I need you today, tomorrw and forever! - 13. kapitola

13. Kapitola

„Klepala jsem na tebe!“ řekla vyčítavě Marie, když se Jennifer po dvou hodinách objevila v kuchyni. „Omlouvám se. Musela jsem usnout,“ usmála se.

„Jennie, Michael za to...“ pokusila se. Jennifer se na ni podívala a z Mariiného ustaraného výrazu ihned věděla oč jde.

„On už ti to řekl?“ roztřásl se jí hlas. Marie přikývla.

„Marie, já mu to nezazlívám a nikdy jsem to ani nedělala. Byla to má chyba, nechci se o tom bavit, prosím,“ oplachovala si červené, chutně vypadající jablko.

„Marie, neviděla jsi...“ zasekl se Michael v půli cesty při pohledu na Jennifer.

„Omlouvám se,“ sklopil zrak a vypadal jakoby chtěl utéct.

Jennifer zakroutila hlavou. „Neměl to vědět!“ zamračila se.

„Omlouváš se za to, že jsi přišel do vlastní kuchyně?“ Neodpověděl. Nemohl najít slova. Nevěděl co říct, nevěděl co dělat.... nevěděl nic...

Jennifer si ho chvíli přeměřovala pohledem a Marie krájela zeleninu. I ovzduší v kuchyni by se dalo krájet. Ze všeho nejraději by je oba někam zamkla, dokud si to všechno nevyříkají.

„Měli bychom si promluvit o tom, co budeme dělat,“ kousla si do jablka.

„To-to asi měli,“ odpověděl nervózně. Nechápal, jak se na něj může podívat a už vůbec ne to, jak s ním dokáže tak klidně mluvit – po tom, po tom, co jí udělal.

„Jdeme?“ počkala na něj u východu z kuchyně. Michael nemně přikývl, otočil se a v naprosté tichosti šel za ní. Mířila si to do svého pokoje – tam se cítila nejbezpečněji. Ne, že by se Michaela bála.

„To je...“ zasekl se Michael při pohledu na malou fotografii ležící na zemi.

„Kruci!“ zaklela Jennifer. Usnula a zapomněla, že ji tam nechala ležet.

„Neudělala jsem to schválně, Miku. Usnula jsem. Ani se na ni nedívám. To jen teď. Promiň. A ano, to je...“ podívala se na něj. „… naše miminko,“ slza jí stekla po tváři.

„Do háje!“ vzala ji a chtěla zpět uklidit na místo odkud ji vytáhla. Už nechtěla brečet.

Michael toužebně natáhl ruku. „Můžu?“ Jennifer chvíli váhala.

„Jistě,“ podala mu ji a Michael si sedl na postel. Uchopil fotku do rukou a pozorně si ji prohlížel - neunikl mu ani ten nejmenší detail. Jennifer si nervózně sedla vedle něj a starostlivě ho pozorovala. Nic neříkala. Michael potřeboval prostor a ona mu ho dávala dostatek. Cítila to z něj.

„Bylo by tak...“ slza mu ukápla na fotografii. „... nádherné,“ doplnila ho Jennifer a sledovala jeho dlouhé prsty, jak přejíždí po obrázku – jako by skutečně hladil miminko.

„Mohl bych si ji nechat?“ zeptal se roztřeseným hlasem. Ale do očí se jí nepodíval – nedokázal to.

„Jak bych se jí mohl podívat do očí?“ pomyslel si. Jak by se mohl podívat do očí, dnes již ženě, které tak neskutečně ublížil a zanechal bolestivý šrám na jejím srdci. Šrám, který se nikdy nezahojí.

„Michaeli, nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ zvedla mu tvář, aby se jí díval do očí.

„Jak to, že v tvých očí nevidím nenávist?“ Jennifer vyhledala jeho ruku a stiskla mu ji. „A na co?“ nazdvihla obočí. „Zabil jsem naše miminko a ublížil ti. To je málo?“ Nevyznal se v ní. Chtěl, aby na něj křičela, házela po něm věcmi, bušila do něj a nadávala mu, ale ona tu jen seděla vedle něj a chlácholila ho! Ona jeho!

„Michaeli, podívej se na mě!“ Neudělal to.

Povzdechla si. „No tak. Podívej se na mě, prosím!“ Zdvihl k ní oči.

„Michaeli, ty jsi mi nechtěl ublížit. A to je pro mě důležité! Já tu noc prožila něco překrásného. A nikdy, nikdy na to nezapomenu, tak jak jsi říkal,“ usmívala se. „A miminko? Michaeli, ty nemůžeš za to, že se narodilo mrtvé. Nikdo z nás. Nikdo! A proč bych tě měla trestat za něco, co jsi nemohl ovlivnit? Michaeli, největší trest pro tebe je, že ses dozvěděl pravdu! Ty se tím trestáš sám. Jak tě znám, tak se tím budeš sžírat a všechno si dávat za vinu. A to jsem právě nechtěla! Slyšíš? Nechtěla! Proto jsem ti to nikdy nechtěla říci. Proto jsem tě už nikdy nechtěla potkat. A není nic, co bych ti měla odpouštět! Slyšíš?“ stiskla mu ruku. „Nic!“

Michael zavřel oči a plakal. Celé jeho tělo se otřásalo mohutnými vzlyky, které se nedaly zastavit. Jennifer ho tiše pozorovala a zahryzla se do rtu. Při pohledu na toho zraněného muže se jí také chtělo plakat. Ale věděla, že musí být silná. Alespoň pro teď. Musí být silná kvůli němu. Přisedla si k němu blíž a pevně ho objala. „Oh, Jennifer! Je mi to tak strašně líto!“ vzlykal a hladil ji po vlasech. Čím víc vdechoval její vůni, tím více plakal.

„Michaeli, já vím. Ššš, jsem tady. Jsem u tebe!“ uklidňovala ho a tiskla se k němu.

Michael si utřel nos a podíval se do jejích lesklých očí. „Přísáhám, že jsem ti nechtěl ublížit. Já – já přísáhám, že...“ zakuckal se. „Michaeli, já vím, nemusíš...“ kroutila hlavou Jennifer, ale Michael ji utišil.

„Nechej mě to doříci,“ prosil. „Nikdy si neodpustím, co jsem ti udělal, co jsem VÁM udělal. Kdybych, kdybych to mohl vrátit zpět...“ stiskl pevně Jenniinu ruku. Sykla bolestí, ale on to nepostřehl.

„Čas nede vrátit zpět, protože se musíme poučit z chyb, které jsme udělali. Musíme se pohnout vpřed,“ Michael se na ni vážně podíval.

„Můžu si nechat tu fotku?“ odbočil. Měl na situaci zjevně jiný názor.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“ vzala mu ji. „Jistě, jsem to ale sobec. Promiň,“ sklonil hlavu.

Jennifer přešla k oknu a pak se na něj otočila. „Není to kvůli mně, ale kvůli tobě. Myslím to dobře. Michaeli, ty by ses na tu fotku upnul...“ vysvětlovala mu.

„Asi máš pravdu,“ řekl vyrovnaně.

„Určitě,“ usmála se a poplácala ho po rameni.