1. Kapitola: Rozhodování

Probudila jsem se do slunečného rána, což tady nebylo nic neobvyklého, a přesto jsem cítila, že se dnešním dnem počínaje můj život změní. Že už tu nebudu jen jako dcera bohatého podnikatele – známá jen díky jménu mého namyšleného otce. Otce, který si myslí, že pro mne a mou sestru dělá to nejlepší, ale už si hold neuvědomuje, že dělá to nejlepší jen pro sebe, a my jako poslušné dcerunky jsme to museli plnit.

Naše matka zemřela, když nám byly tři roky, což se podepsalo na našem pozdějším životě. Nezažili jsme prakticky žádné dětství – poznali jsme jen pevný řád a disciplínu. Náš otec se také změnil. Často, i když jsem na něj měla vztek, jsem ho omlouvala, že mu chybí maminka, že to zase bude dobré. Ale nic nebylo dobré – nic se nezměnilo. Náš otec byl pořád stejný suchar. Na každém kroku ho doprovázela jiná žena. Nelíbilo se nám to, ale co my s tím svedly? Akorát by zase bylo zle, a tak jsme raději mlčely. Věděly jsme, že to není správné. Ale co v našem životě bylo?
Abyste si pořád nemysleli jen, že si na tento život stěžuji, tak musím říci, že měl i výhody. Byli jsme bohatí – tedy ne, že by mi na tom bůhvíjak záleželo, klidně bych se toho vzdala, jen abych měla normální – milující rodinu.
Otec pořádal velkolepé večírky, kam se sjeli všichni vlivní lidé. Navozovat kontakty při zábavě – jak rád říkal otec. Ve skutečnosti to znamenalo navazovat kontakty během toho, co jsou hosté pod vlivem silného alkoholu a společnosti krásných žen.

***
Doufám, že se Vám bude tato povídka líbit. Love Cullenka

Mohla jsem studovat na prestižní universitě. Obklopená vlivnými a bohatými muži, ale nač tohle všechno. Já bych se bez toho obešla!
Měla jsem tolik věcí. Mohla jsem mít tolik věcí, které by si každá dívka v mém věku přála, ale jedno jsem neměla, po čem jsem velice toužila. Něco – čeho si ostatní lidé nevšímali a brali to jako samozřejmost, která patří k životu jako smrt. Nemohlo to být nic jiného nežli svoboda. Moci se pořádně nadechnout, aniž byste měli za zadkem čtyři ostřílené gorily.
Tolik se mi nechtělo stávat – věděla jsem, co mne čeká. Můj otec mne chce už třetí rok zasnoubit s Patrickem Swanem, který je podle něho ten nejskvělejší muž na světě!
Musela jsem se usmát, on nebyl muž. Byla to bačkora, která chce využít vlivu mého otce!
„Ježiši, Sam, vstávej, nebo si pro tebe otec přijde osobně!” zhrozila se má sestra. Nikdy se nezatěžovala něčím primitivním, jako je soukromý prostor.
„Kolikrát jsem ti říkala, že máš klepat?” zeptala jsem jí naoko vážně. Ach, měla jsem ji tolik ráda. Byla stejná a přece jiná – abyste tomu rozuměli, tak jsme dvojčata. Byly jsme si velice podobné – no hodně podobné, ale Liz ta byla ta ztřeštěnější a okázalejší. A na rozdíl ode mne měla ty snobské akce ráda – no konec konců i ty snoby.

Nechtěla jsem se zvedat ze své vyhřáté postele, ale věděla jsem, že je můj otec opravdu schopný sem dojít a dotáhnout mě tam za vlasy.
S povzdechem jsem vstala z postele a pomalu se doloudala do šatny. Opravdu jsem neměla chuť se strojit kvůli nějakému hňupovi, kterému dám stejně košem, a táta se se mnou opět bude hádat. Dovedla jsem si to živě představit opět tu scénu!

Otec křičící na mne, jaká jsem nevděčná dcera a jak jsem opět zostudila rodinu.
Brr. Oklepala jsem se. Už teď z toho mám husí kůži.
„To neuděláš, že ne?” zhrozila se Liz. Ano, jelikož byla mé dvojče, přesně věděla nebo alespoň tušila, na co se chystám.
„Liz, já si ho prostě nevezmu!” dupla jsem si na místě a ona ke mně přišla a objala mne. „Sam, tohle nejde, víš, jak zase bude vyvádět?”
„Liz, já vím, ale nemůžu se vdát za někoho – koho nemiluji a nikdy nebudu, a navíc nejsme ve středověku, abychom se museli podřizovat přání otce. Je to pro něj jen vhodná investice. Jako vše v našem životě.” Prskala jsem vzteky a zatínala ruce do pěstí, abych něco nerozbila.
„Ale on zase není tolik špatný, a dokonce bych řekla, že i sexy!” podívala se na mne zase tím jejím pohledem. On se jí líbil! Samozřejmě, že ano, byl to její typ. Byl bohatý a měl vliv.
„Tak si ho vezmi sama.” panovačně jsem na ní vyplázla jazyk.
„Kéž bych jen mohla. Hned bych si to s tebou vyměnila.”

A v tom jsem dostala ten nápad. Jsme si dosti podobné – i náš otec si nás často pletl. Ano, už to mám. Liz si ho vezme. Samozřejmě, že to naši prokouknou celkem rychle, protože Liz byla přeci jen jiná, co se týká chování a hlavně oblékání, ale otec by nic neřekl, protože by se tím zostudil.
Teď jen, jestli s tím bude souhlasit Liz.

Upřela jsem na ni psí oči a v jejím pohledu blesklo pochopení. No, jo dvojče.
„Sam, to nikdy nemůže vyjít,” kroutila hlavou, ale neodmítla úplně. Představa, že by si vzala Patricka, se jí moc líbila.
„Liz, přemýšlej o tom! Ano, prokouknou to. Teda nevím, jestli Patrick, protože si myslím, že má v hlavě jen své konto, ale mohlo by to vyjít, alespoň na nějakou dobu. A já odjedu pryč.” Dívala jsem se na ni s prosíkem.

Bylo to ode mne ošklivé, ale já bych to po ní nikdy nechtěla, kdyby se jí nelíbil.
„Oh Sam, ty mě jednou zabiješ. Víš, ale musela by jsi nastoupit na mé místo, protože je to důležité,” podívala se hlavou dolů.
Ano, všimla jsem si, že Liz poslední dobou pořád někam odlétá, ale nikdy mi neřekla kam, jen že letí za přítelem – čemuž jsem nevěřila.
„No, a nechtěla by jsi mi to konečně říci?” ptala jsem se nedočkavě. Strašně by mě zajímalo – co tak může má sestra před námi tak choulostivě tajit. Jako by jsme jí za to měli utrhnou hlavu.

Kousla se do rtu a umučeným pohledem se na mě podívala.
„Liz!”
„Dobře, dobře!”
Čekala jsem, až se uklidní, a raději jsem se posadila – vypadalo to, že to bude něco závažného. Jen doufám, že nebude dělat ve striptýz baru. No, i když co mohlo být horší, nežli si vzít toho…
Mám dojem, že pro to ještě nevymysleli žádnou nadávku. Byl to prostě poddruh. Byl to někdo – koho jste s člověkem nemohli za žádnou cenu srovnávat.
Byl studený jako psí čumák a pochybuji, že ví, co je láska a něha.
Ale však Liz by si ho už zkrotila a on by se jako pejsek musel nechat – tedy jestli by nechtěl přijít o značnou sumu peněz od mého otce.
Najednou mi to připadalo, jako by se mnou otec obchodoval. Ale já nejsem na prodej!!! Nejsem žádná trofej, kterou si vystaví na poličku a občas se na ní koukne!

