Popelčin střevíček

Popelčin střevíček

Na dnešní večer jsem se se strašně moc těšila. V rámci besídky dětského domova sv. Františka, měl vystoupit také náš dramatický kroužek, s pohádkou

O Popelce. A to je podle mě už pořádný důvod k radosti. Myslím si, že děti jsou tím nejúžasnjěším publikem na celém světě.

Do začátku představení zbývalo už jen pár minut a my pochopili, že nás Klára nechala ve štychu. Nevěděla jsem, co budeme dělat. Nedokázala jsem se s tím vyrovnat. Nechápala jsem, jak se na to mohla jen tak vykašlat a nepřijít? Kdyby to alespoň dala vědět předem, stačil jeden pitomý telefon a my s tím ještě něco mohli dělat. Ale co teď? Když nemáme hlavní hrdinku pohádky. Všem nám bylo jasné, že bez Popelky to nepůjde.

„A co kdyby,“ odmlčel se Filip a zvláštně se na mě podíval.

„... co kyby jí tentokrát nahradila Terezka?“ zeptal se. S úžasem jsem sledovala, že všichni ten jeho šílený nápad s nadšením přijali. A tak jsem souhlasila. Několikrát během zkoušek jsem za Kláru zaskakovala, tak jsem to měla jakž takž nazkoušené.

Nevím, jak ostatním, ale mně se představení moc líbilo. A nebylo to jen, protože jsem mohla být na okamžik princeznou. Všichni se snažili a zářili ve svých rolích. Ale stejně ten nejkrásnější zvuk celého představení byl nadšený dětský jásot a potlesk, který jsme sklidili.

Jestli jsem si myslela, že role Popelky ten největší problém, tak jsem se pěkně spletla! Zahrát Popelku nebylo nic, s porovnáním s tím, co následovalo.

Totiž, když jako tradičně po vystoupení následovala děkovačka, jsem v hledišti zahlédla jeho! Muže, kterého jsem nechtěla už nikdy vidět.

„Pane Bože, Filipe, co jsi to jen provedl?!“ zanaříkala jsem, ale nestihl odpovědět, protože ON už byl u nás.

„Vítej,“ pípla jsem sotva slyšitelně.

„Děkuji,“ podal mi svou ruku. Přijala jsem ji, ale jen z toho důvodu, že nás všichni pozorovali. Byla jsem celá nesvá, v jeho přítomnosti jsem se nemohla uvolnit.

Filip viděl, jak se tu trápím a tak vzal roli hostitele na sebe a já mu za to byla vděčná. Měla jsem čas to rozdýchat. Nenápadně jsem proklouzla do knihovny.

Pohodlně jsem se usadila v jednom ze starých křesel a pohled mi padl na knihu ležící na stolku vedle mě. Zvedla jsem ji a zjistila, že je to kniha poezie. Začetla jsem se do ní. Některé z veršů obsažené v této knize, patřily k mým zamilovaným.

Uslyšela jsem vrznutí dveří. Poplašeně jsem zvedla oči od knihy a setkala se s jeho pohledem. Díval se na mě hlubokým, intenzviním pohledem, srdce se mi rozbušilo jako o závod a krev se hrnula mi hrnula do tváří. Bylo to tak silné, že jsem to byla já, kdo ten oční kontakt přerušil.

„Co tu děláš?“ řekla jsem ledově.

„Ty se ptáš?“ nazdvihl černé obočí.

„Tak už konečně mluv!“ pronesla jsem tvrdě.

Zadíval se mi do očí a pak bez varování přišel ke mně.

„Tak moc jsi mi chyběla, Hvezdičko,“ řekl smutně a poklekl přede mě.

„Neříkej mi tak!“ zavrčela jsem.

„Dříve, jsi to měla ráda,“ namítal.

„DŘÍVĚ, jsem měla ráda spoustu věcí!“ vztekala jsem se a byla jsem si jistá, že z mých očí sálala zloba. Ale on byl v klidu, ani na okamžik ho to nevyvedlo z míri. A mě tím přiváděl k zuřivosti.

„Jsi krásná, když se zlobíš,“ jemně se usmál. A právě v tom okamžiku můj pohár trpělivosti přetekl.

„Vypadni!!! Už Tě nikdy v životě nechci vidět!“ rozkřičela jsem se.

„Půjdu, když chceš, ale nejdřív, Ti něco dám,“ pokrčil rameny. Čekala jsem a než jsem stačila jakkoli zareagovat, tak mě pevně objal a políbil. Zůstala jsem jak opařená, naprosto neschopná se pohnout. Čekla bych snad cokoli na světě, jen tohle ne! Polibek ukončil dost pozdě na to, aby se neotevřely staré rány a dost brzy na to, abych si ho stačila užít. Podíval se mi do očí, naposledy mě pohladil po tváři a bez dalšího slova zmizel.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam jen tak bezhnutí seděla, než jsem se konečně vzpamatovala. Došlo mi co se stalo a zmocnila se mě panika.

