1. Kapitola:

„Kdy odjíždíš, Susan," ptala se mě má ztřeštěná sestra Alice a na tváři měla smutný výraz. Také mi bude chybět. Nikdy jsme bez sebe neudělaly ani krok, i když jsme byla každá jiná.

Já jsem spíše ta rozumnější, ale Alice - ta je tornádo. Všechno a všechny smetla svou nekonečnou energií. Nikdy jsem nevěděla, kde se to v ní jen bere. Každý den vstává s úsměvem na tváři, ať už je hezké nebo ošklivé počasí - nevzpomínám si, že bych ji někdy viděla se mračit. Byla takové naše sluníčko a já ji mám moc ráda.

„Odlétám kolem jedné v noci," pokrčila jsem rameny a v hlase mi zněla lhostejnost. Už takhle to bylo těžké - to vědomí, že od sebe budeme tak strašně moc daleko. Ale já si tuto cestu vybrala a také po ní půjdu.

„A nechceš si to ještě rozmyslet?" upřela na mě sílu svého štěněcího pohledu.
„Alice, víš moc dobře, že nemám ráda, když se na mě takhle díváš. Nikdy ti nemohu nic odepřít, ale tentokrát to bude jiné. Tentokrát musím udělat to, co chci já." usmála jsem se na ni, doufajíc, že mě pochopí.

„A navíc, už jsme to probrali tisíckrát," otočila jsem se a dále si skládala věci do kufru.
„Já vím a chápu proč to děláš. Ale budeš mi strašně moc chybět," přiznala se jakoby to byl ten největší zločin na světě.

„Ty mně taky a moc. Ale já už takhle dál nemůžu, musím pryč. Chci to poznat jinde, chci dělat něco jiného. Už mě tenhle stereotyp unavuje," vysvětlovala jsem horlivě, ale ona nic nechápala. Nechápala co mi může vadit na tomto životě.

„A co tam budeš dělat?" přimouhřila oči. Řekla jsem rodině, že budu pracovat v jedné firmě jako tisková mluvčí. Všichni mi to uvěřili a táta byl docela nadšený. Ale jediná Alice mi to nesnědla. Nevěřila mi ani slovo, na to mě znala až moc dobře.

„Ah, Alice, povím ti to, ale nikomu to nesmíš říci, souhlasíš?" zaúpěla jsem.
,,Takže nikdo, předpokládám, že to jsou naši.“
„Správně," přitakala jsem.
„No tak, pokračuj! Už se nemůžu dočkat, ale podle toho, jak jsi červená to nebude nic dobrého," ušklíbla se.

„Ne, právě, že to, to nejlepší, co mohu udělat.. Alice, já jsem konečně dosáhla toho, co jsem chtěla dělat. Přidala jsem se k neziskové organizaci ,,Help Foundation" a pojedu do Keni pomáhat. Tak strašně moc se těším. No, jistě já vím, že to opravdu nebude procházka růžovým sadem, ale bude to dobrodružství a já budu dělat konečně něco užitečného. Něco, co mě naplní a pomůže jiným," zasnila jsem se. Ustala jsem v řeči a podívala se na Alice, která vypadala, že to s ní každou chvíli sekne.

„Alice…" zaklepala jsem s ní, ale ona nijak nereagovala. Stále ztuhle seděla a dívala se před sebe - na tváři nečitelný výraz.
„Susan, ty-ty jsi se zbláznila? Já-já tě nikam nepustím," vykoktala ze sebe přidušeně.

„Alice, snaž se mě pochopit, prosím."
Skoro jsem začala litovat toho, že jsem jí to vůbec řekla.
„Fakt si myslíš, že tě pustím do Keni? ZBLÁZNILA JSI SE! Nehodlám se připracit o svou milovanou sestřičku," panikařila.

„Alice, uklidni se, prosím. Nic se mi nestane. Jedu pomáhat a ne bojovat do války," usmála jsem se nervózně.

„Susan, ale ty to nechápeš? Vždyť je to skoro to samé! Na to, že jsi právě TY z nás dvou ta rozumnější, tak tohle je naprostá pitomost!"

