5. kapitola
Stála jsem tu už půl hodiny a pohledem vyhlížela Madelaine, která se před deseti minutami vytratila s tím, že bude za chviku zpět. Vím, že jsem se asi chovala směšně, ale když já si mezi těmito lidmi byla tak nejistá. Pořád jsem se musela ošívat, urovnávala jsem si své šaty a bála se jen napít, abych se nepolila.
Když mi Mad řekla, že jí mamka dala dárek, tak jsem nepředpokládala, že to bude něco takového, i když jsem nejspíše měla. Jakmile pro nás přijela limuzína, tak jsme se ocitily před velkou, honosnou buduvou, před níž byl položený rudě - červený koberec a všude kam člověk dohlédl byl jeden fotograf za druhým. Jakmile jsem to uviděla, tak jsem chtěla utéct, ale Madelaine mě zastavila. Prý nemám být srab! Ale to se jí řekne, když se v tomto světě pohybuje už od malička. Pane Bože, vždyť ona se bavila a neustále vtipkovala s těmi nejslavnějšími hvězdami. No a tak tu stojím. V nádherných, bílých šatech, jejichž ramnínka zdobily blištivé kamínky, které se táhly v ozdobných pásech až pod prsa, kde zvýrazňovaly můj hrudík. Byly opravdu nádherné. Mad měla podobné, ale s vykrojením a daleko hlubším výstřihem. Vypadala jako bohyně.
Její mamka nás už uměla odhadnout, zatímco Madelaine byla výrazně odvážnější, tak já byla plažší a nerada jsem ukazovala své tělo. Už takhle mi to připadalo příliš.
A tak jsem tu tak stála, na tváři přimontovaný úsměv a porozhlížela jsem se kolem sebe.
Tato párty byla pořádana pro tu největší smetánku a jelikož Madeliinina matka většinu z nich oblékala, tak nás sem dostala. Né, že bych zrovna já o to nějak žadonila.
Když se ani po dvaceti minutách nevracela, tak jsem se otočila a šla si sednout do odlehlejší části sálu. Posadila jsem se do rohu a prsty si masírovala spánky. Jsem tu tak krátkou dobu a už bych nejraději byla pryč. