abych tu školu dodělala a mohla jet tam kam potřebuji,“ vyháněla jsem ji.

„Už to umíš, ale já jdu, nebudu zlobit,“ loučila se rychle.

„Tak se měj a zase se stav,“ mávala jsem jí.

Znovu jsem se ponořila do učení a tak hluboce, že mě z toho začala bolet hlava a skolila mě únava. A tak jsem prostě jen odhrnula knížky na kraj postele a prostě usnula. Netušila jsem, co se na mě kdesi v jednom velkém domě chystá. Netušila jsem, že se můj osud mění. Já jsem prostě jen klidně oddechovala a nechávala si zdát o tom, co zažiji v Africe.

„Nevím jestli je zdravé, abys ses učila do únavy a pak prospala večer a celou noc,“ promluvila na mě máma u snídaně.

„Stalo se mi to poprvé,“ bránila jsem se.

„To ano, ale proč?“

„Mami, klid... Já se vážně musím připravit.“

„Dobrá, ale pamatuj, že jestli to budeš přehánět tak ti nasekám na prdel a je mi jedno, že už jsi dospělá!“ varovala mě.

„Rozkaz!“ zasalutovala jsem. Vzala do ruky rohlík a utíkala se znovu šrotit.

Vážně jsem se moc snažila, ale nějak mi to přestalo jít. Rozhodla jsem se tedy, že si zajdu koupit nějakou pěknou hudbu.

Rychle jsem na sebe naházela oblečení, vzala peníze a utíkala do krámu. To, že za mnou máma volala a cosi se ptala mi bylo úplně jedno. Já prostě potřebovala vypadnout, jenže co to? Před hudebninami stála obrovská fronta lidí. Nechápavě jsem zírala na tu spoušť a kroutila jsem hlavou.

„Ty jsi nevěděla, že je zde autogramiáda? Za moment tady bude ještě víc lidí než teď,“ oznámil mi jeden ochotný mladík.

„Ne!“ chytila jsem se za hlavu.

„Ale ano! Samotný Michael Jackson bude rozdávat podpisy,“ snažil se mě přesvědčit.

„Zase on!“ zavyla jsem a rozutíkala jsem se do postranní uličky, abych se skryla před tím strašným davem co se blížil. Jenže jsem si moc nepomohla.

Něčí kamenné ruce mě přirazily ke stěně a cizí hlas zavrčel: „Co chceš?“

„Vyhnout se vašim rukám,“ škytla jsem. Už mě to vážně přestalo bavit.

„Jak to myslíte?“ nechápal, ale stále mi drtil paže.

„Tak, že za poslední tři dny jsem byla znovu pažemi bodygarda Jacksona přikována k tvrdému povrchu země, auta či zdi.“

„Zase?“

„Jste hluchý nebo co? Vážně po něm nic nechci!“ prskala jsem.

„Od koho?“ zazněl za námi hlas toho jistého muže.

„Od vás!“ zařvala jsem.

„Tak to mě překvapuje, proč jste vždycky tam, kde jsem já?“ ptal se.

„Jak to mám vědět? Kdyby bylo po mém, tak se s vámi nikdy nepotkám a nemám po celém těle obrovské modřiny! Do háje, to vážně bolí!“ zakňučela jsem.

„Pusťte ji,“ přikázal. A bylo splněno.

„Hurá, toto trvalo,“ zamračila jsem se na něj.

„Ale no tak,“ konejšil mě.

„Ne! Dnes už ne!“ máchala jsem mu před obličejem dlaněmi.

„Už jsem ti jednou řekl, že jsem Mike,“ smál se mi.

„Jo a já jsem svatá Claire,“ protočila jsem oči.

„Opravdu? Nevypadáš na to?“ provokoval.

„A ty snad vypadáš na nějakou popovou hvězdu? Můj názor je, že vůbec, nechápu, co na tobě ti lidé vidí!“ A naznačila jsem rukama, kde jsou asi ti blázni.

„Tak to se jich dnes zeptám. Budeš tam taky?“

„Ne! Nebudu!“ vyhrkla jsem naštvaně.

„Klid, jen jsem tě provokoval,“ posmíval se mi.

„Jo, všímám si, že máš humoru na rozdávání.“

„Ty jsi ale vnímavá,“ přitakával si.

Pozvedla jsem jedno obočí a chtěla jsem odejít. Jeho ruka mě však lehce chytila za paži a já se automaticky zasekla na místě.

„Co ještě?“ převrátila jsem oči a natočila jsem se k němu mírně čelem.

„Zapomněla jsi na slib?“ připomínal se.

„Nezapomněla, ale já tě nezachránila, takže žádné mé extra přání a už vůbec ne mé jméno,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Ano, tentokrát jsem tě zachránil já a zasloužím si odměnu!“ vysvětloval.