„Alice to není pitomost. Pomáhat někomu, kdo to potřebuje, opravdu není pitomost! Pitomost je to všechno přehlížet a já taková nejsem! Nemůžu tu dále sedět, anebo chodit na ty snobské večírky, které náš otec pořádá!" rozčilovala jsem se.
„Nechci se s tebou hádat, Alice, ale jestli to bude nutné, tak se s tebou rozloučím po zlém, já si to zkrátka nenechám vymluvit."
„Susan, já vím. Mám jen strach, promiň, že jsem tak vyjela," usmála se na mě s prosbou v očích. Já věděla, co ta prosba znamená. Chtěla vědět jestli ji to mohu odpustit.

Ale já nemohla. Jak jí mohu něco odpustit, když není co?
„Já se na tebe nezlobím. Reagovala bych úplně stejně. Jen mi slib, že o tom nebudeš mluvit, ano? "
„Přísahám na to, co je mi na této zemi nejsvatější," zvedla svou dlaň na znak své přísahy.

***
Celý zbytek odpoledne jsme si povídaly a balily mé věci. Ačkoliv jsem si jistá, že tři - čtvrtě těch věci mi bude na nic. Ale přeci jen, musela jsem hrát svou roli na tiskovou mluvčí dokonale.

Najednou se Alice rozesmála. Zkoumavě jsem se na ní podívala, abych zjistila, co je důvodem jejího výbuchu.

Ale ona se stále jen smála. Nazdvihla jsem obočí.
„Ne, já si jen přestavuji tátův obličej, kdybys mu řekla, co budeš dělat," odpovídala na mou nevyslovenou otázku.

Musela jsem se k ní přidat, protože tátův výraz by musel být k nezaplacení.

Naše rodina patřila mezi ty bohaté. Můj otec byl politikem, kterého část lidu nesnášela a ta druhá ho milovala. Přičemž, ta část lidu, která ho milovala, tak to byli stejní snobové jako on. Jak jsme jim s Alice říkali ,,Konzervi".

Nesnášela jsem tento život, protože všechno se točilo kolem peněz. Peněz, které by byly potřebné někde jinde. Někde, kde by pomohly Skoro každou sobotu se u nás pořádal večírek, kde se scházela takhle smetánka. Nesnášela jsem to, ale jako poslušná dcerunka jsem to přetrpěla.

Naopak Alice, tyhle věci zbožňovala. Milovala společnost ve které mohla zářit její krása, ale přesto byla jiná než ostatní dívky. Na rozdíl od nich nebyla namyšlená.

Ležely jsme na posteli a dál se smály. V tom do mého pokoje vtrhl náš otec.
„Copak, je tu nějaké veselo. Řekněte mi o co jde, chtěl bych se také zasmát," nasadil svůj diplomatický úsměv.
„Ale nic, tati, jen jsme vzpomínaly na naše dětství - jsou to takové holčičí věci," odpověděla mu odýchaná Alice, když popadla dech.
„Tak dobře," opět nasadil ten svůj úsměv a šel si po svých.

„Tak a teď se jdi obléci. Mám pro tebe překvapení.“ V očích jí zajiskřilo a ve mně zatrnulo.
„Alice, já na žádný večírek nejdu," zhrozila jsem se. Má sestra na tohle byla jako šílený maniak a já jsem se toho nechtěla účastnit.

Ale ona se jen zasmála.
„Neboj, slibuji, že to není žádný večírek, ale něco mnohem, mnohem lepšího," smála se mi. Asi jsem musela vypadat vážně komicky. Jenže, co by jste dělali, kdyby byla vaše sestra takový blázen?

„,Alice, fakt se bojím."
„Neboj se a připrav se. Musí ti to slušet," políbila mě na tvář a odplachtila pryč. Zakroutila jsem hlavou a přešla ke své skříni.

S povzdechem jsem ji zase zavvřela. Všechno mám zabalené a jediná věc, která tam zůstala - byly mé růžové šaty z maturitního plesu. Šaty, které jsem nikdy neměla na sobě, protože bych v nich vypadal jako bonbón. Tenkrát mi to dalo hodně práce, než jsem mamině řekla, že si je prostě na sebe nevezmu. Upřímně řečeno, byla bych raději nahá, než abych šla v nich.

