Otočila jsem se a viděla, že mi podává brýle – jeho.
„Ale...“ namítalajsem. Jeknevíře, žeať už miublížiljakkoli, tak jsem o něj stále měla starost.
„Žádné, ale!“ opáčilavtisklmijedoruky. Poděkovalajsemavděčně sijenasadila. Kolemnásbylšílený řevazmatek. Bodyguardinástlačilikpřistavenélimuzíně, fanoušcianovinářisenanástlačilizevšechstran. Konečně jsmebyliuauta. Rychlejsemtamzaplulaazhlubokadýchala. Alejendookamžiku, než jsemsenadechla...
Do nosu mě uhodila silná – nádherná vůně. Mé smysly zbystřily a srdce se bolestivě rozbušilo. Pamatuji si ty časy, kdy jsem jeho vůni milovala. Časy, kdy jsem vyhledávala jeho přítomnost, jeho vůni, jeho hlas. Ale to už je dávno. Patří to k minulosti a já slíbila, že minulost nechám pohřbenou i se svými vzpomínkami.
„Jsi v pořádku?“ uslyšela jsem jeho tichý hlas. Kývla jsem hlavou, nechtěla jsem otvírat oči, nechtěla jsem na něj mluvit. Chtěla jsem být doma – u sebe doma. Chtěla jsem se zavřít do pokoje, sama se svými myšlenkami, se svými nadávkami, se svým pláčem a svou bolestí. Především bolestí.
Sundala jsem si jeho brýle a se zavřenými oči mu je podala.
„Děkuji,“ zamumlala jsem a zavrtala se hlouběji do černé – pohodlné sedačky.
„Mohli bychom si prosím promluvit?“
„Ne,“ řekla jsem stroze a myslela jsem to vážně.
9. kapitola
To bylo to poslední, co jsem od něj slyšela – tedy do té doby, než nám Michaelův bodyguard oznámil, že už jsme na místě. Na tom mnou nenáviděné a zároveň milované místo – Neverland. Celou cestu jsem přemýšlela o tom, jak to tu přežiju! Nechtěla jsme tu být. Když jsem odtud odešla, tak jsem si přísahala, že tuto nádhernou – zdobenou bránu ráje už nikdy nepřekročím. No a co se nestalo? Jsem tu!
„Tak jdeš?“ zeptal se. Ledově jsem se na něj podívala a on nazdvihl obočí. Pak pokrčil rameny a vystoupil z auta. Nečekal na mě a já mu za to byla vlastně vděčná.
Ostře jsem vydechla a vystoupila jsem z auta. Byla jsem tak naštvaná na okolní svět a na tu nespravedlnost, že jsem se nedovedla kontrolovat. Prudce jsem zabouchla dveře od auta, a ta rána s roznesla celým širokým okolím. Všichni se otočili, ale jedinou tvář, které mé oči byly schopny vidět – byla ta Michaelova Vyčnívala z davu – vždy vyčníval. Nikde na světě by jste nenašli jemu podobného člověka.
Díval se na mě s otázkou v očích a já pokrčila rameny. Nechtěla jsem mu vysvětlovat, co se stalo – tenkrát ani teď.
„Káča jedna! S tou tu bude ještě veselo,“ zaslechla jsem za sebou. Byl to nejspíše řidič. Neotáčela jsem se, i když jsem asi měla. Nikdy mi nebylo jedno, co si o mně lidé v okolí myslí. Vždycky jsem se považovala za hodnou a milou. Vždycky jsem se snažila pomáhat, jak nejvíce jsem mohla. A to byl také důvod, proč jsem ještě neutekla! Kdyby výtěžek tohoto projektu nebyl věnovaný na nemocné dětí a děti z dětských domovů, tak bych tu jen tak nestála. Vykašlala bych se na celou tu soutěž a utekla někam hodně daleko. Před Michaelem, před Madelaine a před sebou samou.
Nechápu, kdo tohle vymyslel. A když už měl výherce spolupracovat s Michaelem Jacksonem, tak proč s ním musel být čtyřiadvacet hodin v kontaktu? Zakroutila jsem hlavou a vydala se po známé cestě k hlavnímu domu.
