Připravovala jsem se, že hrdinsky zvednu zadek ze židle a půjdu mu to říci. Jenže jakmile jsem se dostala ke dveřím, tak se otevřely. Ztuhla jsem na místě. Podívala jsem se na něj a on se tvářil velice naštvaně. Nechápala jsem, co jsem provedla, tak strašného, že mě takhle vraždí pohledem. Otevřela jsem pusu, ale on se na mě zamračil a jeho pohled byl ještě více přísný - pokud to tedy ještě více šlo. Má hrdinskost a vzdorovitost byla najednou ta tam. Zase jsem pusu zavřela a sklopila hlavu.
"Chtěla jste mi něco?" zeptal se příkře. Po celém těle mi naběhla husí kůže. Ale rozhodně to nebyla ta samá, jako při zkouškách. Měla jsem z něj strach.
Zakroutila jsem hlavou.
"Tak jdeme," rozkázal a vydal se opět tou dlouhou chodbou. Tiše jsem šla za ním a snažila se dělat, že tam vůbec nejsem. Hlavou jsem si přehrávala vše, co se stalo dnes odpoledne. Ale ať už jsem pátrala sebevíc, tak jsem na nic nepřišla.
Zakroutila jsem hlavou a jak kachnička za svou maminkou jsem šla za ním. Cítila jsem se jako zpráskaný pes a to jsem ani nevěděla, co mě ještě čeká.
"Ahoj, Johne," pozdravil se s kýmsi a ten druhý chlap mu kývl na pozdrav. Podíval se na mě a pak zvedl palec, ale Michael akorát zakroutil hlavou. Cítila jsem jak se mi červeň žene do tváří.
Konečně jsme vyšli z budovy. Vedl mě rovnou ke svému autu. Nechtěla jsem s ním nikam jet!
"Já, ale..." Chtěla jsem se z toho vykroutit, ale jeho výraz byl neproniknutelný. Zakroutil hlavou a pokynul mi rukou, abych si nastoupila. Svěsila jsem ramena a povzdechla si. Co jiného jsem mohla dělat? On byl zcela jiný autorita. Nasedla jsem do auta a on si sedl naproti mně.
Automaticky jsem sklopila svůj pohled do země. Pan Božský řekl tichým hlasem řidiči nějakou adresu. Neslyšela jsem.
Auto se rozjelo a já stále seděla jakobych spolkla pravítko.
V autě bylo tíživé ticho. Neslyšela jsem ho ani dýchat a přesto jsem cítila jeho studený pohled na mé tváři. Neodvážila jsem zvednout svůj pohled.
Bylo to už půl hodiny, než řidič konečně oznámil, že už jsme na místě. Doslova jsem vyběhla z auta. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a nepatrně se usmála. Podívala jsem se po okolí a nic zvláštního jsem nezjistila. Jen na rohu ulice byla nějaká restaurace.
Ozval se strašlivý křik a já se ani nestihla otočit. Dvě velké ruce mě popadly za lokty a táhly směrem k restauraci. Chtěla jsem otočit hlavu, ale nemohla jsem. Podívala jsem se vedle sebe a zjistila, že z jedné strany mě drží Michael a z druhé řidič.
"Fanoušci," problesklo mi hlavou. Jakobych si zrovna uvědomila, že jsem venku s King of pop. Michaelův řidič otevřel dveře restaurace a my vběhli dovnitř. Ihned se u nás objevil personál a zatáhl všechny rolety. Zhluboka jsem dýchala a snažila se zklidnit svůj tlukot srdce. Podívala jsem se po Michaelovi jestli je v pořádku. Ani nevím proč jsem o něj měla najednou takovou starost. Měl by mí být úplně fuk.
Podívala jsem se vedle sebe a on se držel za břicho. Také popadal dech.
"Pane Jacksone, váš stůl už je připraven," ozvalo se z ničeho nic vedle nás a já se strašně lekla. Nacházeli jsme si v recepci, skoro všude tu převládala červená barva. Periferním viděním jsem zpozorovala jak Michael přikývl.
Proč jsme v restauraci?
Podívala jsem se na Michaela. "Neznamená, že když jsem na vás naštvaný, že vás nechám hladovět," řekl chladným hlasem, ale ani jednou se na mě nepodíval. Zamrzelo mě to. Hosteska nás vedla do jednoho ze salónku s velmi sporým světlem. V odděleném prostoru se nacházel menší stůl, krásné, vyřezávané židle s červeným čalouněním a v rohu byly květiny. Vypadlo to velice krásně. Povzdechla jsem si. "Kdyby to bylo za jiných okolností, tak bych si to užila zcela jinak!" uniklo mi. Michael se vedle mě uchichtl. Chytla jsem se za pusu a sklopila pohled. "Né, to jsi neudělala!" ptala jsem se sama sebe v duchu. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem to řekla nahlas.
"Ale anó!" odpovědělo mé druhé já. Přála bych si, abych se ba místě propadla.
Doufala jsem, že je to jen sen. Jen ošklivý, trapný sen!
Hosteska mi odsunula židli a já se posadila. Postavila přede mě jídelní lístek a mě zakručelo v břiše. Zakroutila jsem hlavou. Navzdory tomu, jak jsem se cítila a co mě čekalo, jsem měla hlad. Nechápala jsem to. Normální člověk by do sebe nemohl nic nacpat. Jak říkám, jsem divná.
Objednali jsme si jídlo, pár fanoušků si přišlo pro podpis a pak nastala ta trapná chvíle ticha, kdy mělo přijít to, na co jsem čekala celou hodinu. Měla jsem úplně zpocené ruce. Poprvé za celu tu dobu jsem sebrala odvahu a podívala se Michaelovi zpříma do očí. Ačkoliv jsem velice dobře uměla odhadnout lidi podle jejich očí, tak v těch jeho jsem se nevyznala. Dopodrobna zkoumal mou tvář - jako by něco hledal.
Položil příbor, otřel si ústa a znovu se na mě podíval.
"A teď to přijde," pomyslela jsem si.
"Víš proč jsme tady?" zeptal se. Pokrčila jsem rameny.
"Nevím," zakroutila jsem hlavou.
On se jen uchechtl.
"Ať už jsi kdokoli, tak nejsi ta za kterou se vydáváš," řekl chladně a mě polilo horko. Stříbrné příbory, které jsem měla v ruce spadly na zem...
***
Tak co myslíte, jaká bude Mikeova reakce? A co se stane dál?
2024 ©