A jak se mám obléci, když nevím kam jdu?
Rozladěně jsem vypochodovala z pokoje a šla za Alice, která byla v koupelně a důkladně se připravovala.
„Alice?" zavolala jsem skrze dveře.
„Alice!"
„Susan, jdi se připravit a nezlob mě," odpověděla mi stroze.
„Alice, ale já…" nestihla jsem to dopovědět, protože má milovaná sestřička si zapnula fén na vlasy a mě tam nechala stát jako solný sloup. Plácla jsem sebou na její velkou postel a dívala se do stropu.

„Ježiši, Susan!Ty ještě nejsi oblečená!" zděsila se ve dveřích.
„Hele, Alice, já jsem si už všechno zabalila a upřímně se mi ani nikam nechce. Necháme to na příště," řekla jsem a chtěla se odloudat do svého pokoje.

Ale má drahá sestřička mě zadržela.
„Susan Alice Vaneová! Jestli si myslíš, že se z toho vykroutíš, tak to jsi upřímně vedle. Víš, jak dlouho jsem na tuhle příležitost čekala!" rozčilovala se a výraz v jejích očích mě děsil. Ah, divíte se proč mám druhé jméno Alice? No, tak to jen důkaz toho, jak jsou naši rodiče jsou opravdu snobští.
Alice se totiž celým jménem jmenuje Alice Susan Vaneová. Nic, není divnější, než když mají dvě sestry stejné jméno.
„Ok! Nerozčiluj se, ale já nemám co na sebe," řekla jsem znovu a než jsem stačila mrknout už mě vláčela do svého království.

Otevřela velikánskou skříň a začala vyhazovat jednu věc za druhou.
„Ne, tohle ne! Tohle vůbec ne. Přijatelné. Á ano!" konečně jí do ruky padla nejméně stopadesátá věc, kterou měla ve svém šatníku.
Nakonec jí padly do oka krátké - černé šaty bez ramínek.

Posadila mě do křesla a začala tvořit své dílo. Nikdy jsem na tohle nebyla a Alice to moc dobře věděla.
„Alice!"
„Pššt, Susan, za tohle mi jednoho krásného dne poděkuješ. Uvidíš," říkala sebejistým tónem. Jen jsem se modlila, aby to opravdu nebyl žádný večírek.
„Tak to leda tak ve snu!"

Seděla jsem už hodinu před zrcadlem a přemýšlela, co má moje pekelná sestra v plánu.
Ani do zrcadla mě nenechala podívat.. Že je to prý překvapení. Tak jsem tam jen tak seděla a čekala.Nejspíše bych se měla cítit jako princezna, ale já se cítila jak naprostý blbec, který se neumí ani připravit na nějakou šílenost, kterou její sestra vymyslela.

„Hotovo!" vykřikla nadšeně Alice po více jak hodině zkrášlovací procedůry.
„Už se můžu podívat?" zeptala jsem se pobaveně nad jejím obličejem. Zářila více než o Vánocích, kdy jí táta nechal přidělat vlastní saunu se solárkem.
„Jistě," přitakala.
Postavila jsem se a šla se podívat na ten výtvor k velkému zrcadlu.
Odvážila jsem se na sebe podívat a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Vůbec jsem se nepoznávala. Mé hnědé vlasy byly stočené do pravidelných vln, které mi padaly k lopatkám. Velké hnědé oči jsem měla zvýrazněné tužkou, zelenými stíny a řasenkou. Na plných rtech jsem měla růžový lesk, který už jen podtrhával dokonalost toho mistrovského díla.
Ty šaty se opravdu hodily k mému nalíčení. Byly krátké a dobře střižené - těsně pod prsy se mi lemovala bílá mašle, která zdůrazňovala mé přednosti.

„Waw, Alice, to je nádhera. Ale tohle by jsi mi neměla dělat, protože až tuhle dokonalou masku sundám, tak se leknu sama sebe," zasmála jsem se a objala ji. Opatrně, abych jí nezničila její pečlivý účes a šaty.
Alice měla krátké, černě inkoustové vlasy s modrými odlesky, které jí trčely úhledně do všech stran. Černé oči kontrastovaly s její bílou pokožkou. Měla podobné šaty jako já - jen ona je měla v šedé barvě doplněné černým svetříkem.