„Vítejte, slečno Smithová,“ pozdravil mě nějaký muž. Nemohla jsem si pomoct, ale byl mi strašně povědomý. Dlouhou chvíli jsem si prohlížela a u toho se mračila. Díval se na mě, jak na nějakého blázna.
„Jste v pořádku?“ zeptal se. Otevřela jsem pusu.
„Můžete to říct ještě jednou?“
„Prosím?“
„No, jestli ještě jednou můžete říci jestli jsem v pořádku?“ Tak jestli se na mě předtím díval jako na blázna, tak to nedokážu popsat teď.
„Eh, jste v pořádku?“ zakoulel očima
„Tedde!“ zavýskla jsem a skočila mu kolem krku.
„Jste v pořádku?“
„Už to nemusíš opakovat,“ dala jsem mu pusu na tvář. „No, nekoukej tak na mě. Já jsem Jenn!“ připomněla jsem se. Chvilku vzpomínal, ale pak se jeho tvář rozjasňovala.
„Ta malinká, drzá Jennie?“ předvedl svůj široký úsměv, který jsme s Michael vždy tak pomlouvali.
„Ano! Ale už nejsem malinká!“ Stoupla jsem si a předvedla se mu v celé své krásné výšce.
„No já ti nevím, Jennie. Moc si nevyrostla,“ smál se. On skoro dvou metrový chlapík!
„Pche“ našpulila jsem pusu.
„Oh, zapomněl jsem dodat urážlivá!“ zakoulel očima. Pevně mě objal a zatočil se se mnou.
„Jennie, tolik jsi mi chyběla! Kam ses ztratila? Víš jak jsme se o tobe báli. A hlavně...“ zastavila jsem ho. Nechtěla jsem, aby pokračoval. Vím jak by to pokračovalo.
„Jsem Jennifer to za prvé a za druhé nekažme si shledání vzpomínkami na minulost.“ Navrhla jsem a on přikývl.
„Prozatím,“ upozornil mě.
„Co je to tu za povyk?“ uslyšela jsem další známí hlas. Měla jsem slzy v očích. Otočila jsem se a spatřila ji. Na konci chodby stála Marie. Nezměnila se. Tedy až na pár vrásek a šedivých vlasů. Byla pro mě jako babička. Strašně moc mi chyběla.
Do teď jsem si pouze vyčítala, jak jsem musela ublížit Michaelovi, ale vůbec mi nedošlo, jak jsem musela ublížit ostatním. Byli pro mě jako rodina, kterou jsem neměla. Pomohli mi z toho nejhoršího.
A i když mi Michael ublížil, tak jsem ho nemohla přestat milovat nebo nenávidět. Byla jsem součástí hrstky lidí, kteří vědí jaký doobpravdy je. Nemohla jsem nenávidět někoho, kdo zachránil tolik lidských životů – včetně toho mého.
„Jennie?“ zeptala se, i když mě už určitě poznala.
„Marie!“ zakřičela jsem a rozeběhla jsem se k ní. Zuřivě jsem ji objala a nechala slzy, aby mi stékaly po tváři.
„To ti to trvalo!“ hladila mě po vlasech.
„Kde ses nám toulala? Kde tě našel?“ plakala.
„Mám se dobře. A nenašel. Máme společně pracovat na nějakém projektu pro nemocné děti. Vyhrála jsem to v soutěži na jednou večírku, kam jsem ani neměla jít. Prostě náhoda...“ vysvětlovala jsem ve zkratce.
„Kam ses poděla?“ dívala se na mě vyčítavě. Rozuměla jsem tomu pohledu. Bylo mi těžko u srdce.
„Musela jsem pryč,“ sklonila jsem hlavu a ona mě pohladila.
„Už jsi doma, holčička. Vše bude dobré, uvidíš. Teď by sis měla odpočitnout. Vypadáš, že sebou každou chvilku praštíš,“ usmála se na mě. Chtěla jsem jí říci, že už tady nejsem doma. Ale jakmile jsem se zadívala do těch jejích očích, v níž se odrážěla všechna bolest, tak jsem to nedokázala. Zmohla jsem se pouze na přikývnutí.
„A...“ zasekla jsem se.
„Ve tvém pokoji se jen luxovalo a uklízel se prah. Michael nikomu nedovolil, aby tam někdo na něco sáhl. Doufal, že se jednoho dve vrátíš,“ řekla mi. Bodlo mě u srdce.
Znovu jsem přikývla a vydala se do “svého“ pokoje. Periferním viděním jsem viděla, jak vysoká tmavě odděná postava odchází. Věděla jsem, kdo to byl. Slyšel nás?
Potichu jsem šla nahoru a rozhlížela se. Nic se nezměnila. Tedy až na fotky a portréty, které visely na zdech. A pak jsem se zasekla u toho svého. Byl nádherný, eště krásnější, než jsem si ho pamatovala. Michael ho maloval když mi bylo patnáct let. To byl můj kritický věk, ale Michaelovi nikdy nedošla trpělivost. Choval se k mně jako tatínek. Vychovával mě s láskou a mé občasné pubertální výlevy trpěl s úsměvem. Menší hádky byly na denním pořádku. Ale nikdy na mě nekřičel. Tedy až na to, kdy se mi podařilo utéct z tohoto nádherného zámku. No co? Přece jsem nemohla jít na rande s nějakou gorilkou za zadkem a nebo ještě lépe s Michaelem.
Tenkrát to bylo dost zlé...
Minulost – Jenniiny vzpomínky
Opatrně jsem se kradla zahradou a chtěla jsem si zpívat, chtěla jsem létat. Byla jsem šťastná tak jako nikdy. Večer s Dannym byl pohádkový. Připadala jsem si konečně jako krásná princezna a né jako ošklivé káčátko. Cítila jsem se přesně tak, no možná ještě lépe, než popisovaly holky. Alesha a Ashley, které se mnou sdílely pokoj v dětském domově, mi popisovaly, jejich pocity, když je poprvé políbil kluk. Já to zažila dnes. Denny byl tak úžasný! Tak krásný, božský, tak zábavný.... Áááá prostě k sežrání!
Strašně jsem se lekla, když spustil travní zavlažovač, ale pak jsem se začala smát. Neutíkala jsem před vodou jako jindy. Teď jsem v ní tancovala. Zpívala jsem si a tancovala.
„Jennie!“ uslyšela jsem úlevné zakřičení. Byl to Teddy, ale já se ještě nemohla otočit. Tancovala jsem dál. Nechtěla jsem, aby mi něco zkazilo tento nádherný večer.
„Jennie! Kde jsi sakra byla!“ čapl mě za ruku a prudce otočil k sobě.
„Byla jsem jen chvilku venku,“ zakoulela jsem očima. Připadala jsem si jako obluzená.
„Co já se tady s tebou vůbec rozčuluji! Vyřídí si to s tebou Michael,“ rozhodil rukama. Pevně mě vzal za ruku a táhl do domu jako zvíře.
„On je vzhůru?“ zasekla jsem se.
„Jo! Když zjistil, že nejsi ve svém pokoji, tak začal vyšilovat... A víš...“ zasekl se, protože z domu vyběhl Michael.
Popadl mě do náruče a stále dokola šeptal mé jméno.
„Jsi v pořádku?“ podíval se na mě. Plakal. Asi mi v tu chvíli mělo být líto, že se kvůli mně tak trápil, ale já jsem byla myšlenkami pouze u Dannyho.
„V tom nejlepším!“ zasmála jsem se. Zamračil se a v očích se mu objevila zlost.
„Ty jsi pila!“ neptal se. Věděl to a já mu nechtěla lhát. Vykroutila jsem se mu z náručí.
