Její ruka přejížděla po mé hrudi a mým tělem projel pocit, který jsem dlouho nepocítil. Mé srdce se zachvělo a já pocítil naději, že se nezměnilo v kus ledu. Že po tom, co obě má manželství dopadla špatně, jsem stále schopný tohle cítit. Byl to nádherný pocit. Přestala dýchat a já cítil její srdce. Rozeběhlo se neskutečnou rychlostí a já měl pocit, že jí vyskočí z hrudi. Její ruka se zastavila a pomalu zvedala hlavu. Byla opatrná. Měl jsem dojem, že se bojí.
Pohled: Samantha
12. kapitola
Hleděla jsem do těch nádherných, tmavě - hnědých očí ve kterých zračila zvědovost a jisté očekávaní. Srdce jsem měla až v krkku, dlaně, kterými jsem se opírala o jeho prsa, jsem měla úplně zpocené.
„Řekněte něco,“ zaprosila jsem a můj tichý hlas se rozprostřel celou místností.
„Kdo jsi?“ opáčil.
„Elizabeth,“ zkusila jsem a zároveň věděla, že se snažím zbytečně. Byl všímavější, než jakkýkoli jiný člověk, kterého znám.
Přejel si mě pohledem. „To tedy nejsi,“ řekl klidným hlasem, ale svým pohledem mi dával jasně najevo, abych si ním nehrála.
Odpoutala jsem se od jeho pohledu a stisk jeho dlaní zesílil.
Slza mi ukápla na jeho košili. „Prosím,“ pokoušela jsem se mu vytrhnout, ale jeho stisk byl příliš pevný. Neplakala jsem, protože by mě jeho stisk, kdo ví jak bolel, ale protože jsem nemohla popadnout dech – celá část mého hrudníku, jakoby byla v plamenech, který mě ze vnitř sžíral. Tuto bolest jsem zažila jedenkrát v životě a to, když jsem ztratila milovaného člověka a teď ztrácím dalšího... Jak pozdě jsem si to uvědomila. Ne nadarmo se říká, že váhu toho, co máme zjistíme až kdyžm o to přijdeme.
„Podívej se na mě,“ uslyšela jsem jeho hlas. Byl tak blízko a zároveň tak daleko – zahalen tou svou nevinnou aurou, která se kolem něj rozprostírala jako křídla kolem andělů. On byl tím andělem – andělem na zemi. Teď už to vím.
„Podívej se na mě,“ uslyšela jsem znovu.
Ruka z mých zad zmizela a ocitla se na mé tváři. Zavřela jsem oči a tiše si povzdechla.
„No tak.“
Otevřela jsem oči naprosto rozdhodnutá čelit všemu, co přijde.
Znovu jsem se setkela z jeho zvídavím pohledem. „Jsem Samantha. Elizabethina sestra – dvojče,“ přiznala jsem. Sklonila jsem hlavu a čekala, dívajíc se na žluté knoflíky Michaelovi košile.
„Proč?“ zvedl mi hlavu.
„To je na dlouho,“ zakroutila jsem hlavou. Už jsem chtěla být pryč.
„Já mám času dost,“ rozmáchl rukama a já z něj spadla.
Využila jsem toho a posadila se. Vypadal, že ho to mrzelo.
„Omlouvám se. Já – já nechtěla způsobit takový poprask. Co teď se mnou bude?“
Michael si povzdechl a také se posadil.
„Dokončíš, to co tvá sestra začala.“ Šokovaně jsem se na něj otočila.
„Ale – ale to nemůžete...“ koktala jsem. Mirně se usmál. „Proč bych nemohl?“
„Nemůžu tu vystupovat jako Samantha,“ podbrala jsem se na hlavě. Nevím, jak by na to zareagoval otec a hlavně jsem něchtěla, aby mě našel.
„Z čeho máš strach?“
„Z ničeho!“ řekla jsem rozhodně.
„Proč mám pocit, že mi v jednom kuse lžeš?“ zakroutil hlavou.
„Honí tě snad policie nebo co?“ vstal a začal přecházet po pokoji.
Díval se na drahý červený koberec a čekal, a čekal. „Skoro,“ povzdechla jsem si.
Zůstal stát a vystrašeně se na mě podíval.
„Moc se mi o tom nechce mluvit,“ řekla jsem, když otvráral pusu.
„Uděláme dohodu, ano?“ opřel se o zeď a pečlivě si mě prohlížel. Srdce se mi rozbušilo. Tušila jsem, co přijde a nevím, co bych měla dělat.
„Poslouchám.“
„Když mi řekneš, co je důvodem toho všeho, tak budu mlčet. Můžeš tu s námi zůstat a nikdo se nic nedoví. Alespoň do té doby, než to budeš chtít říct sama.“
„Nevím, co mám dělat,“ přiznala jsem.
„Řekni pravdu, alespoň poprvé za tu dobu, co jsi tu.“
„To není prarda!“ opáčila jsem a rozezleně na něj hleděla.
Ale on se jen pousmál. „Jmenuj jedinou situaci, kdy jsi nám nelhala?“
Otevřela jsem pusu a pak jsem ji ihned zavřela.
„Bože, má pravdu,“ prolétlo mi hlavou. Opravdu, od té doby, co jsem přijela nedělám nic jiného, než lžu. A to i sama sobě.
„No tak vidíš,“ řekl smiřlivě.
„Ale určitě to všechno - má nějaký důvod,“ hádal a správně.
„Ano,“ přikývla jsem.
„Řekneš mi to?“
„A pak ta dohoda bude platit?“ ujišťovala jsem se.
Pokrčil rameny. „Samozřejmě.“
„A co, když mě opravdu honí policie? Co když jsem opravdu udělala něco špatného?“ nazdvihla jsem obočí.
Zasekl se. Rozpačitě se díval kolem sebe. Nevím jak dlouho to trvalo, nevím co se mu honilo hlavou.
„Sam,“ vydechl.
„Sam, i když tě vůbec neznám. Nevím, kdo si, tak věřím, že by jsi nic zlého neudělala.“ řekl a jeho oči hořely upřímností.
„Jak to můžete vědět?“ křikla jsem a do očí se mi opět tlačily slzy.
„Myslím, že mám na lidi odhad a tobě srší z očí, že by jsi neublížila ani mouše.“
„Vám jsem ublížila,“ připomněla jsem mu a znovu zalitovala toho dne, co jsem to udělala.
„Ano, ale já vydržel horší rány, než je jedna drzá holka,“ zasmál se.
„To je pravda.“
„Tak?“
„Dobře, řeknu Vám to,“ souhlasila jsem a celá se rozklepala. Už tak jsem se bála, že to ví dost lidí.
„Když Elizabeth...“ začala jsem vyprávět, když v tom mi zakručelo v břiše.
„Počkej," zastavil mě.
"...nejdříve dojdeme na snídani,“ otevřel dveře a pokynul mi, abych ho následovala.
2024 ©