„Jej, to už je hodin," vyjekla Alice.
„Klid," smála jsem se jí.
„Tobě se to řekne. Vždyť to nestihneme," panikařila.
„Klid. Vezmeme si Alfreda," navrhla jsem s klidem a ona mě okamžitě chytila za ruku a vláčela do kuchyně pro služebnictvo. Jen tak, tak jsem si stihla vzít již připravenou kabelku.

„Alfrede, odvezeš nás prosím?" zeptala se ho mile. Alfred jen přikývl a už běžel startovat auto.
„Dobře se bavte," křikla na nás mamka.
„Alice, zpomal," snažila jsem se popadnou dech. Muselo to být opravdu něco důležitého, protože by jinak takhle nevyváděla.

„Kam to bude, slečny?"
„Odvez nás na tuhle adresu prosím," řekla tajemně a podávala mu lísteček s adresou. Musela jsem uznat, že to měla velice dobře promyšlené.

Alice byla celou cestu pěkně nervózní. Pořád sebou šila.
„Už jsme tady," zahlásil Alfred.
„Waw, to bylo rychle. Jsi užásný, Alfrede," přiskočila k němu Alice a dala mu pusu.
„Děkujeme," řekla jsem prostě a vystupovala z auta.
„Mám tady na vás počkat?" zeptal se ještě, než jsme se pustili do toho šílenství, které naplánovala má sestra.
„Ne, ne. Děkujeme. Zavoláme si taxi a prosím neříkej otci kam jsi nás vezl," mrkla na něj Alice a věděla, že má vyhráno. Vždy věděla jak na muže a já ji za to obdivovala.

„Tak, kde to jsme, Alice?" zeptala jsem se netrpělivě. Část mého já di přála, ať už to mám za sebou.
Ale ona se jen usmála a otočila mě na druhou stranu. Chtěla jsem jí vynadat, ale když jsem viděla předmět jejího úsměvu, tak jsem jen zírala s otevřenou pusou.
„Alice, my jsme na koncertě Michaela Jacksona?!“ zeptala jsem se a snažila se ovládnout svůj dech.
„Už to tak vypadá. Doufám, že máš radost."
„Alice, mám ohromnou radost. Ani nevíš jak moc jsem ti vděčná. Jak se ti proboha tohle podařilo předemnou utajit, tak dlouho?" smála jsem se.
Milovala jsem Michaela Jacksona od svých šestnácti let. Přesto, že je mu je třicet - čtyři a mně pouhých dvacet let.

„No, vlastně to byla i tak nějak práce mého otce, který se to pokoušel utajit i přede mnou a myslím, že bych to ani nezjistila, kdyby mi to nezavolala má kamarádka. Musela jsem nás sem dostat. I kdyby se stavěl na hlavu a odrážel ušima. Tohle je naše chvíle a já se s tebou chci tímhle rozloučit a potají doufám, že ne, na moc dlouho," smutně se usmála a po tváři jí kanula slza.

„Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčná. Opravdu za všechno, Alice. Tohle je ten jelepší dárek jaký jsem, kdy dostala. Děkuji. Děkuji!" objala jsem jí.

Musela s tím mít hodně práce, protože utajit tohle před otcem - tedy to, že mě vláčí na koncert Michaela Jacksona - toho Michaela Jacksona, kterého bytostně nesnáší musela být obrovská práce.

Táta ho nesnášel z toho důvodu, že byl Michael populárnější a na každém kroku byla vidět jeho práce a sláva. A táta, tak nějak nemohl snést, že jsme Michaelovi fanynky, a tak dělal často naschvály. Jako například, odporné vtípky na jeho osobu, které se zdáli vtipné jen jeho stoupencům a vlezdoprdelkam, kterých měl na každém prstě několik.

„Tak pojďme nebo se tam nedostaneme," usmála se na mě. Teď jsem byla za naše postavení ráda. Umožňovalo nám to vidět Michaela zblízka. Měly jsme místa přímo pod pódiem, kam jsme se stěží protlačily, ale díky ochotné ochrance se nám to povedlo.

Dorazily jsme opravdu na čas, protože jakmile jsme se probojovayi na naše místa, tak se rozeznělo odpočítávání. Cítila jsem to vzrušení, tu energii, která mnou prostupovala.

