9. kapitola: Proč

Položil příbor, otřel si ústa a znovu se na mě podíval.

„A teď to přijde,“ pomyslela jsem si.

„Víš proč jsme tady?“ zeptal se. Pokrčila jsem rameny.

„Nevím,“ zakroutila jsem hlavou.

On se jen uchechtl.

„Ať už jsi kdokoli, tak nejsi ta za kterou se vydáváš,“ řekl chladně a mě polilo horko. Stříbrné příbory, které jsem měla v ruce spadly na zem...

***

Neodvažovala jsem se na něj podívat. Celá jsem se začala potit. Do očí se mi začaly tlačit slzy. Nevím, jak dlouho jsme tam v tichosti seděli. Připadalo mi to jako věčnost. Snažila jsem se nadechnout, ale nešlo mi to. Musela jsem se přidržet stolu, abych neomdlela. Ještě stále mi nedocházelo, jaké následky by z toho mohly být.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se číšník, když viděl příbory na zemi a mě, jak tam sedím, naprosto neschopná pohybu.

„Ano,“ odpověděl stroze Michael. Číšník si mě ještě nedůvěřivě přeměřil pohledem, kývl hlavou směrem k Michaelovi a odešel. Jestli jsem byla v pořádku? Vůbec jsem nebyla v pořádku! A ani jsem si nebyla jistá, jestli ještě někdy něco vůbec v pořádku bude.

Michael si povzdechl a já se odvážila zvednou hlavu. Díval se na sklenku ve svých rukou a kroutil hlavou.

„Copak sis opravdu myslela, že na to nepřijdu? To sis myslela, že jsem až tak hloupý?“ Ptal se a jeho hlas už nebyl tak tvrdý. Záporně jsem zaktoutila hlavou a slza si razila cestu po mé unavené tváři. Připadalo mi, že ta jediná slza prozazila hráz a slzy začaly téct proudem, plakala jsem, jak malá holka. Marně jsem šmátrala v kapsách a hledala něco, do čeho bych si mohla utřít obličej, vysmrkat se. Připadala jsem si jako ta největší šmudla. Chtěla jsem se propadnout do země. Ale dobře mi tak! Copak jsem mohla být vážně, tak hloupá a vydat se sem? Ne, Michael není hloupí! To já!

Když další má slza dopadla na stůl, tak se předemnou mihl kus bílé látky. Nejdříve mi to nedocházelo, ale pak jsem zvedla hlavu. Setkala jsem se s jeho starostlivým pohledem, podával mi svůj kapesník. A já se rozpakala ještě více. Neměl by se na mě takhle dívat! Měl by na mě křičet!

Najednou vstal a přistoupil ke mně. Ještě více jsem se přikrčila a čekala, co bude následovat. Jakmile Michalův bodyguard zjistil, že stojí, tak ihned přiběhl a ptal se, jeslti je vše v pořádku. Michael odpověděl, že ano a ať přistaví auto. Ještě jednou mi podal kapesník a já ho tentokrát přijala. Nejdříve jsem si jím utřela slzy a pak se do něj vysmrkala. Přičemž jsem se omluvně podívala na Michaela. Ale jeho tvář neprozrazovala žádné emoce.

Byl jak socha. Stále jsem seděla na židly a čekala co bude.

„Myslím si, že bychom se měli odebrat jinam,“ řekl a otáčel se. Otočila jsem se za ním, ještě se vybavoval s číšníkem a pak si to namířil ke dveřím. Nechápala jsem ho. Klidně jsem mu mohla utéct a on mě tu jen tak nechá. Rozhlídla jsem se kolem sebe a se svěšenými rameny jsem se vydala za ním. Nikde před budovou jsem ho neviděla. Byla tu jen spousta vřískajících fanoušků. Podívala jsem se na levo a viděla jeho limuzínu, už byl určitě v autě. Prodírala jsem se davem fanoušků a to nebylo vůbec snadné. Nevěděla jsem, jak se dostanu až k ní. Nemusela jsem přemýšlet dlouho, jakmile jsem se dostala k autu, tak jsem zahlédla Michaelova bodyguarda, co s námi byl i v té restauraci. Díval se ze strany na stranu. Vyhlížel mě.

Upřímně jsem ho litovala. Byla tu taková spousta fanoušků, kteří se lepili na auto. Jakmile mě zahlédl, tak si viditelně oddechl. Čím více jsem se blížila k auta, tak tím více byli fanoušci agresivní. Vůbec mě tam nechěli pustit. Na jednu stranu se jim ani nedivím. Je krásné, jak mu dávají najevo svou lásku, ale na druhou stranu, jde z nich strach. Už jsem byla blízko. Bodyguard ke mně natáhl ruku a já se jí chytla. Pomáhal mi k němu. Už otevíral dveře od limuzíny. Fanoušci se příšerně rozkřičeli a já najednou dostala ránu do obličeje.

„Sakra!“ zaklela jsem a zuřivě se rvala dopředu. Už mě to opravdu nebavilo. Uviděla jsem Michaelovy vystrašené oči. Doslova jsem skočila do auta a za mnou se ihned zavřely dveře. Fanoušci se ještě více rozkřičeli a bouchali na dveře auta. Opřela jsem si hlavu o opěradlo a zhluboka oddechovala. Příšerně se mi točila hlava. Prostě jsem zavřela oči a dýchala. Potřebovala jsem se uklidnit, nabrat trochu sil, abych mohla čelit tomu, co mě čeká. Pocítila jsem, jak si vedle mě přisedl. Poznala jsem přirozeně z toho, že tady se mnou byl jen on a také podle jeho silné, leč krásné vůně. Mé oči zůstavaly zavřené a já dechovala jeho vůni.

Pocítila jsem na své tváři dotek, jeho horké ruky. Mé srdce se na moment zastavilo, jakmile jsem se vzpamatovala, tak se rozeběhlo šíleným tempem. Hlava se mi opět začala točit.

Ale nebyl to ten pocit, jako když jsem bojovala s desítkami fanoušků, ne tohle bylo naprosto něco jiného. Bylo to něco, čeho jsem se strašně bála. Nechtěla jsem propadnout jeho kouzlu.

Odsunula jsem se od něj a jeho dotek z mé tváře zmizel. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči. Podívala jsem se na něj, ale on se díval na svůj prst. Byla na něm krev. Zamračila jsem se a přemýšlela. Byla jsem tak mimo, že mi chvilku trvalo, než jsem si uvědomila, že ta krev je má. Automaticky jsem si sáhla na svou tvář.

„Sakra,“ zaklela jsem, jako hodněkrát za tuto dobu. Neměla jsem ráda krev, vždy mi smrděla.

„Dýchej, dýchej,“ nabádala jsem se.

Jenže nepomáhalo to. O několik vteřin později jsem nic necítila, nic neviděla. Jen tmu...

***

Omlouvám se, že je tento dílek krátký a celkem o ničem, ale tahle povídka mi dnes nějak nešla. Ještě jednou se omlouvá. A přesto, že je taková jaká je tak ji věnuji Lence, která mi udělala a stále dělá neskutečnou radost!