2. Kapitola: Únik z pekla, nebo do pekla?

Napsal Mjjstories.blogerka.cz (») v pondělí 13. 9. 2010 v kategorii Na poslední okamžik!, přečteno: 567×
angel10.gif

Ještě pár minut jsem ležela na posteli. Stále mi nedocházelo co se stalol. A už vůbec ne to, že bych měla okamžitě vstát.

Podívala jsem se na hodiny a jako blesk se prohnala celým domem až do Liziiného pokoje.
Popadla jsem všechny věci o kterých mi říkala a utíkala ke svému autu. Na třetím schodu jsem zakopla a svezla se i s kufry dolů. Bolelo to tak, že mi vyhrkly slzy. Rychle jsem se zvedla. Naházela jsem kufry do auta a utíkala ještě pro ty doklady.

Když jsem proletěla kolem zrcadla, tak jsem se zhrozila. Vypadala jsem příšerně na hlavě jsem měla vrabčí hnízdo a na sobě ještě pyžamo.
,,Ááá!" zakřičela jsem a snažila se nějak urovnat to hnízdo na mé hlavě. Ne, že by se mi to nějak zvlášť dařilo.
A najednou jsem uslyšela skřípot brzd.
"Táta!" Zhrozila jsem se a doběhla jsem si pro ty podklady. Málem jsem se opět zabila na těch schodech.

Srdce mi bušilo jako o závod. Bála jsem se, že to nestihnu. Zrychlila jsem. Už mě nezajímaly mé vlasy. Tohle bylo mnohem důležitější.

Vztekle jsem popadla klíče ze stolku, které mi samozřejmě spadly a já je musela hledat. Na mé soustředěnosti nepřidal ani fakt, že jsem slyšela klíče v zámku. A tátu jak nadává, že se nemůže strefit do zámku.

Slyšela jsem otočení klíčem a já ty své konečně našla. Popadla jsem je a utíkala dál. Ale to bych nebyla já, kdybych opět o něco nezakopla. Tentokrát jsem se uhodila do hlavy. Pekelně to bolelo.

,,Samantho!" zakřičel na mě táta. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezali.

Opatrně jsem se na něj otočila spatřila jeho tvář. Tvář, která měla rudou barvu. Bylo na něm vidět jak je vytočený. Ale já se nechtěla vzdát tak snadno. Rychle jsem vstala a utíkala dál. Ignorovala jsem jeho křik a vyhrožování.

Rozčíleně jsem nasedla do auta a nemohla se trefit do zapalování. Už byl venku a běžel ke mně.
,,Dělej! Prosím!" Už jsem byla zoufalá z toho jak pořád musím před něčím nebo někým utíkat.

Konečně jsem nastartovala a rozjela se. Dupla jsem zprudka na brzdy, protože mi vběhl do cesty. Měla jsem na něj takový vztek. Ale copak jsem mohla přejet vlastníhího otce?

Zařadila jsem zpátečku. Prudce otočila auto a uháněla zadní cestou. Sice je delší, ale já jsem nemusela srazit toho člověka co se chvástá tím, že je můj otec.

***

Zastavila jsem až u letiště. Měla jsem strach, aby mě otec nesledoval, protože, když on něco chtěl tak to dostal nehledě na cenu, kterou za to zaplatí nebo kolika lidem zničí život. Nenáviděla jsem ho, ale jistým způsobem i milovala. Přeci byl to můj otec. Byl to ten jenž mi dal život. Ale přeci kvůli tomu se nebudu hnát do sňatku s takovým…!

Podívala jsem se na papíry, které mi zanechala Liz a mrklla jsem na hodinky v kolik mi to letí. S oddechem jsem zjistila, že mám ještě hodinu čas.

Vzala jsem si svá zavazadla a přesunula se do letištní haly. Ze všeho nejdříve jsem šla na toaletu, kde jsem se opláchla a dala do kupy. Pak jsem otevřela Liziin, tedy už můj kufr a začala se v něm přehrabovat. Ach bože, to bude horor. Liz měla úplně jiný vkus oblékání než-li já.

No, tak jsem se nespletla tohle bude opravdu peklo. Měla zabalené jen ty její sexy hadříky. Nikdy nepochopila proč je nenosím také, ale já na rozdíl od své sestry neměla tak velké sebevědomí.

Nemyslím si, že mám bůhví jak špatnou postavu, ale když jsem v společnosti více lidí, tak jsem velice nervózní a nejistá. A není okamžik, kdy bych o něco nezakopla. A když náhodou není v dosahu něco o co bych mohla zakopnout, tak zakopnu o své vlastní nohy. Jsem děsný smolař.

Konečně jsem našla něco normálního - tedy v porovnání s ostatními svršky, které byly zabaleny.
Oblékla jsem si tmavé džíny s rovnými nohavicemi a bílý top. A vzhůru k odbavovacímu prostoru.

