8. kapitola - Poslední polibek

8. Kapitola

Seděla jsem na zadním sedadle našeho auta a po tvářích mi stékala jedna slza za druhou. Ještě stále jsme byly na cestě a novináři nás, i přes Aliciiny pokusy je setřást sledovaly - bylo na ní vidět, že už toho má také plné zuby.

,,Co doma?“ zeptala jsem se.

Věděla jsem, že je to zbytečná otázka, tušila jsem, jak to u nás musí vypadat, ale chtěla jsem odstranit to nepříjemné ticho kolem nás.

„To je špatná otázka, spíše bych se ptala, jak se to BUDE vyvíjet,“ rozčiloval se Alice a kladla důraz na každé slovo.

„Alice, omlouvám se. Strašně mě to mrzí. Udělala jsem strašnou kravinu, tátovi řeknu, že jsi s tím neměla nic společného,“ omlouvala jsem se. Ale Alice zuřivě kroutila hlavou.

„Ale já nejsem naštvaná na tebe. To ani omylem. Jsem naštvaná na tátu, to jak se zachoval - to jak se bude chovat,“ praštila rukou do volantu. Nadechla se a pokračovala.

„Vždyť to byl tak úžasný večer, splnilo se ti to, o čem se ti ani nesnilo a ON!,“ zavrčela.

„On - si přijede stěžovat jak bude vypadat na veřejnosti!“

„To je v pohodě,“ mávla jsem rukou. Konec konců na tohle už jsem byla zvyklá.

„To není v pohodě. A myslím, že si sbalím a odjedu s tebou,“ rozsvítila se. Zakuckala jsem se.

„Alice, uvědomuješ si, co jsi právě řekla?“ smála jsem se a ona zakývala hlavou.

„Za těchto okolností pojedu víc, než ráda.“

A po zbytek cesty jsme se jen smály, měla jsem radost, že chce jet se mnou. Tátu, novináře a vše ostatní jsme hodily za hlavu. Jen mě pořád tížil tento večer. Vždycky jsem si přála, abych se s ním mohla setkat, prohodit s ním pár slov. A teď? Teď bych si zas přála, abych uměla vrátit čas a já byla pouze věrnou Fanynkou. Prsty jsem si bezděčně přejela po rtech, ještě jsme na nich cítila jeho polibek na rozloučenou. Ten, kdy mi dával definitivní sbohem.

„Připrav se,“ upozornila mě Alice, když přijela před dům. Vládl tu úplný chaos, bylo tu strašná spousta novinářů a policie, kteří se je snažili odradit. Ale oni se nedali.

Vystoupila jsem z auta a s vysunutou bradou jsem se rozešla ke dveřím.

„Slečno, slečno jaké to bylo zpívat s panem Jacksonem?“

„Jak se znáte dlouho?“

„Je mezi vámi nějaký vztah?“ Novináři mi strkali mikrofony před obličej a já toho už měla vážně dost. A oni se mě ptali pořád a pořád dokola, měla jsem nutkání na ně řvát. Ale ovládla jsem se. Dnes už jsem toho způsobila už tak dost. Oddechla jsem si, když jsem uviděla hnědé dveře našeho domu.

Otevřely se dveře a z nich vykoukla hlava Sama - našeho bodyguarda. Chytil nás za ruce a zatáhl do domu. Blaženě jsem se opřela o zeď a zavřela oči, užívala si to ticho.

„Jakobych to neříkal!“ vykřikl táta. Povzdechla jsem si a podívala se na něj. Stál uprostřed haly a držel se za hlavu. Svlékla jsem se a uklidila si věci do šatny.

„Hele, tati, já si jdu dobalit věci. Nemám ani tu nejmenší chuť to s tebou řešit,“ řekla jsem a odešla do svého pokoje. Zabouchla jsem dveře a najednou se ve mně nahromadila všechna ta úzkost, vztek, láska a zklamání.

Položila jsme se na postel a zavřela oči. Přehrávala si celý dnešní večer. Po půl hodině ticha někdo zaklepal na dveře.

„Dále,“ vyzvala jsem ho, ale oči jsem neotevřela.

„Susan,“ uslyšela jsem tátův hlas.

Zamračila jsem se, nechtěla jsem nic řešit Posadila jsem se a otevřela oči - zadívala se na něj a on vstoupil do mého pokoje.

„Susan, já se ti omlouvám. Nechtěl jsem tě uhodit a a…“ prohrábl si vlasy.

„… ani tak jsem neměl vztek na tebe jako na NĚJ!“ zrudl.

„Tati, jestli chceš někomu nadávat, tak mně. Protože to já šla s Alice na ten koncert. A pokuď jde o Michaela, tak ten si na každém koncertě vybírá dívku, který s ním smí prožít několik málo minut,“ vysvětlovala jsem. Připadala jsem si jak naprostý pitomec.

„A nechceš mi takhle náhodou ještě namluvit, že za každou běhá na schody, aby se s ní líbal? A nebo ještě lépe, že KAŽDÁ s ním může zpívat na pódiu?“ nazdvihl obočí.

„A je to tady,“ povzdechla jsem si.

„Bylo to ve všech zprávách a JACKSON nikdy nic takového neudělal,“ rozčiloval se a na spánku mu naběhla žíla.

Zatvářila jsem se nevinně. „No, třeba se chystal změnit číslo a já jsem byla první oběť,“ usmála jsem se.

„Tati, mrzí mě, že to tak vidíš, ale já se nehodlám omlouvat za nejkrásnější zážitek svého života. Ale omlouvám se za to, že jsem nedomyslela, jaké následky z toho budou.“ Přikývl.