„Dobře, takže před měsíce jsem se dověděla o castingu. Tak jsem to jela zkusit a ono to vyšlo. Chápeš to? Vybrali mne ze stovky holek a všechny byly moc dobré! A před týdnem se začalo zkoušet.” Nechápala jsem, co se mi tím snaží říci. Byla jsem doslova mimo. Postřehla jsem jen něco o castingu a o tom, že ji vybrali. Cítila jsem, jak se mi na mé tváři objevil úsměv. Byla tak roztomilá. Měla z toho radost a v očích jí hrály jiskřičky.

Splnila si sen a já bych jí ho teď měla vzít? To ani náhodu. Raději si to vytrpím sama než ji připravit o sen.
„Mám z tebe radost Liz,” objala jsme ji a otočila svou pozornost opět k mému šatníku.
„Co ti je?” obrátila si mě čelem k sobě.
„Já, já jen, že je to skvělé. Já nemůžu ti vzít tvůj sen.”

Byla jsem za ní tak šťastná, ale zároveň mne mrzelo, že takové štěstí mít nebudu.
„Co to tady plácáš! Mám tě ráda, a tudíž ti pomůžu, ale musíš nastoupit na mé místo, protože jinak bych dostala sankce a jim by to přidělalo práci, a to já nechci.” Usmála se na mě a za ucho mi dala neposlušný pramen vlasů.

***
Ještě dlouho jsme si povídaly a smály se. Bylo na ní vidět, že jí to opravdu nevadí, a že se dokonce na manželství s Patrickem těší.
„Liz, co tam vůbec děláš?” ptala jsem se jí rychle, protože jsem si uvědomila, že o její nové práci zatím nic nevím, a určitě by nevypadalo dobře, kdybych tam přijela a nevěděla, co mám dělat.
„No, zpívám jako doprovod,” usmála se na mne.
„A o co se přesně jedná?” Cítila jsem, jak ve mně napětí stále více rostlo.
„Víš o projektu This is it?”

Věděla jsem, že jsem to někde slyšela, ale za boha jsem si nemohla vzpomenout kde! Namáhala jsem si hlavu, když najednou jsem se podívala po pokoji a všimla jsem si sestřina polštářku.
„Ne,” zašeptala jsem nevěřícně. Už mi došlo, co to bylo zač, a proč z toho měla Liz takovou radost.
„Ne,” opakovala jsem a její úsměv se rozšířil.
„Ano!” vyjekla nadšeně a skočila mi kolem krku. Ona z toho byla nadšená, ale já zase tolik ne.

Na sucho jsem polkla.
Nevím, jestli bych to dokázala.
Má sestra měla Michaela Jacksona za Boha, ale já ne. Já jsem ho měla za někoho, kdo si zbytečně zničil život a rozhýřil svůj majetek kvůli maličkostem. Ano, samozřejmě pracoval pro charitu, ale kdo ve světě slavných a vlivných osobností ne. A kde je napsáno, že to nedělal jen, aby ho měli lidé rádi?

Můj otec také pracoval s charitou a rozhodně to nedělal, protože mu bylo těch lidí líto, ale jen pro sympatie lidí. Brrr.
„Tak to ti blahopřeji,” řekla jsem kamenně.
„Sam, ale on je vážně úžasný,” říkala nadšeně a s jistým vzrušením.
„Já ti věřím,” řekla jsem kousavě a převrátila oči v sloup.
„Tak co, pojedeš tam?” zeptala se mě a já váhala. Myslím, že bych teď s větším nadšením tancovala u té tyče, než letěla a zpívala samotnému králi popu. Ušklíbla jsem se.
„Hmm,” přitakala jsem.
„Ale nesmíš na něj být zlá. On si to nezaslouží a zkus mu dát šanci,“ mrkla na mne a šla si vybrat šaty, aby mohla jít a oběd s mým „rádoby snoubencem” a otcem.