Kdo jsi ty, kdo jsem já... 2. kapitola

2. KAPITOLA

Nezměním se

Rychle jsem se posadila na své sedadlo a čekala. Přišla asi za dvacet minut. A mlela a mlela a mlela! A já poslouchala a poslouchala a usmívala se čím dál víc.
„Sue, já mu pomohla a on se mě dotkl!“ A bylo ticho! Ale ne na dlouho!
„Co jsi to řekla?“ zasyčela.
„Slyšela jsi!“ mrkla jsem na ni.
„Okamžitě mi všechno pověz. Jaké to bylo? Má příjemný dotek? Honem!“ vyhrkla a nedočkavě poposedla na sedadle.
„Řeknu ti to, ale až doma!“
„Ne!“ zavrčela.
„Ano! Poslední slovo!“ nedala jsem se.
Naštvaně se otočila a celou cestu domů koukala z okna. Ale jen co jsme dorazily k našemu domu s rozzářenýma očima se na mě koukla a kývnutím mě vyzvala k vyprávění.
A já své sliby plním.
„Skoro nic se nedělo. Jen mě pořád někdo před začátkem koncertu rušil. Pak se to zklidnilo a já začala odpočívat. Všechno byl ok, když jsem najednou zaslechla něco co určitě nepatřilo ke koncertu. Rozhlédla jsem se a uviděla, že nějací machři někomu ubližují. A znáš mě, prostě jsem to tak nemohla nechat. Vyletěla jsem z auta jako střela a vrhla se na pomoc slabšímu. No a už jistě víš komu jsem chtěla pomoci. Ano, samotnému Michaelovi Jacksonovi!
Jenže než jsem stihla cokoli dalšího udělat tak ti gauneři začali utíkat a mě ke kapotě auta dost surově přirazil robot. Tedy jeho bodygard. Tentokrát se mě zastal ten tvůj miláček a řekl, že jsem se mu snažila pomoci ať mě pustí. A tak to udělal.
No a pak se zajímal jestli jsem v pořádku a dotkl se mé ruky. A já mu odsekla, že se má starat o své bolístky!“
„Cože jsi udělala?“ nechápavě vykřikla a chytila se za hlavu.
„Zlato, nezměním se a ty to moc dobře víš!“
„Ale ano, změníš!“ prorokovala.
Raději jsem to nechala tak a pokračovala: „To není všechno! Má to pokračování!
Zarazilo ho mé chování a řekl, že se k němu takto ještě nikdo nikdy nechoval a já odpověděla, že vše musí být jednou poprvé! No a najednou na mě všichni nechápavě zírali jako bych byla já nevím co. A pak se ven z haly začali hrnout lidi a tak ho gorily odtáhly pryč! Však se za mnou stále otáčel. A já se vrátila do auta. Poté jsi přišla ty a bylo hotovo! Vyprávění je u konce!“ dopověděla jsem ten fakt trapný zážitek.
„Ne! Proč zrovna ty musíš mít takové štěstí a vůbec si toho nevážíš!“ zavrčela na mě naštvaně.
„Právě protože si toho vůbec nevážím, víš?“ mrkla jsem na ni.
„Přestaň! Dneska s tebou už nebudu mluvit, ale zítra přijdu!“ varovala mě.
„Už se těším!“ rozesmála jsem se a vzduchem jí poslala pusu. Nenápadně ji chytila do dlaně a připlácla na tvář. Tím mi dokázala, že není naštvaná. Jen zklamaná!

„Slyšel jsem dobře?“ nakoukl ke mně dovnitř brácha.
„Posloucháš cizí rozhovory?“ zamračila jsem se na něj.
„Jen tvoje a ty nejsou cizí!“ mrkl na mě.
„No jasně, nejlepší je, když si to umíš tak pěkně odůvodnit, že?“
„Přesně tak!“ rozesmál se a skočil na moji postel.
„Co ještě?!“
„Ale sestřičko, klid! Chci si tě užít, víš jak se mi bude stýskat až odjedeš?“
„Vůbec!“ přitakala jsem.
„Kecko,“ rozesmál se a stáhl mě za sebou na postel. Poté mě začal lechtat a já jeho a pak jsme se prostě jen smáli a smáli. Jo, taky se mi po něm bude stejskat. Po těch chvílích kdy je sám sebou a před nikým se nepředvádí.
„Mám tě moc rád!“ zašeptal u mého ucha, když jsme se dosytosti nasmáli.
„Já tě mám taky ráda, ty můj poklade,“ stulila jsem se k němu do náručí.
„Jé, už jsi mi dlouho takhle neřekla,“ usmál se a počechral mi vlasy.
„Truhlíku!“
„Truhlík, poklad... Dneska se tedy, ale mám,“ foukl mi do ucha a já se zase rozesmála.
„Bráško zůstaň takový pořád! Neměň se!“ zaprosila jsem.
„Dobře, ale u tebe to platí taky! A dvojnásobně!“
„Já se změním. Afrika a to co tam uvidím mě opravdu změní,“ zašeptala jsem.
„Já myslel, abys byla stále tak hodná a ctižádostivá. Chtěla změnit svět k lepšímu! Tohle neměň! Ano? Plácneme si na to?“ prosil.
„Pokusím se!“ A plácla jsem mu do nastavené dlaně.
„Děkuji.“ A znovu si mě přitáhl do náručí. A takhle jsme tiše seděli ještě hodinu.

„Kde vás mám děti?“ strčila ke mně maminka do pokoje hlavu.
„Jé, tulení... Jdu za vámi!“ vyhrkla a přihnala se k nám.
„Mami,“ vypískla jsem, když mě dloubla prstem do žeber.
„Bude se mi stýskat,“ šeptla.
„Mě taky, po vás všech!“ přiznala jsem.
„Nechceš zůstat doma, že?“ zkusila to na mě ještě jednou.
„Promiň mami, ale vážně ne!“
„Já to vím a těším se až tě jednou uvidím v televizi jako tu, která pomohla lidem v Africe k lepšímu životu! Ty to v sobě všechno máš. A my tě ve všem podporujeme!“
„Děkuji, jste to vy kvůli komu se budu vracet ráda domů. Miluji vás! A teď pěkně zvesela! Jdeme si udělat noční návštěvu mrazáku a vytáhneme tu zmrzlinu!“ vykřikla jsem a vymotala se z jejich náručí. Rozutíkala jsem se do kuchyně a jak jsem slyšela běželi oba za mnou. Přesně tohle je moje rodina. Pěkně ztřeštěná a šílená!
„Měli bychom do postelí. Ještěže je zítra víkend jinak bychom ani jeden nevstali,“ rozesmála se máma.
„No to tedy!“ přitakala jsem.
„Tak šup děti. Dobrou noc,“ popřála nám máma.
„Sladké sny maminečko,“ vypravili jsme s bráchou zároveň.
Se zavrtěním hlavy se rozešla do ložnice a my jsme ji následovali. Vlezla jsem do svého pokoje, uložila se do postele a pomalu s úsměvem na tváři usínala.

