6. kapitola

,,To nebude pocit, ale fakt," souhlasil s ní.
Zvedla jsem k němu obličej a střetla se s jeho ustaraným pohledem. Chtěla jsem mu říci, že jsem v pořádku, že se nemusí bát. Ale z ničeho nic se kolem nás objevilo tolik lidí. Né, to nebyli lidé, to byli novináři, kteří si chtěli urvat tu nejpikantnější fotku a momentálně měli dobrou příležitost.

,,Doprdele!" zakřičela Alice a běžela ke straně řidiče.
,,Nastupte si!" křikla na Michaela, který zakroutil hlavou. Byl tvrdohlavý!
,,Nastupte si nebo vás tu ušlapou!" snažila se je překřičet. Michael se zmateně rozhlížel kolem nás a hledal cestu kudy by mohl utéci, a když zvážil, že žádná taková cesta není tak spolu se mnou nasedl na zadní sedačky našeho auta.
,,Jak se o tom proboha dověděli," vrčel a z jeho hlasu zaznělo něco, co jsem u něj ještě neslyšela. Nazvala bych to opovržením.

,,Děkuji vám," slyšela jsem jeho roztřesený hlas.
,,Neděkujte já bych měla poděkovat vám za to, že jste se postaral o Susan," krátce se na něj otočila a mrkla na něj.
,,Hej, já jsem tu taky," stěžovala jsem si a upozornila jsem na sebe.
,,Já vím," řekl Michael a sklonil se ke mě, pohladil mě po tváři a nádherně se usmál.
,,Nedělej to," prosila jsem ho
,,Co nemám dělat?" ptal se s úsměvem neviňátka
,,Prosím,"
,,Oč prosíš?" sklonil obličej ještě více ke mě

****

,,Nedělej to,” dívala jsem se do jeho očí, které se stále přibližovaly. Skláněl se nade mnou a držel mě pevně za boky. Nemohla jsem se nadechnout, nemohla jsem se pohnout, aniž bych se nedotkla jeho rozpálené pokožky. Teplo z jeho těla sálalo, tak mocně, že jsem měla pocit, že shořím. Ačkoliv jsem se bránila, tak uvnitř mě vypukl požár, který mohl uhasit jedině on, ale já jsem se nechtěla vzdát tak snadno. Nechtěla jsem se citově vázat na někoho, kdo navždy zmizí z mého života.

,,Co budeme dělat? Ti hajzlové jsou pořád za námi!” zaklela Alice na kterou jsem úplně zapomněla. Jak snadné v jeho blízkosti bylo, zapomenout na okolní svět..

,,To kdybych věděl,” zavrčel Michael a podíval se za nás. Oddechla jsem si. Konečně jsem nebyla v moci jeho očí - zase jsem mohla na okamžik rozumně uvažovat.

Ležela jsem mu v klíně, on mě neustále něžnými pohyby ruky hladil po zádech a já nad tím zavírala oči. Skoro jsem předla jako kočka.

"Soustřeď se!” napomínala jsem se. Jakoby to pomohlo.

,,Susan, ty máš nějaký nápad!” zajásala Alice, která mě pozorovala v zrcátku. Ano, něco mě skutečně napadlo. Michael se na mě zkoumavě podívala a já měla chuť uhladit tu roztomilou vrásku, kterou měl mezi očima.

,,Není to nápad, je to jen logické řešení, které by nám mělo pomoct z téhle zapeklité situace,” protočila jsem oči.

,,Tak pohni a vysyp to logické řešení,” zabručela na mě a zároveň prudce zatočila. Svezla jsem se z Michaela a kdyby mě býval nedržel, tak jsem skončila na zemi.

,,Děkuji.”

,,Za to se neděkuje,” upozornil mě a pohladil po tváři.

,,Hele, vy dvě hrdličky!” vztekala se Alice.

,,Prostě odvezeme Michaela do jeho hotelu. Michaeli ty zavoláš do hotelu a zařídíš, aby tvá veškerá ochranka čekala před hotelem. Tak se k tobě snad nedostanou,” sdělila jsem jim svůj návrh a sledovala, jak ho zpracovávají.

,,Jo, to bude nejlepší,” potvrdila Alice.

,,Prosím, tu adresu,” ozvala se, když Michael delší dobu nepromluvil. Šťouchla jsem do něj, aby se probral a on jí pohotově nadiktoval.

,,Tady máš můj mobil,” podala jsem mu ho a nemohla jsem si nevšimnout, jak mě pohladil po ruce, když si ho ode mě bral. Povzbudivě jsem se na něj usmála a on vyťukal číslo.
,,Ahoj, tady Michael,” pozdravil nervózně. Znělo to jakoby se bál.

,,Ano, jsme to já,” potvrzoval.

,,Jamesi stop! Poslouchej mě.”