„Pojď dovnitř. Jsi celá mokrá.“ Popostrčil mě a já s úsměvem vyšla. Jakmile jsem vstoupila do domu, tak všichni byli u mě. Marie mě objímala a pořád dokola se mě ptala na to, kde jsem byla. Ale já jsem nic nedokázala říct. Byla jsem v sedmém nebi. Jen jsem krčila rameny a pak se rozeběhla do svého pokoje. Michael mě celou tu dobu pozorovat a kroutil hlavou ze strany na stranu. Ihned jsem se rozeběhla do postele.
„Áááá!“ křičela jsem jak poinutá a smála se. V ten moment byl u mě pokoji Michael.
„Co se...“ zasekl se, když mě viděl v posteli. Povzdechl si a zavřel za sebou dveře.
„Proč jsi utekla? Víš jaký jsem měl o tebe strach? My všichni? Proč jsi tak nezodpovědná?“ chrlil ze sebe a já se ho pokusila vnímat. Nešlo to.
„Byla jsem venku s Dannym. Klid. Všechno je v pořádku...“ zakoulela jsem očima.
„Jennie!“ zakřičel na mě. Šokovaně jsem se otočila. Nikdy jsem ho neslyšela křičet. Tedy slyšela, ale ne takhle. Ihned jsem byla myšlenkami přítomna.
„Ano?“ zeptala jsem se nevivnně.
„Nic není v pořádku! Proč jsi pila? Copak jsem tě nic nenaučil? Kdo je Danny? Proč jsi mi neřekla, že chceš jít ven?!“ klepal se mnou.
„Nejsi můj táta!“ Odstrčila jsem ho od sebe.
„A proč tě to zajímá! Měl by sis najít nějakou ženskou, které budeš moct dělat tyhle přednášky! Už toho mám dost! Nesmíš tohle... a nesmáš dělat tohle. Tohle je špatné a tohle se nedělá. Mysli na lásku, kterou cítíš! To všechno jsou kecy a já jich mám až takhle!“ ukázala jsem nad sebe.
„Než si přišel do mého pokoje, tak jsem byla šťastná, chtělo se mi zpívat a tancovat, protože sem zažila něco úžasně krásného a ty na mě hned začněš křičet! A vůbec! Kdybych ti řekla, že chci jít na rande, tak co by jsi mi řekl? Hm?“ vztekala jsem se. A jemu s každým mým slovem oči ztmavly ještě více.
„A kdy se z tebe stala bezohledná, rozmazlená holka? Když ti tak neustále kazím život a učím tě tyhle kecy, tak můžeš odjet, protože já nic jiného, než tyhle pitomé, nanicovaté kecy neumím! A ještě něco ti řeknu,“ ukázal na mě prstem.
„... zítra až se probudíš a nebudeš si z dneška nic pamatovat, tak věz, že já ano. A že každé slovo, které jsi mi dnes řekla udělalo bolestný zářez do mého srdce a že na ně nikdy nezapomenu, i když jsi to řekla ze vzteku a protože jsi pod vlivem alkoholu! Nezapomenu na ně!“
„Mě je to jedno! A zítra odjedu!“ křičela jsem za ním, když práskl dveřmi.
Ještě pět minut jsem stála na místě a pozorovala dveře, kterými před chvilkou prošel. Můj adrenalin byl výš, než kdybych skočila z mostu na tom pérovacím laně. Sakra! Ani to nevím, jak se řekne!
Doufám, že se Vám kapitola líbila. Vím, že je to docela zmatené a věřte, že jsem to vracení ke vzpomínce původně neplánovala, ale říkala jsem si, že to nejspíše bude lepší, když to napíšu, než abych to jen útržkově připomínala.
ty ...bláho :-OOO to je úžasnej díl ! Živej, neuvěřitelně otevřenej a emotivní sedim tu s otevřenou pusou a ani nedýchám paráda, nemůžu se dočkat dalšího
Ty jo super díl a tokový tvrdý,přitom hrozně emotivní. No jo jednoho dne se prostě rozhodla odejít a odešla ,ale nechápu jak ji ublížil Mike,ten ji přece jen řekl že jiný být neumí a pokud se ji to nelíbí tak může jit,ale nikdo ju nevyhodil odešla sama. No sem zvědavá kdy a jak to bude pokračovat