„Sestřičko, oběd,“ strčil ke mně do pokoje hlavu bráška.
„Už jdu,“ zašeptala se a začala se vymotávat z peřiny.
„Já věděl, že jsi ještě v posteli. A vyhrál jsem sázku,“ vykřikl a utíkal do kuchyně. Tak teď mě zajímá s kým se vsadil. Jestli s mámou nebo s tátou. Ale spíše s tatíkem.
Rychle jsem tedy na sebe naházela oblečení a vyrazila na jídlo.
„Kdopak se zase vsázel,“ zeptala jsem se, když jsem vcházela do jídelny.
„Já a táta,“ chvástal se brácha.
„Já to věděla,“ vyplázla jsem na něj jazyk a zasedla jsem na své místo u stolu.
„Ještě se jí přiznejte o co jste se vsadili,“ vyzvala je máma.
„O co?“ zamračila jsem se na ně.
„No, že v den kdy se budeš vracet tak tě ten, co prohrál musí něčím potěšit!“ vysvětloval bráška.
„Ale čím?“ vytahovala jsem to z něj dál.
„Překvapení sestřičko,“ vyplázl na mě jazyk.
„No super,“ zavyla jsem.
„Neboj, budu tátu krotit,“ vkročila do rozpravy máma.
„Děkuji,“ lípla jsem jí pusu na tvář a pustila se do toho skvělého obědu!
„Není za co,“ mrkla na mě a já se rozesmála.
Po jídle jsem se vrátila do pokoje a začala vypracovávat seminární práce. Tentokrát ty poslední. Vůbec nechápu jak se to tak přiblížilo a najednou je konec a já pojedu do Afriky.
Tak moc jsem se ponořila do práce, že jsem nevnímala čas a vlastně vůbec nic! Prostě jsem seděla za počítačem a psala a psala a psala.
A to že byla zničeho nic venku tma mě docela vyděsilo. Ale aspoň jsem napsala několik desítek stránek do školy. Což je strašně skvělé.
Pořádně jsem se protáhla a najednou mi hlavou problesknul nápad. A já ho okamžitě začala plnit. Oblékla jsem se do sportovního a vyšla před dům. Tam jsem se protáhla a mohla jsem vyrazit. Mám ráda běh a dnešek je k tomu jako stvořený.
Utíkala jsem pěkně pomalu a užívala si toho pocitu, kdy se vám v těle zatínají svaly a tím pořádně zpevňují.
„Slečinko, pojď za námi,“ uslyšela jsem před sebou dost opilecký hlas. Zakroutila jsem hlavou a zabočila do první odbočky. Nemám náladu na další oplzlé kecy, ale moc jsem si nepomohla. Tam byli další! A tak jsem znovu odbočila a pak znovu a konečně tak nikdo nebyl. Oddechla jsem si a začala se znovu věnovat běhu, když jsem znenadání uslyšela rozzuřený hlas.
„Nechte mě, já nic nemám. Slyšíte?“
Okamžitě jsem přidala a utíkala na pomoc tomu muži. Jak jsem za moment uviděla couval před šesti vagabundy.
„Nechte ho!“ vykřikla jsem.
Všichni se na mě okamžitě otočili a vytřeštili oči.
„Myslíš si, že nás dokážeš porazit holčičko?“ zasmál se jeden z nich.
„Aby ses nedivil!“ zasyčela jsem a ohnula jsem se, protože proti mně vyrazila jeho ruka. Na to já se jí okamžitě chopila a veškerou silou své váhy jsem s ním švihla o zem. Najednou na mě všichni vytřeštili oči a nechápavě kroutili hlavou.
„Nikdy nikoho nepodceňujte, svině!“ zavrčela jsem na ně a vyšla proti nim. Začali se stahovat a nakonec utekli. Tak to byli vážně srabi! Ale asi se nebáli jen mě. Jak jsem za okamžik zjistila něčí železné paže mě přirazily k zemi.
„Dost, ona mi pomohla,“ zakřičel ten muž a robot ustoupil. A nejednou mi to došlo. To je zase on, tohle už je fakt moc!
Vyskočila jsem na nohy a pohlédla na něj. Nebyl k poznání, ale ten hlas a jeho příkaz byl jasně jeho.
„Proč mám pocit, že vaše gorily ubližují jen těm lidem, co se vám snaží pomoct,“ sykla jsem a promnula si bolavá místa na svém těle.
„Jak to myslíte?“ nechápavě se na mě podíval.
„Včera po vašem koncertu jsem se vám snažila pomoct a stalo se to samé co dnes! Vážně mě to už nebaví!“
„Ach, já věděl, že vás odněkud znám,“ usmál se.
„Bohužel!“
„Prosím?“ zařval jeden z jeho osobní stráže.
