I need you today, tomorrow and forever! - 9. kapitola

„Áááá!“ křičela jsem jako pominutá a smála se. A v ten moment byl u mě pokoji Michael.

„Co se...“ zasekl se, když mě viděl v posteli. Povzdechl si a zavřel za sebou dveře.

„Proč jsi utekla? Víš jaký jsem měl o tebe strach? My všichni? Proč jsi tak nezodpovědná?“ chrlil ze sebe a já se ho pokusila vnímat. Nešlo to, když byl rozčílený, tak mluvil moc rychle.

„Byla jsem venku s Dannym. Klid. Všechno je v pořádku...“ zakoulela jsem očima. Nechápala jsem, co mu na tom tak vadí. Jediné, co jsem teď chtěla udělat, bylo zalést do své připravené postele, zachumlat se do voňavých peřin, zavřít oči a nechat se unášet spánkem.

„Jennie!“ zakřičel na mě. Trhla jsem sebou a šokovaně jsem se otočila. Nikdy jsem ho neslyšela křičet. Tedy slyšela, ale ne takhle.

„Ano?“ zeptala jsem se nevinně.

„Nic není v pořádku! Proč jsi pila? Copak jsem tě nic nenaučil? Kdo je Danny? Proč jsi mi neřekla, že chceš jít ven?!“ klepal se mnou.

„Nejsi můj táta!“ Odstrčila jsem ho od sebe.

„A proč tě to zajímá! Měl by sis najít nějakou ženskou, které budeš moct dělat tyhle, tyhle přednášky! Už toho mám dost! Nesmíš tohle... a nesmíš dělat tamto. Tohle je špatné a tohle se nedělá. Mysli na lásku, kterou cítíš! To všechno jsou kecy a já jich mám až takhle!“ ukázala jsem nad sebe.

„Než si přišel do mého pokoje, tak jsem byla štastná, chtělo se mi zpívat a tancovat, protože jsem prožila něco úžasného a krásného, a ty, ty na mě hned začneš křičet! A vůbec! Kdybych ti řekla, že chci jít na rande, tak co by jsi mi řekl? Hm?“ vztekala jsem se. A jemu s každým mým slovem oči ztmavly ještě více.

„A kdy se z tebe stala bezohledná, rozmazlená holka?"

Odstoupil ode mě. "Když ti tak neustále kazím život a učím tě tyhle kecy, tak můžeš odjet, protože já nic jiného, než tyhle pitomé, nanicovaté kecy neumím! A ještě něco ti řeknu,“ ukázal na mě prstem.

„... zítra až se probudíš a nebudeš si z dneška nic pamatovat, tak věz, že já ano. A že každé slovo, které jsi mi dnes řekla udělalo bolestný zářez do mého srdce a že na ně nikdy nezapomenu! I když jsi to řekla ze vzteku a protože jsi pod vlivem alkoholu! JÁ na ně nezapomenu!“

„Mě je to jedno! A zítra odjedu!“ křičela jsem za ním, když práskl dveřmi.

Ještě pět minut jsem stála na místě a pozorovala dveře, kterými před chvilkou prošel. Můj adrenalin byl výš, než kdybych skočila z mostu na tom pérovacím laně. Sakra! Ani to nevím, jak se řekne!

9. Kapitola

Přítomnost

Zatřepala hlavou a snažila se setřást slzy, které se jí tlačily do očí. Když opustila "hradby" tohoto zámku, tak přísahala, že už se nikdy nevrátí ke svým vzpomínkám a většinu času se jí to docela dařilo, ale teď, teď když je viděla opět tak živě... Bodalo jí u srdce, jakoby se to stalo jen před pár minutami. Nechtěla to tenkrát říct, nikdy si o Michaelovi nemyslela nic takového. Mluvil z ní vztek, protože on s ní mluvil jak s malou, hloupou holkou.

V ten večer, kdy se vrátila, prožila něco překrásného, chtěla se z toho radovat a nechtěla řešit nic jiného. Ale největší problém byl ten, že tento, pro ni nádherný zážitek, neměla s kým sdílet. Teď, když je dospělá, tak vidí, že měl o ni Michael jen strach.

Ani nevěděla jak, ale najednou se ocitla ve "svém" pokoji, hráz v jejích očích povolila a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Do celé hrudi se jí rozléval pocit úzkosti a lítosti. Opravdu, tak jak tvrdila Marie, nic v pokoji se nezměnilo a všude bylo čisto.

Veliká postel s bílými, nadýchanými přikrývkami a polštáři, jež lemovala sněho – bílá nebesa, jakoby byla přichystaná pro ni. Jakoby věděla, že se jednoho dne vrátí a opět v ní bude spát.

Přistoupila k posteli a pohladila milované povlečení. Co si pamatuje, tak vždy milovala bílou barvu. Bílá barva pro ni byla vyjádřením čistoty a nevinnosti a stejně tak se zdála býti snadno zranitelnou, ale zároveň velice silnou.

V křesle u postele seděl obrovský béžový medvěd, který měl na břiše fotku, na které byla ona a Michael. Z té fotky čišelo jejich štestí, byl na ní zachycen večer, kdy poprvé spala v této posteli.

Dostala ho k narozeninám a vždy s ním chtěla spinkat, ale Michael jí říkal, že méďa musí sedět na křesle, jinak by mohl usnout a to nesmí. Že na ni musí dávat pozor a hlídat její spánek, když s ní nemůže být. A tak ho Jennifer přes noc nechávala v křesle a ve dne ho dávala do postýlky, aby si odpočinul.

Vzala si do rukou svého medvěda a posadila se na křeslo odkud jí tolikrát Michael předčítal nádherné pohádky a příběhy. Tenkrát byl jeho hlas pro ni jako droga. Potřebovala ho slyšet a on se vždycky smál, když škemrala o další a další pohádku.

Vždycky všechno dělali spolu, ale to se zkomplikovalo, když začala Jennifer dospívat. Na jejím těle se začaly dít změny, které nechtěla a i když se jíto snažila Marie, několikrát vysvětlit, tak ona pořád mlela tu svou. Ani teď nedovedla spočítat noci, které kvůli tomu probrečela. V tu dobu nastal bod zlomu a přišel čas, kdy se jejich vztah s Michaelem začal komplikovat, aniž by to sami chtěli. Přitiskla si medvěda na hruď a nechala se dál unášet vzpomínkami.

Minulost:

Jennie otevřela oči a zrak jí ihned padl na hodiny. Bylo už půl dvanácté a hlavu měla jako střep, nemohla si za Boha vzpomenout, co včera večer vyváděla. Instinktivně se podívala na své zápěstí, na kterém se třpytil stříbrný náramek se zdobeným srdíčkem – a to ji ujistilo v tom, že to nebyl jen sen, že opravdu byla venku s tím nejkrásnějším klukem jakého kdy viděla. Byla si jistá, že nejedna holka jí bude závidět. Zavýskla radostí, když si vzpomněla, že dnes se má s Dannym zase vidět. Zapomněla na bolest hlavy a vyskočila z postele.

Popadla dálkový ovladač a na plné pecky si pustila přehrávač. Jejím krásným pokojem se roznesla píseň: The way is make me feel. A na její tváři se ihned objevil úsměv a v kalhotkách s Hello Kitty a lehkém tílku začala kroutit zadkem po pokoji, jako ta žena v Michaelově klipu. To se jí vždy líbilo a když byla menší, tak se vztekala, že jí to nejde.

"Můžu?" vstoupila do pokoje Marie. "Ahoj," křikla rozjařená Jennie.

"Nějaká veselá?!" zasmála se.

"Včera jsem zažila něco překrásného," zatočila se a oblékla si kalhoty s Mickey Mousem, které jí daroval Michael. No, kdo jiný.

"Jennie, měly bychom si promluvit," zamračila se Marie. Ale Jennie ji neposlouchala. Dala ji pusu na tvář a s úsměvem na tváři vyletěla ze svého pokoje.

"Kde je Michael?" vybafla na Tedda.

"Ještě nevylezl ze svého pokoje," mračil se na ni.

"Proč je dnes zataženo na všech frontách, když je tak krásně?"

"Krásně je tobě, Jennie."

Vyplázla na něj jazyk. "Pán je nějaký bručoun!"

"A slečna je nějaká veselá, na to, co včera provedla," vykřikl. Nikdy na ní nekřičel, malá Jennie byla vždy miláček celé rodiny, včetně bodyguardů a personálu. Ale teď ho vytočilo to, že ona si tu vesele poskakuje, aniž by si uvědomovala následky. Aniž by si uvědomovala, co svým chováním způsobila.

"Co jsem včera..." ztichla. Její úsměv pokles, najednou se jí před očima vybavila celá včerejší hádka s Michaelem. Chytila se za hlavu a skryla si tvář.

"Už víš, proč se nikdo krom tebe nesměje? Víš, jak se teď musí cítit Michael?"

"Omlouvám se," zakuňkla a sklonila hlavu.

"Jennie," zvedl ji tvář. "Mně se neomlouvej, omlouvej se Michaelovi a zpytuj své svědomí, jestli ti ten včerejší výlet za to stál. Jestli ten kluk stál za to, aby jsi ublížila někomu takovému jako je Michael," pohladil ji a odešel.

Nevěděla, co má dělat. Svezla se na zem a tu včerejší scénu si přehrávala znovu a znovu, dokud se nerozbrečela. Udělala obrovskou pitomost a byla si toho vědoma, ale co teď mohla dělat? Má odejít? Utéct? Nebo se tomu postavit čelem a jednat? Jít teď za Michaelem a omluvit se mu? Omluvit se mu za to, že se chovala jako malá rozmazlená holka?

"Co mám dělat?" zašeptala zoufale.

"Udělej to, co považuješ za nejlepší," ozvalo se na schodech. Ani se neotočila, kdo to byl – zvedla se a utíkala k Michaelově pokoji. Musela ho vidět, to bylo to, co považovala za nejlepší.