Chtěla jsem se z něj zvednout, ale jeho ruka mě zadržela. Zmateně jsem se na něj podívala a on se jen usmál. Něžně mě položil zpět na sebe a hladil mě po vlasech. Uvelebila jsem se v jeho náruči a přivřela oči. Bylo to tak krásné, až moc krásné. Tolik jsem si přála, abych mu ještě jednou mohla být tak blízko, ale teď vím, že to byla chyba. Že to mělo zůstat tak, jak to bylo. Co na tom, že jsme se shledali, když se opět budeme loučit?! Co to všechno mělo znamenat? Proč to bylo tak komplikované? Je možné, aby se člověk zamiloval do člověka, kterého osobně zná tak čtyři hodiny, jestli né méně? Kolik bolesti člověk může vydržet, aniž by se úplně nezhroutil?

Otázky, otázky jen samé otázky, ale žádné odpovědi. Chtěla jsem alespoň jednu. Alespoň jednu odpověď, abych věděla, že to co se tady děje má nějaký důvod. Tedy, když nepočítám to, že mě to má zničit.

,,Děkuji,” řekl, když mi podával zpět mobil. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsme si ani nevšimla, že už dotelefonoval.

,,Není zač,” zakývala jsem hlavou. Tlak jeho očí byl tak intenzivní, že jsem měla pocit, že zákonitě musím každou chvíli explodovat. Na tenhle pohled by měl člověk dostávat povolení. Zařadila bych ho do kolonky: Zbraň hromadného ničení.
,,Už tam budeme,” křikla na nás Alice, která si tu rychlou jízdu velice užívala.

,,Ach jo,” povzdechl si Michael a podíval se z okna. Na moment se zamračil a dokonce bych řekla, že vyřkl pěkně nehezkou poznámku na adresu novinářů, kteří se za námi hnaly, jako hovniválové za svou kuličkou. Pořvávající dav fanoušků upozornil na to, že se skutečně blížíme k hotelu. Michaelův stisk zesílil a mé oči opět začaly slzet. Žádné nabádání, abych toho nechala, abych byla silná - tady nebylo k ničemu. Věděla jsem, že by to nepomohlo.

Alice prudce zabrzdila a k nám se hnaly fanoušci. Jak je možné, že to věděli tak rychle? Vždyť dokonce ani my jsme nevěděli, že sem pojedeme! Posadila jsem se a podívala se z okna. Ochranka vybíhala z hotelové haly k našemu autu a rozháněla fanoušky. Za námi už zastavovali novináři a zuřivě cvakaly fotoaparáty. Měla jsem chuť vyskočit z auta a říci jim pár peprných vět. Ale rozmyslela jsem si to, protože přesně tohle chtěli a já jsem jim nechtěla dát další záminku, aby využili mé chvilkové slabosti a psali další nesmyly, jak o mně nebo o Michaelovi. Především o něm. I tak je toho na něj moc. Dívala jsem se na naše spojené ruce a Alice netrpělivě poklepávala prsty o volant.

,,Měl bys už jít,” řekla jsem, ale nepodívala se mu do očí. Nemohla jsem. Poznal by na mých očí, že nechci, aby někam chodil. Poznal by, že bych s  ním chtěla zůstat a to jsem já nechtěla. Nemohla jsem to po něm chtít. On má svůj život a já svůj nový začnu žít.
Podívala jsem se na něj a on se mi díval do tváře. V jeho očích se hromadily slzy. Tohle nebylo správné, věděla jsem to já a věděl to i on. Neměli jsme se znovu setkat, protože každé další loučení je bolestivější.  Všichni se shromáždili kolem našeho auta a všichni křičeli jeden přes druhého. Novináři cvakali fotoaparáty, fanoušci křičeli Michaelovo jméno a jeho ochranka křičela, aby jim udělali místo. Bylo to strašné.
A Michael nevypadal, že by si toho všímal. Jen se na mě dál díval. Nevypadal, že by měl v plánu odejít.

,,Běž už!” řekla jsem rázněji a pustila jeho ruku. Ublíženě se na mě podíval a já svůj pohled okamžitě přesměrovala někam jinam. Nemohla jsem se dívat na to jak je nešťastný.

,,Pane Jacksone, měl by jste jít nebo nám rozmačkají auto.” Alice se otočila k nám a on jen přikývl.

,,Co bude s vámi?” zeptal se pohotově.

,,My se odtud dostaneme. Hlavní je, aby vy jste byl v bezpečí,” uklidňovala ho. Ale to se mu nelíbilo.

,,TAK UŽ SAKRA PADEJ!” křičela jsem na něj a dívala se na své ruce.

,,Moc vám děkuji, oběma!” rozloučil se. Jeho ruka otevírala dveře, ještě se nahnul a políbil mě na čelo. Zavřela jsem oči a přála si, aby už šel pryč.

,,Jdi prosím,” zašeptala jsem a hned po té jsem ucítila slabý vánek. Zavřel dveře a venku vypuklo šílenství. Snažila jsem se na něj pohlídnout, ale skrze všechny ty lidi jsem ho neviděla.
,,Jsi v pohodě?” zeptala se mě Alice starostlivě.

,,To bude dobré,” odpověděla jsem jí a unaveně se svezla hlouběji do sedačky.

,,Je na čase zmizet ze scény,” zasmála se a auto se rozjelo. Pryč z té vřavy, pryč od lidí, pryč od NĚJ!

***

Doufám, že se Vám tato kapitola líbila. Budu ráda, za komentář. Děkuji Lence a Lívii, za jejich nádherné komentáře. Děkuji.