„Slyšel jste! Řekla jsem Bohužel, protože mě už nebaví ho někde potkávat a pak být od vás ještě zmrzačená. Já mám taky své poslání a zachraňovat Michaela Jacksona, když vy to neuděláte vážně mezi to nepatří!“ stoupla jsem si proti němu a dala si ruce v pas.
„Kočička se pěkně naježila,“ zasmál se druhý.
„Ne! Kočička vystrkuje drápky!“ naštvaně jsem se otočila a odcházela pryč.
„Počkej,“ zakřičel.
„Co?“
„A aspoň chvilku by jsi nepočkala? Chtěl bych ti poděkovat! Ještě mi nikdy nikdo nezachránil život a neřekl to novinářům. Jsi první! Proč?“ ptal se.
„Co proč? Proč jsem to neřekla? Protože nestojím o popularitu. A nestojím o to, aby o mě někdo psal jako o holce, která zachránila nejslavnějšího zpěváka světa. Nemám zájem!“
„Vy mě vážně nemáte ráda,“ zasmál se.
„Nemám a není to hřích!“
„Není a strašně mě to baví. Konečně se přede mnou někdo neplazí a nechce já nevím co!“ vysvětloval.
„A víte, že pro mě něco udělat můžete?“ najednou jsem dostala nápad.
„Poslouchám,“ nastražil uši.
„Kvůli mojí nejlepší kamarádce jsem byla na tom parkovišti a ona byla strašně vytočená, že mám takové štěstí a tohle mi neuvěří. A tak mám jednu prosbičku! Dáte mi pro ni podpis?“ pohlédla jsem na něj s prosbou v očích.
„Jenom toto? Klidně!“ mrkl na mě a já se zasekla! Vážně to udělal?
„Máte u sebe moji fotku?“ pohlédl na své gorilky.
„Máme pane,“ přikývl jeden a podal mu ji.
„Jak se jmenuje vaše kamarádka?“
„Sue,“ zasmála jsem se.
„Dobře, takže! Pro Sue, nejlepší kamarádku... Hm, neznám vaše jméno,“ pohlédl na mě.
„To by se vám tak líbilo, že? Zjistit mé jméno! Ne!“
„Prosím,“ zamrkal.
„Na mě vaše pohledy neplatí a teď už vůbec ne! Nejste to vlastně ani vy!“ upozornila jsem ho na jeho kostým.
„Jsem to stále já!“ bránil se.
„No jistě, pane!“
„Ne, jsem Mike,“ usmál se a podal mi ruku. Chvíli jsem si ji nevěřícně měřila a pak pomalu podávala tu svou. A on toho využil a vší jeho silou, ani bych neřekla, že je tak silný, si mě přitáhl blíž k sobě a dal mi pusu na tvář. Můj výkřik a úskok byl velmi rychlý.
„Nechci vám ublížit,“ uklidňoval mě.
„To by se ti ani nepovedlo,“ okamžitě jsem přešla do tikání.
„Řekneš mi své jméno?“ zaprosil.
„No, to nevím, že by? Jenže to by vás stálo víc než jeden podpis pro mou kamarádku,“ začala jsem smlouvat.
„A to by bylo co?“ ptal se podezřívavě.
„To vám řeknu, až vy odsouhlasíte,“ mrkla jsem na něj.
„Tak já si dám taky podmínku: Dneska vám dám podpis a napíšu to takto. Pro Sue, nejlepší kamarádku neznáme dívky, která mi dvakrát zachránila život! S láskou Michael Jackson! A až mi zachráníte krk potřetí splním vám vaše přání a vy mi prozradíte své jméno. Souhlasíte?“ podal mi ruku na stvrzení.
„Souhlasím a doufám, že se to nestane!“ drze jsem odpověděla.
On jen zakroutil hlavou, podal mi jeho fotku a stisknul mou dlaň. Já se mu vzápětí vykroutila a rozutíkala se pryč. Jediné co jsem zaslechla bylo jeho zavolání: „Tak příště, má krásná neznámá!“
„To určitě,“ zašeptala jsem si sama pro sebe.

„Jak to, že ti to tak dlouho trvalo?“ vyzvídala máma.
„To by jsi mi neuvěřila,“ mrkla jsem na ni.
„Co se ti zase přihodilo?“ ptal se brácha.
„Až přijde Sue, tak vám to řeknu všem, co vy na to?“
„Jsem tady!“ vykřikla a protáhla se okolo mého bratra.
„Super, takže se prosím posaďte je to na dlouho!“ vyzvala jsem je.
„Sedíte? Dobrá, jdeme na to!
Dneska jsem pro svou nejlepší kamarádku získala podpis jejího hrdiny! A znovu jsem mu zachránila krk!“ mrkla jsem na ni a podala jsem jí fotku s věnováním a podpisem. Chvíli na to všichni nevěřícně zírali a pak ticho prořízl křik: „Ty potvoro! Proč ty?