„To není ta odměna co by jsi chtěl,“ přesvědčovala jsem ho.

„Jak víš co bych chtěl a co ne?“ podivil se.

„Tipuji, docela umím lidi odhadnout.“

„Takže odhaduješ mě nebo mi jen nechceš prozradit své jméno?“

„Za bé je správně,“ odpověděla jsem, už jsem se s ním nechtěla víc bavit.

„To je škoda, protože jestli mi ho neprozradíš tak tě nepustím,“ provokoval.

„Jmenuji se... M...“ nedopověděla jsem. Někteří jeho fanoušci si všimli pohybu za budovou a šli zjistit kdo to tam je. No a když uviděli Mika, tak začali vyšilovat. A než jsem se nadála, byla jsem volná. Okamžitě jsem toho využila a začala utíkat pryč. Jediné co jsem zaslechla bylo vyčítavé: „Proč jste ji nechytili?“

Začala jsem se tak neuvěřitelně smát, jaké já mám štěstí! Hned nato jsem nažhavila telefon a započala hovor se Sue.

„Ahojky,“ pozdravila jsem ji.

„Co zase?“ zeptala se podezřívavě.

„Znovu jsem s ním mluvila,“ rozesmála jsem se.

„Ty potvoro! Proč ty?“ vykřikla.

„To už jsem někde slyšela,“ vybuchla jsem smíchy.

„Haha, to není vtipné, vážně mě to už nebaví,“ naštvala se.

„Já si to vážně nevybrala, kdyby bylo po mém tak o něm nechci už nikdy slyšet, ale takové štěstí mít asi nebudu! A jestli jo, tak mi ho zase něco připomene! Bohužel!“ zavrčela jsem.

„Víš co je na tom nejzajímavější? Že ty jediná máš takové štěstí na setkání s ním. Já už na tebe nebudu naštvaná, když mi slíbíš, že jestli si ho vezmeš, tak půjdu za svědka a budu jezdit k vám na Neverland,“ změnila najednou názor.

„To se nikdy nestane! Pamatuj, já ho co? Nesnáším! A to znamená, že si ho tím pádem nemůžu vzít! A neboj, už se budu snažit, abych ho nemusela nikde potkat!“ vysvětlovala jsem jí.

„Ne, počkej, víš jak je to romantické? Ty Mikaela, on Michael. Ty máš stejné ambice jako on. Všechny vaše zájmy se schodují a nakonec oba máte zvláštní nadání na neuvěřitelné věci,“ pokračovala ve zvláštním výpočtu.

„Uvědomuješ si co říkáš?“ stopla jsem ji.

„Jasně, to je nádhera!“ nedala se.

„Měla jsem raději, když jsi se na mě zlobila!“

„Ale ne, vždyť tohle je fakt neuvěřitelné,“ stála si na svém.

„Není a nechej toho! Vážně mě tím štveš!“ zavřískla jsem.

„To je mi jedno!“ rozesmála se a položila mi telefon. Já na něj chvilku nevěřícně zírala a rozhodla jsem se, že už se s ním nikdy nepotkám. To by mi ještě scházelo, aby se lidé začali chovat jako moje nejlepší kamarádka a začali mě k němu přiřazovat.

A najednou ani nevím jak, jsem stála před malým krámkem s hudebninami. S rozzářenýma očima jsem vešla a zvesela pozdravila.

„Slečno? Jste si jistá, že chcete být tady?“ vykulil na mě mladík za pultem oči.

„Ano, stoprocentně!“ mrkla jsem na něj a začala jsem si vybírat něco pěkného pro mé uši. Hudbu s hlasem jistého zpěváka jsem obešla velkým obloukem. Já chtěla něco pomalého, beze slov a hlavně relaxačního.

Chvíli jsem se jen tak koukala a pak si vybrala jedno CD, které mi padlo do oka i ruky. Zvuky moře, to bude ono.

„To jako vážně?“ přesvědčoval se prodavač.

„Ano!“ přitakala jsem.

„Vy ho moc nemusíte, že?“ ptal se dál, když markoval cenu.

„Koho?“ nepochopila jsem jeho dotaz.

„Mika, Michaela Jacksona,“ vysvětlil.

„Tak to jste se trefil, já ho úplně nesnáším,“ potvrdila jsem mu jeho domněnku, zaplatila a s pozdravem na rtech jsem opustila tento malý krámek.

„Uf,“ oddechla jsem si a pomalu se vydala domů. Tak to zase bylo něco. Asi vážně zůstanu zavřená doma a nehnu se odtamtud. Protože potkat ho ještě jednou v životě, tak mě trefí mrtvice a bude se mnou konec.