Jakmile vyskočil Michael na pódium měla jsem pocit, že omdlím. Konečně to bylo tady. Konečně jsem ho mohla vidět naživo.
Michael si sundal brýle a já spatřila ty nádherné oči, které jsem vídala pouze na fotografiích.

Začaly energické tóny písně Wanna be startin somethin a já se roztancovala. Užívala jsem si jako nikdy předtím. Bylo mi líto, že jsem své sestřičce křivdila.
„Alice, tohle ti nikdy nezapomenu," křičela jsem a drtila její ruku.

Připadalo mi jakoby, že čas ubíhá najednou rychleji, než-li předtím. Už bylo po třetí písničce a já byla v úplné euforii.
Fanoušci křičeli „Milujeme tě!" A Michael tím svým nádherným hlasem zavolal nazpět:
,,Já vás miluji víc!" Bylo to tak nádherné. Nepodobalo se to ani jednomu mému nádhernému snu, který se mi o něm zdál.

Najednou se mi rozvibroval telefon. Začala jsem se rychle přehrabovat ve svém saku e a hledat ho. Nemohla jsem ho najít. Najednou se všichni začali pískat… Nepřipadalo by mi na tom nic divného, kdyby se všichni nedívali mým směrem. Zmateně jsem se podívala na Alice, která se na mě usmívala jako měsíček na hnoji.
„Tak tohle je ještě lepší, než jsem doufala," křičela mi do ucha.
„Proč na nás všichni tak zírají?" ptala jsem se zmateně.
„Susan - Michael si vybral tebe," šťouchla do mě a ukázala směrem na pódium, kde stál ON a ukazoval prstem na mě.
Chvíli mi trvalo než mi došlo se se děje. Michael zrovna zpíval písničku, kdy si na pódium vybírá jednu svoji fanynku. A dnes jsem to měla být JÁ! Panebože!
„Ježiši, Susan, tak běž.," křičela na mě.
„Alice, já nemůžu," svěsila jsem ramena. Tak ráda bych tam šla, ale bála jsem se reakce svého otce, kdyby to zjistil. Přece jen, ten koncert běží v televizi.
„Susan, mazej!" strčila do mě.
„Alice, ale táta…" nestihla jsem to doříci, protože mě popadly dvě silné ruce a unášely mě na pódium. Se strachem jsem se podívala na Alice.
Něco se mi snažila říci, ale já jsem jí přes ten řev neslyšela. Než jsem se nadála, tak jsem stála na schůdkách, které vedly na pódium.
Poplašeně jsem polkla.

Jestli jsem si předtím říkala, že je to lepší než-li kterýkoli můj sen, tak co je potom tohle? Pomalinku jsem stoupala po schodech na pódium, kde na mě čekal hrdina mých snů.

Ladným krokem přicházel ke mně. Celou dobu jsme hleděli jeden - druhému do očí. Když, už byl u mě, tak se na jeho nádherné tváři objevil ten nejkrásnější úsměv na světě. Úsměv, za který by stálo umřít.

Byla jsem jím natolik omámená, že jsem mu podala ruku a nechala se vést doprostřed pódia. Nevnímala jsem lidi kolem sebe, nevnímala jsem hudbu, ktera hrála - ani Michaelův zpěv, vnímala jsem jen jeho dotek. Dotek, který mě pálil.

Opět mě obdařil svým nádherným úsměvem, přitiskl si mě na své zpocené tělo. Vůbec mi nevadilo, že je zpocený, byl to ON! Patřilo to k němu.

Připadala jsem si jako v nebi a bylo to hlavně díky tomu andělovi, který mě drží ve svém náručí a vpíjí se mi do očí. Cítila jsem se s ním tak v bezpečí a to jsem ho prakticky neznala.

Musela jsem si připomínat, že bych se občas měla nadechnout. Bála jsem se i mrknout jen, aby mi někam nezmizel. Jakoby vycítil mé pocity, protože si mě pevněji přitiskl ke svému tělu.
Jeho hřejivý dech jsem cítila u svého ucha.

Michael se na moment zamračil. Ale já si toho nevšímala.
Vdechovala jsem jeho přirozený parfém a nechala se unášet hudbou. Když mi začal přejíždět svou hřejivou dlaní po zádech, tak mi naskočila husí kůže - srdce mi bilo, tak jako nikdy předtím. Měla jsem, co dělat, abych nedala najevo, jak moc se mi to líbí.

