Na poslední okamžik - 11. kapitola

Zakroutila jsem hlavou a dál na to nemyslela. Nemělo to cenu, zítra je všemu konec a já mám jedinečnou a také poslední možnost si vychutnat poslední okamžiky s ním. Nesměle jsem se k němu přisunula blíž. Vyhledala jeho ruku a chytila ji do své dlaně. Byla jsem jak smyslů zbavená, jediné, co jsem věděla naprosto přesně, bylo to, že potřebuji cítit jeho dotek.
„Miluji tě a omlouvám se za všechno špatné, co jsem ti udělala,“ zašeptala jsem. Utřela si poslední slzu a zavřela unavené oči. Pocítila jsem dotek na své boku. Lekla jsem se. Zaposlouchala jsem se do ticha a pokoušela se zjistit jestli už je vzůru. Ale neslyšela jsem nic jiného, než jeho klidné oddechování.
Jeho ruka mě pevně objala kolem pasu a více přitiskla k němu. Nebránila jsem se. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a s tím nejkrásnějším pocitem usnula.

11. kapitola


Pomalu jsem začala přicházet k sobě. Usmívala jsem se, něco mi říkalo, že dnes mě čeká něco důležitého, ale ačkoliv jsem se snažila rozpomenout, tak jsem na nic nemohla přijít. Zhluboka jsem se nadechla, do nosu mě praštila nádherná mužská vůně. Mužská? Zasekla jsem se a úsměv na tváři mi zamrzl. Zamračila jsem se a snažila si vzpomenout na včerejší den. „Ne!“ křičela jsem v myšlenkách. A pak - jakobych se chtěla přesvědčit, o něčem, co je naprosto jasné, jsem posunula svou dlaň vpřed. Mé prsty narazily na knoflíčky od košile. „Ne!“
Pomalu jsem otevřela oči a nebyla jsem schopna vidět nic jiného, než tu tmavě modrou košili. Přestala jsem dýchat a pomalu, opravdu pomalu jsem zvedala hlavu...

***(Michael)***

„Probudila se,“ problesklo mi hlavou. Trochu se zavrtěla a povzdechla si. Už je to hodina, co jsem se probudil. Hodina, co jsem se probudil a čekalo mě překvapení. Otevřel jsem oči a viděl jsem tu krásnou, spící dívku, jak na mně leží a objímá mě kolem pasu. Na tváři jí hrál překrásný úsměv a mě se jí nechtělo budit. Když spala vypadala tak… bezbranně, že se ve mně probudil ochranářský cit. Chtěl jsem ji bránit před všemi. Před všemi včetně sebe.
Všechno kolem téhle dívky jakoby bylo zahaleno jedním velkým tajemstvím. Tajemstvím, které nikdo nesměl vědět. Tahle dívka, ležící na mé hrudi, byla jedna velká záhada! Nevyznal jsem se v ní. A často jsem měl pocit, že se v sobě nevyznala ani ona sama.

V ten den, kdy jsme se viděli znovu. Ten den, po volnu, které jsme si dali, se mi na první pohled něco nezdálo. Liz byla jiná. Vyzařoval z ní chlad a nechuť - šířila kolem sebe negativní energii.

Přesto, že vypadala úplně stejně, jako Liz, kterou jsem si na konkurzu vybral, tak byla jiná. Ostatní to možná neviděli, ale já ano. Vrtalo mi to hlavo. Byla skoro v každé mé myšlence. Na nic jsem se nemohl soustředit. Pořád mi vrtalo hlavou, co se změnilo, že se tak chová a včera, včera to všechno zapadlo do sebe. Včera jsem na to přišel...
Nevím, co budu dělat. Nevím, jak se zachovám. Ale vím, že ze sebe už nechci dělat šaška. Byl jsem rozhodnutý jí vynadat. Nechápu jak si mohly myslet, že na to nepřijdu! Ale to všechno bylo, než jsem se probudil a měl ji v náručí.

Její ruka přejížděla po mé hrudi a mým tělem projel pocit, který jsem dlouho nepocítil. Mé srdce se zachvělo a já pocítil naději, že se nezměnilo v kus ledu. Že po tom, co obě má manželství dopadla špatně, jsem stále schopný tohle cítit. Byl to nádherný pocit. Přestala dýchat a já cítil její srdce. Rozeběhlo se neskutečnou rychlostí a já měl pocit, že jí vyskočí z hrudi. Její ruka se zastavila a pomalu zvedala hlavu. Byla opatrná. Měl jsem dojem, že se bojí.

Přejížděla pohledem po mém krku, po mé tváři a nakonec si nechala mé oči. Měl jsem pravdu! V jejích očích zračil strach. Díval jsem se do těch velkých očích a ...

***

Omlouvám se, že je ta kapitola tak krátká, ale v posední době toho mám tolik, že vůbec nic neztíhám. Příště to napravím. Slibuji. Vaše MJLove