Naprosto jsem zkameněla, najednou jsem nevěděla co dělat. Myslela jsem, že ten vrátný - Charles se udusí smíchy a já ho budu muset ještě křísit.
"Charlesi už toho nechejte! Je to neslušné!" ozval se pan Božský.
"Tady," řekl a já se otočila. Stál předemnou s rukou nataženou a v ní držel své černé sako se zdobením. Podívala jsem se na něj se zdviženým obočím, ale on mě jen pobídl ať si ho vezmu. Čekala jsem jestli zvítězí má hrdost nebo prostě svěsím uši jako zpráskaný pes a přijmu podávanou kost.Natáhla jsem ruku a vzala si jej od něj. Usmál se na mě a já se zašklebila.
"Děkuji."No co byla to slušnost. Nebudu nezdvořilá jenom, protože ho nemám ráda.Odstrčila jsem vrátného a utíkala do budovy, nečekala jsem až půjde za mnou. Běžela jsem rovnou do šatny, Patrick a Jenny už tam byli a jakmile se otočili tak na mě hleděli s otevřenou pusou.
"Není tohle..." ukazoval Patrick směrem k "mému" svršku. Povzdechla jsem si. Prala jsem se se skřínkou, snažila jsem se dohnat ten ztracený čas,, který jsem ztratila, když jsem bavila pana Božského a vrátného Charlese.
"Michaela? Ano je," řekla jsem jakoby nic. Periferním viděním jsem viděla jak ke mně Patrick přistoupil.Už otevíral pusu, ale když jsem vztekle vyhodila ze skříně svůj úbor, tak pusu zase zavřel.
"To zase bude den," postěžovala si Jenny.
"Nic neprovedu!" zavrčela jsem a snažila si na sebe narvat legíny. Byla jsem tak zpocená, že se mi lepily k pokožce. Svlékla jsem si sako a až s přehnanou opatrností ho položila na lavičku. Ani nevím proč jsem to udělala. Jenny se usmála, ale nic neříkala.
"Proč máš jeho sako?" zeptal se konečně Patrick, když viděl, že jsem se uklidnila. Připadalo mi jakoby žárlil.
"Vám se nikdy nestalo, že jste zaspali a jeli jste do práce ve spodním prádle?" zeptala jsem se ironicky a oni vybuchli smíchy.
"Ne?" smála se Jenny. Oblékla jsem si barevnou tuniku.
"Ale ano." zašklebila jsem se. Když už jsem byla oblečenená tak jsem to tomu mohla smát. Bylo to vtipné. "Raději půjdu nebo budu mít další průšvih!" Zabouchla jsem skřínku, zakopla o lavičku a když už jsem byla u dveří tak si vzpomněla, že bych možná mohla vrátit to sako. S nechutí jsem se otočila. Ti dva tam pořád stáli a hleděli na mě."Co jsem si zapomněla vzít tentokrát? "Podívali se na sebe
"Nic jen, že tu lítáš jak veverka na kofeinu!" řekli unisimo. Podívala jsem se na jednoho, pak na druhého a usoudila jsem, že se nejspíše znají již dlouho.
"Jestli spěcháš kvůli Kennymu, tak ten tu dnes není," řekla mi Jenny a přísáhám, že kdyby tam nestáli a už tak si nemysleli, že jsem naprostý blázen, tak bych štěstím skákala do vzduchu.Už jsem stála na pódiu a v ruce nervózně třímala Michaelovo sako, ještě se tu neukázal.
"Liz pojď se rozezpívat!" Uslyšela jsem Jenny. Patrick do mě šťouchl, abych se probudilo. Až teď mi došlo, že je to vlastně na mě. Ohlížela jsem se kolem sebe, abych někam položila to sako, nic vhodného jsem neviděla a tak jsem si ho vzala sebou.
"Podržím ho," sáhl na mě Patirck a já se ohnala.
"Ne!" zavrčela jsem a přitiskla si ho blíže k sobě. Vykulil na mě oči, ale nic se neodvážil říct. Nejspíše o zastrašil můj výraz. Zakroutila jsem hlavou, nevěděla jsem co se to se mnou děje. Bráním tu jeho sako!
"Je to jenom kvůli tomu, že ti ráno zchránil krk," uklidňovala jsem se.Jako první se měla dnes zkoušet píseň Wanna be startin somethin a když jsem se dozvěděla, že s ním dnes nemám žádný duet tak jsem si oddechla. Bylo mi jasné, že si budu muset vytisknout všechny texty a naučit se je. Nemůžu si dovolit dát Ortegovi záminku, aby na mě zase křičel a zároveň ublížit Michaelovi. Samozřejmě kvůli mé sestře, která by mě nejspíše zaškrtila.
"Můžu si sem položit ručník?" uslyšela jsem za sebou tichý hlas. Přivřela jsem oči a pokoušela jsem zklidnit své srdce. Uvědomila jsme si, že se chovám jako jeho pitomá fanynka. Kde je to opovržení jaké jsem k němu cítila?Žádné hlasy se neozývali. Podívala jsem se na Jenny, která stála naproti mně, dívala se za mě a na tváři ji pohrával úsměv. Otočila jsem se a můj pohled ihned vyhledal Michaela. Stál naproti bubeníkovi a v ruce držel bílý ručník. Bubeník na něj s úsměvem hleděl, ale Michael se nervózně díval po místnosti a čekal jak malý kluk na svolení jestli si smí dát zmrzlinu.
"Michali ptáš se mě každý den a já ti každý den musím říkat ANO!" zasmál se bubeník a Michael si oddechl. Ještě jednou se na něj podíval a pak si k němu položil ten ručník.Michael se na nás všechny otočil.