„Omluva přijata. A Alice mi sdělila, že s tebou poletí do Kalifornie,“ poklesla mu tvář.

Jistě mu bude chybět, přese tohle všechno jsem ani nepomyslela na to, že mu budeme chybět.

„Ano, rozhodla se teď v autě,“ pokrčila jsem rameny.

„No, na jednu stranu je to dobře. Nebudeš tam sama,“ usmál se a odešel z mého pokoje.

Praštila jsem sebou na postel a vydechla. „Konečně je to za mnou!“

Podívala jsem z postele a rozhodla se, že ještě jednou projdu pokoj, jestli jsem tu nezapomněla něco důležitého. A jak jsem tak přecházela po pokoji, hlavou mi běhaly vzpomínky na mé bezstarostné dětství, kdy jsem nemusela řešit takovéhle situace.

Podívala jsem se na zeď, kde ještě donedávna vysely plakáty Michaela - ten pokoj byl bez nich tak strašně prázdný.

Usmála jsem se sama pro sebe a pak se praštila do čela. Klidně bych ho tu nechala. Přešla jsem k levé straně postele a vzala si do rukou hromádku, která ležela na polštáři. Bylo to mé nejoblíbenější povlečení. Ano, byl na něm on. Ale přesto, že ho už mám tři měsíce, tak jsem v něm nikdy nespala. Myslím, že by z toho táta dostal mrtvici. A právě toto povlečení byla poslední věc, kterou jsem si zabalila. Nemohla jsem ho tu nechat, s jistotou mohu říci jak by dopadlo.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a do pokoje vstoupila má sestra.

Zasmála jsem se. „Přišla jsi mi oznámit, že sis to rozmyslela?“

„tak to ani náhodou, tak lehce se mě nezbavíš,“ zakořenila se a skočila mi kolem krku. Povalila mě na postel.

„Tak proč se tváříš jak kakabus?“

„Já jen, že za mnou byl táta s tím, že je to vše má chyba a že mi to nikdy nezapomene,“ podívala se na mě smutně. Mrzelo jí to.

Sedla si na postel a vyprávěla mi jejich rozhovor.

„tak to snad není pravda! Vše jsem mu vysvětlila a myslela si, že dá pokoj, ale asi jsem naivní-“ Alice zakroutila hlavou.

„Hele víš co?“ Zakroutila jsem hlavou.

„Odneseme si naše zavazadla a pomalinku pojedeme,“ vzala mě za ruku a vstaly jsme z postele. Zasekla jsem se.

„Co?“ ptala se Alice.

„Alice, nemůžeš se mnou jet! Trvalo mi tři měsíce, než mi dali výzum!“ posmutněla jsem. Měla jsem v hlavě tolik věcí, že jsem na toto vůbec nepomyslela.

„Neboj se,“ mrkla na mě.

„Alice?“

„No co, přece bych nenechala jet sestřičku samotnou!“ zakroutila hlavou.

„Ah, Alice!“ zakroutila jsem hlavou a vrhla s ejí kolem krku. Je to ta nejlepší sestra na světě.

„Mami, tati, tak my už pomalu pojedeme na letiště,“ oznámila jsem našim.

„Ach, a je to tady, holčičky moje,“ řekla maminka a přišla k nám.

„A nemáme vás tam odvést?“ ptala se.

„Ne, mami, raději se rozloučíme tady,“ poděkovala jsem.

„Tak dobře, ale slibte, že nám budete každý den volat!“ řekl táta a pohrozil prstem.

„Ano, tati, slibujeme, že když to půjde, tak budeme volat každý den. Ale teď už opravdu pojedeme.“

Rodiče nás šli vyprovodit ke dveřím, kde jsme se ještě dlouho objímala. Zváště maminka to nesla velice špatně.

„Tady máš kabát, Susan?“ drkla do mě Alice.

„Ale to…“ zasekla jsem se a pohlédla na to, co dřímala v ruce. Bylo to Michaelovo sako, co mi půjčil. Přitiskla jsem si ho k obličeji a celé to sako vonělo jako Michael.

„Susan, sakra! Co to děláš? Nemysli na něj,“ napomínala jsem se.

„Ukaž, to tady asi někdo nechal,“ natahovala se maminka. Ale já uskočila.

„Né! To je mé sako!“ vykřikla jsem.

Táta se na mě zamračil - už věděl, který bije. Nadechl se a v obličeji měl takový výraz, jakoby ho nejraději spálil.

,,Tak se mějte a okamžitě, jak dorazíte, tak nám dejte vědět,“ zamávali nám, když jsme nastupovali do auta. Museli jsme k zadnímu východu, protože u předního stále vyčkávali novináři.

Nasedli jsme do auta a Alice se na mě soucitně podívala.

„Susan, měla by jsi to sako nechat tady. Akorát ti ho bude připomínat,“ radila mi sestra.

„Alice, stejně jako já víš, že mi ho bude připomínat cokoli,“ odvětila jsem a ona přikývla.

***

Mrzí mě, že tam nebyl MJ, ale tato kapitola byla opravdu nezbytná proto, abych mohla dál pokračovat. Posunout děj o kousek dál.

A jsem si naprosto jistá, že tímhle tempem tu povídku nedopíši ani za dva roky! Tak doufám, že Vás a ani Mike neomrzíme.

Další dílek už bude zajímavější. Děkuji za Vaše krásné komentáře. Jsem za ně opravdu moc vděčná a moc si jich vážím.

Tak jak myslíte, že to půjde dál?

Vaše MJLove

L.O.V.E