Kdo jsi ty, kdo jsem já... 1. kapitola

1. KAPITOLA

Koncert

„Stokrát jsem ti říkala, že ne!“ zazněl můj hlas u ucha mé nejlepší kamarádky.

„Prosím, oni mě tak jinak nepustí!“ žádala mě dál.

„Už jsem řekla!“ odmítla jsem ji razantně a otočila se k ní zády. Jenže ona se nedala a dál mě prosila. Spínala ruce, slibovala, vyhrožovala a já nakonec udělala kompromis.

„Dobrá tedy, já tě tam odvezu a i vyzvednu. Nic jiného!“

„Děkuji, děkuji, děkuji,“ skákala radostí po pokoji.

„Jo a zaplatíš mi jídlo, které v nudě sním v autě,“ ukázala jsem na ni ukazováčkem.

„Klidně! Cokoliv budeš chtít! Hlavní je, že mě tam naši pustí! Děkuji, děkuji, děkuji,“ objímala mě a mačkala v náručí.

„To stačí, nebo si to rozmyslím,“ varovala jsem ji. Okamžitě ode mě uskočila, ale úsměv na tváři měla pořád stejný.

„Vážně nechápu co na něm všichni vidíte,“ komentovala jsem její nadšení.

„Je úžasný, tak krásně a skvěle zpívá, hraje, tančí...“ rozplývala se.

„Dobrý to stačí, opakuješ mi to denně,“ tlumila jsem její chválu na něj.

„Zeptej se koho chceš! Každý ti řekne, že Michael Jackson to v sobě prostě má. Jen ty jsi vysazená proti všemu co udělá,“ vyčítavě se na mě podívala.

„Jen vás nechápu a nejsem jediná,“ bránila jsem se.

„Ty lidi co ho pomlouvají mu jen a jen závidí. Ale u tebe je to nepochopitelné. Vždyť sama umíš krásně zpívat. Hraješ na různé nástroje. Baví tě hrát divadlo. Ráda maluješ a nakonec sama studuješ na sociální škole. Chceš jet do Afriky pomáhat tamějším lidem. Tak nechápu proč ho nesnášíš, když on dělá to samé co ty!“ brblala nespokojeně.

„Tak až ho v té Africe potkám a on se bude chovat jako normální člověk, změním názor na jeho osobu. Jinak ne!“ dala jsem jí další kompromis.

„Tak si dávej pozor, aby se to nestalo!“ vyplázla na mě jazyk.

„Bla, bla, bla... a utíkej domů. Jinak tě tvoje máma nepustí na koncert ani se mnou,“ popohnala jsem ji.

„To by se ti tak líbilo co? Zapomeň!“ zasmála se, objala mě a vyběhla z mého pokoje. Pak za ní klaply dveře a v celém domě bylo hrobové ticho. Jak já tohle nesnášela.

Okamžitě jsem si zapnula rádio a vzápětí na to ho vypnula. Píseň od Michaela Jacksona vážně nepotřebuji k životu.

Plahočila jsem se ke koupelně a rozhodla jsem se, že využiji tu úžasnou místnost. Musím se jí nabažit. Přeci chci po tomto školním roce jet už jako diakonický pracovník do chudé části Afriky a pomáhat tam domorodcům. A tam určitě žádná vana nebude.

Se smíchem na rtech a zavrtěním hlavou, jsem vlezla do vany. Konečně jsem mohla vypnout. Přestat myslet na každodenní těžkosti a prostě mít v hlavě prázdno. Tuhle chvíli jsem milovala.

„Jejda promiň,“ vytrhl mě z mého přemýšlení hlas nejlepšího kamaráda mého bratra.

Podívala jsem na něj. Stál ve dveřích a slastně si mě prohlížel.

„Kdyby jsi svou omluvu myslel vážně, tak na mě nebudeš zírat tímto způsobem!“ zavrčela jsem na něj.

„Jsi krásná,“ okomentoval mě a zavřel za sebou dveře.