"Ahoj," pozdtavil nás. A všichni ho s nadšením přivítali. Já tam stále tak stála a usmívala se.
"Liz!" sykla na mě Jenny a já uvědomila, že už jsem měla být na svém místě. Ve stejný okamžik se na mě podíval Michael. Usmál se na mě a pokýval hlavou. Znovu jsem zalitovala toho co jsem včera provedla. Nebylo to k němu fér.
"Nechceš jít s námi na oběd?" zeptal se Patrick a Jenny přikývla. Včerejší spory byly zažehnány. Ještě jednou jsem se jim omluvila, ale oni nad tím jen mávli rukou. Nervózně jsem přešlápla na místě."
O-omlouvám se, ale dnes to asi nepůjde. Musím si ještě něco vyběhat. Ale tak třeba zítra?" Pokoušela jsem se napravit dojem, že s nimi nikam jít nechci. To já chtěla a moc, ale na dnešek jsem měla jiný plán. Musela jsem se doučit všechny ty texty a prostudovat ty dokumenty co si zabalila Liz.
"Zítra máme volno," usmála se Jenny. "Ale večer jdeme do baru. Můžeš jít s námi jestli chceš," otočila se ke skřínce ablékala se.
"Jasně," přijala jsem. Vzala jsme si od ní číslo s tím, že si zítra odpoledne zavoláme abychom se domluvili. Rozloučila jsem se všemi a po dlouhé náročné, ale krásné zkoušce jsem byla na cestě domů.Dnešek se mi velice líbil, všechno bylo tak energické a tak jiné než včera. Michael stál na pódiu, zpíval, tančil a doslova zářil. Všichni jsme na něj jen zírali. Byli příšerně vyčerpaní, ale on tam pořád tančil a zpíval jakoby se právě narodil. Ať už chtěně nebo nechtěně si mě Michael získával na svou stranu. Přípomnělo mi to dobu, kdy jsem poučovala svou sestru ať nesoudí lidi dokud je nepozná a teď jsem zjistila, že já sama jsem to udělala a dělám. Neznala jsem Michaela a tak jsem nemohla soudit, rozhodla jsem se mu dát šanci, začít od znovu a poznávat co je za člověka.Dnes jsem musela udělat ještě jednu věc a to sice konečně vrátit Michaelovi jeho sako. Nějak jsem se k tomu během zkoušky nedostala. Zamířila jsem rovnou na pódium. Věděla jsem, že tam bude. Zastiňuje nás všechny. Jak jsem se blížila k pódiu tak jsem uslyšela Billie Jean. Potichu jsem se kradla za ním a pak ho uviděla, bylo šero a jediný zdroj světla mířil rovnou na něj. Nasadil si kloubouk, svou rukavici a začal zpívat. Husí kůže mi naskočila po celém těle, opřela jsem se o stěnu, abych ho nevyrušila nějakým svým klopýtnutím. Chytil se za rozkrok, poté se dotkl svého kloubouku a pomalinku se začal klouzat vzad. Měsíční chůze. Vypadalo to tak krásně. Dokonale. On byl dokonalý!
Blížily se poslední tóny skladby a já chtěla odejít. Nechtěla jsem být přistižena při činu. Rozhlížela jsem se kolem sebe, abych mu sako někam položila. A pak mě napadl buben. Šla jsem k místu kam si Michael každý den pokládá ručník, potichounku jsem našplapovala zatímco předemnou tančil. Jenže to bych nebyla já, abych něco nevyvedla, zakopla jsem o kabel a rukou narazila na buben. "Sakra!" Zaklela jsem, když hudba najednou utichla.
"Ahoj," pozdravil Michael jakoby se nic nedělo. Myslela jsem si, že se bude zlobit, ale z jeho hlasu to tak nevyznělo. Otočila jsem se na něj. Zprudka oddechoval a sundal si brýle.
"Omlouvám se, nechtěla jsem vás vyrušit. Jen-jen jsem vám chtěla vrátit sako," vyzdvihla jsem ho nahoru, aby viděl mé alibi. Jenže on se zamračil. Popadl ručník a utřel si obličej.Jen tak jsem tam stála a čekala až spustí. Vypadal vážně naštvaně, šel ke stolku a napil se vody. Ještě stále se na mě nepodíval. Položila jsem mu sako na buben a chtěla odejít."Kam si myslíš, že jdeš?" zvýšil na mě hlas a já se lekla. Šokovaně jsem se otočila.
"Domů?" zeptala jsem se a zamrkala jsem, bála jsem se jen promluvit.
"Mladá dámo budete mi muset lecos vysvětlit!" Pohrozil mi prstem. "Ano," pípla jsem. Sundal si rukavici a i s kloboukem ji hodil do hnědého kufříku, který měl položený na vysoké stoličce uprostřed pódia.
"Jdeme!" zavelel a odcházel. Poslušně jsem šla za ním a i chodt jsem se snažila potichu. Krok zpomalil až před jeho šantnou.
"Počkej tady!" řekl a práskl mi dveřmi před nosem a já zůstala hledět na zlatou hvězdu se jmenovkou: Michael Jackson. Sedla jsem si na židli a přemítala o tom jestli bych neměla utéct. Teď jsem měla možnost. Zvráceně jsem se kousala do pusy a vymýšlela co řeknu na svou obhajobu. Ale! Vždyť jsem něudělala nic tak hrozného! Postavím se tomu čelem a ukážu mu, že ani King of PoP po mně nebude šplapat!!!
2024 ©