Poskytla jsem svůj jediný kufr ke kontrole a vydala se do letadla. Pořád jsem se musela ohlížet jestli za mnou náhodou nejde otec a jeho garda.

V pořádku jsem se cítila až na pohodlné sedačce letadla. Pohodlně jsem si podepřela hlavu a v duchu se modlila, aby letadlo konečně vzlétlo a já se ocitla ve městě andělů.

***

Z letu si toho moc nepamatuji - jen ten známý strach z toho, když letadlo vzlétá a pak jen mé probrání, když jsme přistávali.

Na jednu stranu jsem si oddychla, že jsem tu. Tady už nebudu jako dcera bohatého podnikatele, ale jako já. Jako Samantha Vaneová! A já dokážu světu, že se o sebe umím postarat, že nejsem tátova malá holčička.

Počkala jsem si až se objeví můj "vypůjčený" kufr a pak se vydala do hotelu, kde je ubytovaná má sestra. Byla jsem děsně nervózní z toho co mě čeká. Na poslední chvíli jsem uvažovala jestli nemám odjet, ale to bych přeci Liz udělat nemohla. Bála jsem s čelit tomu co přijde. Neměla jsem ráda zpěv ani tancování a to, že jsem obojí dobře uměla. Je to dědictví po mamince - slavné zpěvačce. Pamatuji si jak jsem zpívala a tancovala ráda, ale od té doby co odešla jsem tuto možnost kariéry odložila do pomyslné krabice, kam jsem ukládala všechny věci, které se od maminčiny smrti změnily. A můj otec by tomu nebyl rád. Od té doby co maminka umřela, tak neposlouchá hudbu a ani netančí. Několikrát vyhráli s maminkou taneční soutěže, ale pak přišla tátova možnost zbohatnou a všechno bylo jinak. Jak mi vyprávěla maminka. Ani se nedivím, že se to Liz snažila před otcem utajit, docela jsem si uměla představit jak by vyváděl a snad i trochu žárlil.

Na maminku si už skoro nevzpomínám a dost mě to trápí. Už si přesně nedovedu představit její tvář. Jen zřídka kdy se mi vybaví barva jejího hlasu. Kolik proplakaných nocí jsem strávila, kolik nočních můr jsem musela prožít, aby mi došlo, že manželství otce a maminky nebylo tak dokonalé jak se na první pohled zdálo. Myslela jsem si, že jsou spolu šťastní, ale opak byl pravdou. Už se nemilovali a můj otec to nemohl překousnout. A tak to šlo dál. Čím dál více se hádali a maminka často někam odjížděla a když se vrátila, tak táta strašně zuřil. Maminka nás od těchto hádek chtěla ušetřit a tak nás vždy posílala nahoru k naší babičce. Vždy jsme s Liz spaly v jedné posteli a utišovaly jedna druhou, že to bude v pořádku. Liz mě hladila po vlasech a šeptala krásné pohádky, které vymýšlela, aby mě uklidnila.

Sice jsme s Liz byly stejně staré, ale já pořád žila v domnění, že se naši milují - zatímco ona už to věděla a chtěla mě před tím ochránit.

Pamatuji si ten večer jakoby to bylo dnes. Bylo to po naší narozeninové oslavě a maminka seděla před zrcadlem a česala si své nádherné dlouhé vlasy. Přišla jsem k ní a pevně ji objala.
,,Mám tě moc ráda maminko." Šeptla jsem jí do ucha a pokojem se rozezněl její nádherný smích - smích, který pohladí po duši a donutí vás také se usmát.
,,Já tebe také broučku," políbila mě na nos a pohladila po vlasech. Nazdvihla mě a zabalila do své hřejivé náruči - do náruče, kde jsem se cítila vždy v bezpečí. Vdechovala jsem její mateřskou vůni a pak přišel domů on.

Mluvil tak nějak zvláštně a docela se motal v tom okamžiku mi to přišlo směšné - myslela jsem si, že to dělá schválně, protože mě chce rozesmát. Kolikrát mi tenkrát řekl, že miluje můj smích, že je podobný tomu maminčinému.

Podívala jsem se do tváře maminky, ale ta se nesmála. Měla vystrašený výraz a v očích děs. Nikdy jsem takhle maminku neviděla.
,,Maminko?" zeptala jsem se nevinným hláskem
,,Miláčku jdi za Liz," pohladila mě a já se znovu zadívala do jejího nádherného obličeje a myslela si, že na něm spatřím úsměv, ale to co jsem viděla nebyl úsměv, ale bolestně stažená tvář a slza v oku.
,,Jdi broučku… " sundala mě a já jsem utíkala.