„A nikdy tvoje,“ dodala jsem místo něj a ušklíbla jsem se. Vím, že jsem docela pěkná holka, ale nijak to neřeším. Svoje dlouhé, mírně vlnité vlasy si většinou stahuji gumičkou do ohonu. Svůj obličej nijak nekrášlím, prostě jen někdy zamaskuji mé kruhy pod očima. A má štíhlá postava je skryta pod oblečením, které nijak nevyzývá. Prostě normálka!

Vylezla jsem z vany, osušila se a okolo svého těla obmotala ručník. Nikdy si neberu do koupelny čisté oblečení. Vždycky se oblíknu až u mě v pokoji.

Jediné štěstí, že mě nikdo nepotkal na chodbě. Nesnáším, když si mě někdo prohlíží jako nějaké zboží, které si může koupit.

Nakonec jsem si rychle vlezla do postele a snažila se usnout. Musela jsem se na zítřek psychicky připravit.

„Vstávej, vstávej... musíš vstávat! Jdeme se připravit!“ znělo mi v hlavě.

„Ty se musíš připravit, já zůstávám v autě!“ zavrčela jsem nevrle a přitáhla si přikrývku přes hlavu.

„Nedělej ofrky a pojď, prosííím,“ spínala ruce.

„Ne! Moje poslední slovo a rozmysli si to dobře. Jinak nikam nejedu,“ varovala jsem ji.

„Tak si naprdni,“ odfrkla a vypochodovala z mého pokoje.

„Mám to já ale talent na odhánění kamarádek z mého pokoje,“ zasmála jsem se nahlas a znovu usínala.

„To od tebe nebylo hezké,“ zaznělo nade mnou.

„A nebude ani tentokrát! Jestli okamžitě nevypadneš z mého pokoje tak tě nakopu mezi a pěkně dlouho si neužiješ,“ vřískla jsem rozzlobeně a posadila se. Můj brácha byl už na ústupu. Moc dobře ví, čeho jsem schopná, když se naštvu. A teď jsem přímo zuřila.

Nakonec jsem opravdu z mručením vylezla z vyhřáté postýlky a rychle na sebe naházela nějaké oblečení. Poté jsem si šla udělat kávu a snídani. Tu mi ještě brácha stihl sníst, takže mi to trvalo o poznání déle.

Naštvaná a vytočená jsem se šla uklidnit do knihovny. Uvelebila jsem se na své oblíbené křeslo a začetla se do rozečtené knihy. Byla jsem do ní nakonec tak zabraná, že jsem si nevšimla příchodu táty. Ten na mě asi pět minut koukal a pak se mi začal smát.

„Co jsem zase dělala tak vtipného?“ Zvedla jsem své oči od knihy.

„Ale nic, jen že jsi zapomněla, že někam jedeš. Tedy vezeš svoji nejlepší kamarádku. A už je čas na přípravu,“ upozornil mě.

„Jak to?“ podivila jsem se a koukla na hodiny. Má mysl asi dost dobře nepřijala daný čas, protože mé dlaně si zakryly oči a pořádně je promnuly. Ale čas byl správný. No co, tak se moje kamarádka zblázní.

„Teď si ze mě děláš srandu!“ zavrčela ode dveří.

„Ale vždyť už jdu!“ houkla jsem na ni a pomalu se zvedla.

„Pohni,“ šťouchala do mě prstem.

„Přestaň nebo nikam nejedu!“ varovala jsem ji.

„Ty mi pořád jen vyhrožuješ,“ stěžovala si smutně.

„Za to si můžeš sama,“ odpověděla jsem jí.

„Dobře, dobře, vzdávám se, ale teď už pojď. Vážně se chci dostat dopředu a tebe prosím o rychlý odvoz!“ prosila, spínala ruce a nakonec si chtěla i kleknout. To jsem jí však nedovolila.

„Jedeme,“ mrkla jsem na ni. Vzala jsem klíče a vyrazila do garáže. Ta na mě zírala s otevřenou pusou a na prázdno polykala.

„Co zas?“ podívala jsem se na ni.

„Jedeš na koncert krále popu!“ zařvala na mě.