"Miku?" zaklepala na dveře, ale nikdo se neozýval.

"Miku, já vím, že tam jsi. Potřebuji s tebou mluvit," zakuňkala zoufale. Co když neotevře? Co když už s ní nikdy nebude chtít mluvit?

"No tak," zakňourala.

"Jdu dovnitř!" řekla rozhodným hlasem a vzteky zabrala do dveří. "Au," zavýskla. Myslela si, že jsou zamčené, tak jako vždy, ale tentokrát nebyly.

"Kruci," zašeptala a promnula si loket.

"Mi..." ztišila hlas. Michael byl zahrabaný v posteli a spal. Jeho tvář vypadala unaveně a ustaraně. Plno papírů, které se válely po jeho stole, podlaze i křesle, nasvědčovaly tomu, že šel spát mnohem, mnohem později.

"Pane Bože, co jsem to jen provedla?" Oči se jí zaleskly slzami.

Přistoupila k posteli a jako když byla malá holčička, vlezla pod druhou peřinu a přitiskla se k Michaelovi. A ačkoli spal, tak ji poznal. Instinktivně si ji přitáhl k sobě a ona se usmála. V břiše pocítila divný pocit.

Nechtěla ho cítit, ne s Michaelem. Bála se toho pocitu. Bála se toho, jak moc potřebovala jeho dotek. Vždy ho potřebovala, ale teď úplně jinak. Nahánělo jí to strach. Chtěla opět být ta malá holčička se kterou si dlouhé hodiny hrál a ta které vyprávěl ty krásné pohádky. Ta na kterou se mračil, když se jí nechtělo spát. Ta, které zpíval ukolébavky a večer s ní chodil na teplé mléko a toasty.

Přítomnost:

"Slečno Smithová?" zaklepal někdo na dveře.

"Je otevřeno," setřela si slzy.

"Ah, promiňte."

Vstala z křesla a posadila méďu zpět na jeho místo. "V pořádku, jen jsem vzpomínala."

"Tady se vždy člověk vrátí do dětství, že ano?" usmál se příjemný postarší pán s šedivými vlasy a rošťáckými zelenými oči. Zvláštní kombinace.

"To ano," usmála se. Musela - jeho úsměv byl nakažlivý.

"Jmenuji se Mark Stahns, a kdyby jste kdykoli něco potřebovala, tak stačí říct."

Přistoupila jsem blíž a natáhla ruku. "A já jsem Jennifer Smithová, říkejte mi Jennifer. Moc Vám děkuji." Přívětivě stiskl její ruku a jeho úsměv se ještě více rozšířil. Ta dáma vypadala velice sympaticky a zdálo se, že s ní nebudou problémy, tak jak tvrdil Jeremy. Opravdu čekal nějakou tříhlavou saň, jak ji popisoval.

"Stalo se něco?" zeptala se, když byl Mark Stahns delší dobu zticha, jen si ji prohlížel a uculoval se.

"Ne, jen mě překvapilo, jak příjemná a krásná jste, Jennifer," uklonil se a jí ihned naskočila červeň.

"Proč jste pro mě přišel?" obrátila list. Neměla ráda, když ji někdo lichotil.

Mark se plácl do čela.

"No jo, málem bych zapomněl. Pan Jackson na Vás čeká v knihovně," pokynul rukou.

"Nevykejte mi prosím," ošila se.

"Když nebudete vykat vy mně."

Jennifer se na chvíli zamračila. "Vždyť jste starší," založila si ruce na hrudi.

"Au, to bolelo." Tvář se mu zkřivila a zelené oči pohasly.

"Omlouvám se, nechtěla jsem..." Mrzelo jí to, nechtěla se ho dotknout. Michael jí kdysi učil, že má mít úctu ke starším lidem.

"Žertuji a to mi pan Jackson říká, že bych nemohl být hercem."

"To o sobě tvrdí také a podívejte jaká je to herečka," zakoulela očima.

Mark se rozesmál a otevřel dveře. "Prosím," pokynul jí rukou.

"Tak se dohodneme. Budu Vám říkat Marku, ale vy mě Jennifer.“

"Dohodnuto, Jennifer, a vítejte. Vážně nám tu takovéhle číslo chybělo."

"Děkuji, Marku."

Rozešli se po dlouhé chodbě a na konci se zastavili.

"Chcete.." usmál se. "Chcete doprovodit do knihovny?"

“Myslím, že máte víc věcí na práci, než mě. Tohle zvládnu sama, myslím." Zamračila se. Věděla, že by tu cestu nezapomněla, ani kdyby tu nebyla padesát let. Vždyť kolikrát tam seděla Michaelovi na klíně a on ji četl knihy?

Doufám, že se Vám tato kapitola líbila. Rozhodla jsem se, že zatím budu psát jen tuto povídku. Ale nebojte, jakmile ji dokončím, tak na řadu přijde některá z dalších povídek... Slibuji, že je všechny dopíšu... :) Pokud o to budete stát a mé psaní vás bude bavit.

With L. O. V. E

Vaše MJLove