,,Já-já ti to vysvětlím Carlosi!" řekla má maminka a v jejím hlase byl tón, který jsem u ní nikdy neslyšela. Tón, který mě donutil zastavit a podívat se. Potřebovala jsem vidět maminku a její úsměv. Ale, když jsem se podívala změnilo to můj život, změnilo to můj svět - a to na vždy.

,,Mrcho," uslyšela jsem strašnou ránu - jak dopadla otcova dlaň na mamčinu tvář. Maminka spadla z židle a uhodila se do hlavy. Nepamatuji si nic z toho co se dělo dál. Jen tu spoustu krve, které tekla z její hlavy a její bezvládné tělo. Chtěla jsem za ní běžet a přesvědčit se, že je v pořádku. Ale než-li jsem to stačila udělat, tak mě chytly něčí ruce a táhly pryč.

,,Slečno jste v pořádku?" zeptal se mě nějaký muž se kterým jsem jela v výtahu.
Ten hlas mě opět vrátil do reality a já byla vděčná. Po tvářích mi stékaly proudy slz. Opět na mě dolehla má minulost. Kolikrát jsem si přísahala, že už si na to nedovolím vzpomínat. Protože se z toho pak nějakou dobu musím dostávat a uklidňovat se, že jsem nic pro její záchranu nemohla udělat.
,,A-ano jsem, děkuji vá," falešně jsem se na něj usmála a vystoupila z výtahu. Otřela jsem si poslední slzy a hledala kartu od svého pokoje. Tolik jsme se těšila až si dám horkou sprchu a zalezu si do postele. Dnes jsme na nic neměla náladu a to jsem ještě večer měla zkoušku s celým This is it týmem. Jen jsem na to pomyslela, tak se mi udělalo špatně. Nevěděla jsem jak to zvládnu. Nevěděla jsem jak se mám tak úzce pracovat s člověkem, kterého nemám příliš v lásce. A bála jsem se toho, že se jim nebude líbit můj hlas. Nevěděla jsem jestli to ještě svedu. Jestli svedu zpívat, aniž by s mi před očima objevil obraz mé mrtvé maminky.

Konečně jsem našla svou kartu a já si mohla dát onu vytouženou sprchu.
Nechala jsem na sebe pouštět proudy horké vody a užívala si ten pocit. Kéž by se dala bolest a strach odplavit stejně jako pot a špína.

***
Zazvonil telefon a já se strašlivě lekla.
Otevřela jsem oči a podívala se na display - vůbec jsem netušila jak jsem se dostala do postele. Poslední co si pamatuji je ta uvolňující sprcha, kterou jsem si dala.
Volala mi Liz. Prostoupilo mnou neblahé tušení že se něco děje.
,,Liz?" zeptala jsem se okamžitě.
,,Kde se flákáš už jsi měla být dávno na zkoušce!" křičela na mě hystericky Liz.
,,Jak…" stále mi nedocházelo co mi chtěla říci.
,,Volali mi, kde jsem. Tak se neválej a mazej!" křikla na mě. Chtěla jsem jí odpovědět, ale ona zavěsila. Podívala jsem se na hodiny a s trhnutím zjistila, že už je sedm hodin.

Zkouška začala před hodinou. Vylétla jsem z postele.
Dokázal mě zastavit jen můj odraz v zrcadle. Vypadala jsem naprosto příšerně. Mé vlasy vypadaly jakobych je měsíc nečesala a to nemluvím o těch tmavých kruzích pod očima.,,*Úp ,,Horší to už snad ani být nemůže!" "Zaúpěla jsem a běžela do koupelny.

***
,,No to je taky dost, že jste se tu ukázala slečno Vaneová." Spustil na mě Kenny Ortega. Ihned jsem zčervenala.
,,Omlouvám se pane," pípla jsem a on jen nadzdvihl obočí, ale nijak zvlášť jsem jeho výraz neřešila a běžela do šatny, kde už na mě netrpělivě čekala maskérka.
,,Ty si zahráváš s ohněm Liz." Plácla mě laškovně po rameni a začala s smát.

Váhavě jsem se k jejímu zvláštnímu smíchu přidala, ale upřímně jsem nevěděla co tím chtěla říci. Strašně jsem litovala toho, že jsme s Liz nemělyi více času si promluvit o tom co mě tu bude čekat.

,,Liz copak se děje? Dnes jsi nějaká zamlklá?" ptala se mě dívčina. Co jsem jí asi tak mohla odpovědět?
,,Nic jen už musím jí,." odpověděla jsem a utíkala z místnosti.

Vůbec jsem nevěděla kam běžet bylo to jako začarovaný kruh, přišlo mi jakobych se ocitla v nějakém bludišti a nemohla z něj najít cestu.
,,Slečno Vaneová cesta na pódium je tady," okřikl mě Ortega. Uff bože jak já toho chlapa nesnášela už teď. Počítala jsem do tří a se na něj otočila. A běžela směrem, který mi ukázal.