„Jo a já ho naprosto nenávidím. Takže raději pojď!“ vyzvala jsem ji k pohybu.

„Nevidím tě a neznám tě!“ zavyla, ale rozešla se.

„Dovol, abych se zasmála.“

„Nekomentuji!“

„To bych ti radila.“

„Už jeď!“ zaprosila.

„Vždyť jo furt!“ vyplázla jsem na ni jazyk a vyrazila.

Nakonec jsem to stihla v rekordním čase, ale i tak už tam těch aut a lidí bylo plno. Vůbec nechápu co na něm vidí. Normální průměrný chlap, který umí trochu zpívat.

„Vážně čekáš? Ještě bych dokázala sehnat jeden lístek,“ zkusila to na mě.

„Nejdu tak ani za zlaté prase,“ stála jsem si za svým.

„Ty jsi vtipálek,“ zakroutila hlavou a už letěla do řady. Koukala jsem za ní a začala přemýšlet co teď budu dělat. Knížku jsem si nevzala, hudbu jsem si nevzala, takže mi zbývá jedině spánek. Takže, dobrou noc!

Bohužel mi to nějak nešlo! Pořád se někdo producíroval okolo mého auta a rušil. Vážně mi to tady začalo lézt na nervy. Pořád jsem se vrtěla, mračila a troubila. Stejně to však nepomohlo. Nikdo to neřešil! Všem zářili oči štěstím a valili se ke dveřím obrovské haly. Jenže to byl teprve začátek. Dvacet minut před začátkem to bylo úplně nemožné. Tolik lidí jsem snad ještě neviděla na jednom místě! Všichni na sebe něco pořvávali a a skákali radostí. A já nestíhala. Ústa mi padala níž a níž. Nakonec jsem ji mohla lovit někde na podlaze. Mé oči vylézaly z důlků a ani nemrkaly. Prostě šílenost!

Bohu dík, se to nakonec všechno zklidnilo. A tak to bylo skoro až do konce koncertu. Z ničeho nic se však událo několik věcí najednou. Ani jsem nevěděla jak jsem se k tomu přitočila. Ale není se čemu divit. Když někdo někoho mlátí tak musím pomoci. Vyletěla jsem z auta jako střela a vrhla se na pomoc tomu člověku.

„Pusťte ho!“ vykřikla jsem a nakopla prvního.

A najednou všichni začali utíkat pryč. Nechápala jsem proč, ale to se vzápětí změnilo. Ucítila jsem jak po mě někdo zezadu sahá a přikoval k jednomu autu. Zamžilo se mi před očima.

„Dost! Nechte ji! Přišla mi na pomoc!“ zazněl kousek ode mě melodický hlas. A oni ho okamžitě uposlechli. Otočila jsem svou hlavu a vytřeštila oči. Já pomohla Michaelovi Jacksonovi! Teda pokusila jsem se pomoci. To je na mě moc. A to ho ty nány tak obdivují? Vždyť bez své ochranky nedokáže ani nakopat prdel nějakým otrapům. To je šílené.

„Jste v pořádku slečno?“ podíval se na mě a dotkl se mé ruky.

„Já jo, ale vy by jste si měl zkontrolovat své bolístka!“ odsekla jsem a otočila k němu zády.

„Takhle se ke mně ještě nikdo nezachoval,“ zašeptal.

„Vždycky musí být něco poprvé!“ Nasadila jsem tomu korunu. Všichni na mě nechápavě zírali.

„Co je?“ vyhrkla jsem a rozhodila rukama.

„Proč...?“ Nedopověděl. Lidé se začali hrnout z haly a tak ho jeho gorily odtáhly. Ale stále se za mnou otáčel. A já se smíchem vyrazila ke svému autu. Tohle mi Sue neuvěří!

Rychle jsem se posadila na své sedadlo a čekala. Přišla asi za dvacet minut. A mlela a mlela a mlela! A já poslouchala a poslouchala a usmívala se čím dál víc.

„Sue, já mu pomohla a on se mě dotkl!“ A bylo ticho!