I need you today, tomorrow and forever! - 7. kapitola

Našim směrem se blížil postarší pán a Michael si mě více přitiskl na hruď. Prudce jsem se nadechla a on povolil sevření.

„Omlouvám se,“ zašeptal mi do ucha a jeho horký dech mi způsobil husí kůži. Mé tělo se zachvělo a on si povzdechl. Slzy se mi tlačily do očí, pokoušela jsem se je zahnat, ale nedařilo se mi to. Vzpomínky byly silnější než má chatrná vůle je zastavit. Bezmocně jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Pohladil mě po vlasech. Zavřela jsem oči a užívala si to, i když jsem věděla, že později to bude strašně moc bolet. Mnohem více, než-li teď. Opět jsem si připadala jako ta malá holčička v náručí svého hrdiny, anděla.

„Proč jsi to udělala?“ vydechl mi do ucha a mé srdce se zastavilo.

7. kapitola:

„Udělala co?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Chtěla jsem mít jistotu, že mě skutečně poznal, i když to už nejspíše bylo zbytečné.

Povzdechl si. „Proč sis změnila jméno? Proč jsi utekla? Proč jsi o sobě nedala vědět?“ vychrlil ze sebe a já měla srdce až v krku.

„To není tvoje věc!“ řekla jsem tvrdě a snažila jsem se potlačit slzy i bolest, kterou jsem cítila.

„Není! Není! Sakra, Jennie!“ zavrčel mi do ucha.

Prudce jsem vydechla.

„Neříkej mi tak!“

„Zmizela jsi! Bezeslova, bez vysvětlení! Víš jaký jsem měl o tebe strach?!“ v jeho hlase byla stopa paniky. Já to nechtěla vědět. Nechtěla jsem být v jeho náruči!

Přitiskl si mě pevněji na své tělo a mně v ten moment vytryskly slzy. Ublížl mi! Strašně mi ublížil! I když to bylo nevědomě, ale i tak! Bolest jako bolest! Měla jsem, co dělat, abych se mu tu nesložila v náručí, nezačala do něj mlátit a především řvát jak malé dítě!

„Jennie,“ vydechl mi do ucha a stíral mé slzy.

„Nedělej to,“ prosila jsem ho. Snažila jsem se od něj získat odstup, ale nešlo to. Držel mě moc pevně.

„Co se stalo?“ dožadoval se.

„Nechej minulost minulostí.“ řekla jsem tvrdě a dál se s ním nebavila. Náš tanec trval jen pět minut. Ale pro mě to byla strašně dlouhá doba. Doba, kdy jsem neskutečně trpěla a vzpomínky se draly napovrch.

Právě jsem byla na dámských toaletách, když ke za mnou přišla Madelaine.

„Co se to s tebou děje?“ ptala se mě starostlivě při pohledu na mou uslzenou tvář.

„Nic, to bude dobré,“ snažila jsem se na ní usmát.

Podívala jsem se do zrcadla a znechuceně jsem mlaskla. Po celé tváři jsem měla rozteklou mascaru. Všechen make – up byl zničený.

„Nic?“ nezdvihla obočí.

Mávla jsem rukou a oplachovala si obličej.

„Nechej to na doma.“

„Jenn, ty už nejedeš domů,“ řekla opatrně a já se musela zachytit umyvadla, abych neupadla.

„Cože?!“

„Jedeš už dnes!“ protočila oči. „Kde jsi byla celou tu dobu?“ hubovala mě, vzala si z mé ruky vlhký ubrousek a utírala mi tvář.

Zamračila jsem se. Asi mi tu opravdu muselo něco uniknout. Vracela jsme se do okamžiku, kdy jsme opět stály na pódiu – vedle sebe. Grrr! A Madelaine nám dávala instrukce. Nějak jsem si nemohla vybavit okamžik, kdy říkala, že dnes se domů už nevrátím.

„A co mé věci?“

„O všechno se postarám,“ snažila se mě uklidnit. Ale

„Hm,“ zamručela jsem.

„A teď pojď,“ tahala mě za ruku. Ještě jsem stačila vyhodit kapesník a už jsme zase byli v sále.

„Kam zase?“

Otočila se na mě a protočila oči.

„Proč myslíš, že jsem pro tebe šla?“

Spadla mi brada. Zakňučela jsem. „Už?“

Mad se rozesmála a přikývla.

„Nevím, co ti na něm tak vadí, ale dej mu šanci. Je to ten nejmilejší člověk jakého jsem, kdy poznala,“ šeptala mi do ucha zatímco mě strkala blíž a blíž k němu. To se jí to řekne!

Stála jsem vedle nich, Mad ještě doplňovala informace, ale já jakobych tam zas nebyla. Ponořená ve svých vzpomínkách. Celé mé tělo vnímalo jeho přítomnost. Na tváři jsem cítila jeho pohled, ale neodvažovala jsem si zvednout hlavu.

„Tak si to užij,“ pošeptala mi Mad do ucha a strkala mě ke dveřím. Zamrkala jsem, abych se vzpamatovala. Celým sálem se ozýval nadšený potlesk a jásot. Kroutila jsme sama nad sebou hlavou. Netuším, jak jsem tohle mohla přeslechnout. Některé ženy po mně házely vyčítavé a závisti plné pohledy. Měla jsem chuť začít křičet, že si to ráda s kteroukoli z nich vyměním, ale nemohla jsem najít svůj hlas. Dveře se otevřely a do očí mě udeřilo několik desítek blesků. Zakryla jsem si oči a měla jsem co dělat, abych neupadla.

„Tady,“ uslyšela jsem za sebou a srdce se mi zběsile rozbušilo. Pocítila jsem dotek na svém kříži a to jsem měla pocit, že mi srdce z hrudi vyskočí. Byla mi strašné horko.

Otočila jsem se a viděla, že mi podává brýle – jeho.

„Ale...“ namítala jsem. Je k nevíře, že ať už mi ublížil jakkoli, tak jsme o něj stále měla starost.

„Žádné, ale!“ opáčil a vtiskl mi je do ruky. Poděkovala jsem a vděčně si je nasadila. Kolem nás byl šílený řev a zmatek. Bodyguardi nás tlačili k přistavené limuzíně a fanoušci a novináři se na nás tlačili ze všech stran. Konečně jsme byli u auta. Rychle jsem tam zaplula a zhluboka dýchala. Ale jen do okamžiku, než jsem se nadechla...

***

Doufám, že se líbilo... A já jdu tiše omdlít do postele. Dobrou :D