,,Takže, protože naše celebrita právě dorazila, tak můžeme po hodinovém zpoždění konečně začít."

,,Ahoj," pozdravila jsem je nejistě a můj hlas se třásl. Vůbec jsem nevěděla co si k nim mohu dovolit. Chtěla jsem utéci. Schovat se někam, kde mě nikdo nenajde.
,,Zase by jsi chtěla utéci Samanth," mluvilo ke mně mé druhé já. Ano, byla jsem srab a pořádný. Před většinou problémů jsem se někam zavřela a čekala až přejdou.
,,Ale před tímhle neuteču a postavím se tomu čelem!" slíbila jsem si v duchu a šla si stoupnout mezi ostatní zpěváky.

,,Ahojky Liz, tak s kým jsi zaspala?" zeptal s mě takový velký černoch. Jen jsem se na něj usmála a dál horlivě listovala texty písní.

,,Co budeme zpívat?" zeptala jsem se bojácně. Vážně jsem nestála o to, aby na mě Ortega zase začal křičet.
,,Ježiši Liz co se to s tebou přes ten víkend stalo?" zatřásl mnou.
,,Promiň já jsem úplně vedle," přiznala jsem konečně popravdě, protože já vedle skutečně jsem.
,,Tak se srovnej nebo tě Kenny zase sežere. Víš, že tě nemá rád." Šeptal mi do ucha.
Podívala jsem se na něj pohledem smutného štěněte.
,,Ne, nekoukej tak na mě. Ok máš teď zpívat s MJ I just can´t stop loving you." Upozornil mě.
,,Darylle mohli by jste laskavě přestat kecat a rozezpívat se než MJ přijde?!" Vyjel na nás až jsem se lekla. Já toho chlapa fakt nesnáším.
,,To je takový vždycky?" zeptala jsem se dříve než jsem zapnula mozek. Měla jsem chuť si jednu vrazit.

Ten Darryll se na mě divně zadíval a očividně se chtěl na něco zeptat, ale v tu chvíli do místnosti nakráčel sám "pan božský" a na tváři mu zračil naivní úsměv. Bože, jak jsem se to dostala?!
,,Ahoj," pozdravil všechny tím přeslazeným hláskem a mě naskočila husí kůže. Nevěděla jsem jak se k němu mám chovat. Má sestra ho zbožňuje, ale já se prostě nedokáži přetvařovat.

,,Ahoj," pípla jsem a rychle hledala text k písni. Tak nějak jsem tu píseň znala, protože jí Liz miluje, ale zase doslovně jí neznám. Skvěle . Tak nejenom, že dostanu pěkně vynadáno od Ortegy, ale ještě se dokonale ztrapním, protože nebudu znát přesná slova písně. Sakra! Sakra! Sakra!

Nadávala jsem si v duchu. Nevěděla jsem co budu dělat a jak zachránit tuhle situaci. Napadlo mne několik variant, že by mi to třeba nemohlo zpívat - popřípadě bych mohla dostat záchvat kašle nebo tak podobně. Ale pak na mě opět promluvilo mé svědomí.
,,Zase utíkáš před realitou Samantho?" křičelo na mě, ale tentokrát jsem odporovat nemohla, protože to byla pravda. Já jsem chtěla opět utéct. Schovat se před problémy a přečkat - ve finále jsem jako ten pštros. Jakmmile zavětřím nějaké nebezpečí, tak mám hlavu v písku.

Jenže teď zrovna tu žádný písek nebyl a ani žádný táta, který by písek plně zastupoval - byla jsem tu jen já Samantha Vaneová, poprvé za můj život sama za sebe a já před tím neuteču.

,,Můžeme?" zeptal se ten nepříjemný hlas Ortegy a mně pískalo v uších a musela jsem se ovládat, abych nechala svůj obličej tak neutrální jak jen to bude možné.

Když jsem konečně našla tu píseň tak se rozezněla melodie a sám Bůh přišel na pódium. Na tváři samozřejmě jeho naivní úsměv, který ukazoval jak nás všechny moc miluje a bla bla bla bla. Nevěřím mu ani ten nos mezi očima. No konec konců není jaký - on není jeho. Jaj, kdyby tu teď byla Liz tak bych byla mrtvá. Protože na jejího miláčka nikdo nesmí.

,,Liz můžeš?" zeptal se mě sladce a já cítila jak se mi oči protočily o sto-osmdesát stupňů. Nasadila jsem úsměv alá ´jsi naprosto k sežrání a miluji tě´ a vydala se na pódium. Opět se rozezněly úvodní tóny písně a Bůh začal zpívat. Přistihla jsem se, že mám otevřenou pusu, protože to bylo naprosto něco jiného, než když jsem ho slyšela zpívat v rádiu nebo, když Liz popadlo šílenství zvané "Jackson!"

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a deset