Moc dobře jsem si uvědomovala tu energii, která je mezi námi. V břiše mi létalo milion motýlků a já si připadala jako zamilovaná školačka, i když tohoto okouzlujícího muže neznám.

Nemohla jsem tomu uvěřit, tancuji tu s Michaelem Jacksonem - láskou mého života. Uvolnila jsme se a opřela si hlavu o jeho rameno. Bylo to tak přirozené, ale přesto nejkrásnější pocit jaký jsem, kdy zažila. I když jsem si přála, aby tato chvíle nikdy neskončila, tak se čas hnal dopředu, nesmlouvavě a neskutečně rychle.
Zdálo se mi to, nebo si Michael právě povzdechl?

Jak se blížil závěr písničky, tak se fanoušci ztišili a mávali rukama.
Zvedla jsem k Michaelovi svůj obličej. Ještě jednou jsem se chtěla zadívat do těch nádherných - hnědých očí a pak budu schopná se odloudat na své místo a po zbytek koncertu se vznášet.

Váhavě jsem natáhla ruku a vzápětí ho varovala očima, co se chystám udělat. Chtěla jsem ho pohladit po té nádherné - laskavé tváři. Už zbýval jen kousíček, ale já pocítila něčí ruku na mém rameni. Okamžitě jsem věděla, co to znamená. Je konec! Konec, toho nádherného snu. Ale i Popelka musela odejít. Jenže, jí pak její princ našel. Pousmála jsem se smutně a vydala se na své místo. Jakmile mě neobjímaly jeho paže a jeho dech mě nelechtal na krku, tak jsem si najednou připadala prázdná.

Ještě naposledy jsem se na něj otočila a hledala ten nádherný úsměv, ale tentokrát jsem žádný nenašla. Musela jsem se ovládat, abych se nerozeběhla zpět do jeho hřejivé náruče.

Opatrně jsem scházela ze schodů a ,,můj" statný ochránce mi stál po boku. Nejspíše se bál, abych si to nakonec nerozmyslela a nezaútočila na Michaela. Asi nebyl zvyklí, že někdo může z andělského obětí odejít v klidu po svých.

Už mi zbývaly jen tři schody, když mě někdo chytil za loket. No někdo, ten dotek bych poznala kdykoliv a kdekoli na světě.
„Co to?" zeptala jsem se a otočila se čelem k němu. Střetla jsem se s nádherným pohledem ve kterém plálo vzrušení a jisté očekávání.

Srdce jsem měla až v krku. Vychutnávala jsem si opět jeho vůni, vychutnávala další okamžik, který jsem s ním mohla prožít.

„Jak se jmenuješ?" vydechl nedočkavě. Chvíli jsem se na něj jen dívala - neschopná promluvit. Probralo mě až jemné pohlazení po mé nahé paži.
„Prosím," zašeptal naléhavým hlasem.
„Susan," vydechla jsem překvapeně.

„Miluji tě, Susan," zašeptal mi do ucha. Musela jsem se uklidnit. Tohle pro něj byla úplně normální věta. Věta, kterou říká všem. Neměla bych k tomu přkládat žádný velký význam.

Silněji mě objal a přitiskl ke svému horkému tělu. Jeho obličej se přibližoval k tomu mému. Pohledem mi jasně dával najevo, co se chystá udělat. Nevěděla jsem jestli to chci. Né, samozřejmě jsem věděla, že chci, ale bála jsem se, jak to budu snášet potom.

Ještě více se naklonil a já všechny myšlenky vystrnadila z mé hlavy. Jediné, co jsem byla schopná vnímat, byly jeho stále se přibližující se rty.

Nebránila jsem se - respektivě nebyla jsem schopná. Jen jsem se k němu více přitiskla a nedočkavě spojila naše rty. Bylo to něco jiného, něco naprosto krásného. Dokonalého!

Jeho rty vypadaly přesně, tak jak chutnaly. Pootevřel ústa a já mu do nich jazykem vklouzla. Zasténal mi do úst a sváděl nádherný tanec s mým jazykem.