Srdce mi tlouklo, jak splašené a já si přála jen jedno...

Přála jsem si rychle zmizet, ale Filip, který právě přišel, mi v tom zabránil.

„To nemůžeš, co si o nás Michael pomyslí?“

Chtěla jsem mu odpovědět, že je mi to úplně jedno, ale věděla jsem, že z etického hlediska má pravdu a proto jsem zůstala.

O několik hodin později.

Děti už dávno spaly a já se nechala přemluvit k účasti na oslavě, který se konala ve druhém kříle budovy. Uspořádal ji personál pro našeho hosta. Celý večer jsme se Michaelovi vyhýbala. Čím dál od něj jsem byla, tím mi bylo líp. Místností se rozezněla poslední píseň dnešného večera a Michael mě přišel požádat o tanec. Protestovala jsem, ale naše obecenstvo začalo skandovat. Pořád jsem kroutila hlavou, ale Michael se jen usmál.

„To přece nejde, aby Popelka stála v koutě.“

Ač nerada, tak jsem se musela usmát. Vždy byl galantní a mě to dělalo dobře. Jeho úsměv se prohloubil a mě se z ničeho nic zatočila hlava. Ztratila jsem rovnováhu a upadla. Pomohl mi vstát. Celé mé tělo se otřásalo. Už jsem chtěla být pryč. Když to viděl, tak mě pevně objal a šeptal mi do ucha:

„Už je dobře Hvězdičko,“ hladil mě po vlasech.

Slzy jsem měla na krajíčku a já nechtěla, aby to poznal. Styděla jsem se za to, a jako sbabělec utekla. Vyběhla jsem na chodbu, bežela jsem po schodech dolů a díky své nešikovnosti a spěchu jsem na nich ztratila střevíček. Nevracela jsem se pro něj, na to nebyl čas. Sundala jsem si i ten druhý. Pevně jsem ho uchopila a běžela dál. Po chvilce hledání jsem našla dveře do zahrady.

Chodila jsem se vždy, když jsem měla nějaké starosti, když mě něco bolelo. A teď jsme prožívala tu nejhorší bolest na světě. Bolest srdce. Nevím, čím to je, ale pokaždé, když se v této zahradě nadechnu, cítím jak kus mé starosti, bolesti za mě spadne. Vždy jsem si říkala, že toto místo musí mít nějaké léčivé účinky. Jinak jsem si to nedovedla vysvětlit. Procházela jsem se mezi stromy, poslouchala ticho kolem sebe a pozorovala hvězdy. Na chvíli jsme na všechno trápení, na všechnu bolest zapomněla.

Jak dlouho jsem tam stála? To nevím. Dotek ruky na mém rameni mě vrátil do reality. Nemusela jsem se ptát kdo to je.

„Tak tady se schováváš,“ vydechl. V jeho hlase jsem zaslechla úlevu. Hledal mě?

„Michali, jak jsi mě našel?“

„Jako princ svoji Popelku,“ usmál se na mě a mával střevíčkem, který jsem ztratila na schodech. Na moment zavládlo napjaté ticho.

Hleděli jsme jeden na druhého, až to byl nakonec Michal, kdo promluvil.

„Terezko, prosím, odpusť mi,“ prosil, ale já mlčela. Z ničeho nic si přede mě klekl a vzal mě za ruce. Poplašeně jsem se rozhlížela kolem sebe.

„Zbláznil jsi se? Co to děláš? Vstaň!“ prosila jsem ho.

„Ne. Ne, dokud si mě nevyslechneš,“ řekl nekompromisně.

„Tak to tu zůstaneš do smrti,“ pronesla jsem ledově. Nechtěla jsem ho slyšet.

Po těch slovech jsem se otočila a rozešla se pryč.

„Miluji tě a před tím se nikde neshováš!“ Uslyšela jsem za zády Michaelův smutný hlas.

Ani nevím proč, ale vrátila jsem se.

„Jen slova nestačí,“ řekla jsem uštěpačně.

„Vím, že jsem ti ublíž a strašně mě to mrzí. Sara byla omyl. Teď už to vím a platím draze za to platím...“ na okamžik se odmlčel a pokračoval.

„Hvězdičko moje, už nechci být bez tebe,“ řekl přesvědčivě a mě bodlo u srdce. I přeze všechno, co jsem si kvůli němu vytrpěla ho stále miluji.

„Já také ne,“ odpověděla jsem a po tvářích se mi rozkutálely slzy. Usmál se a všechny mi je setřel. To, že se tu objevil, nebylo jediné překvepaní toho večera. Po nádherném polibku, který byl plný lásky, touhy a hlavně odpuštění, udělal něco, co mi vyrazilo dech. Znovu si klekl na koleno a tentokrát mě požádal o ruku.

„Ano,“ řekla jsem. Co jiného říct někomu, koho tak moc milujete?

Toho večera jsem nedostala žádný prstýnek. Ne. Jemně uchopil mou nohu a nazul mi střevíček, jako princ Popelce.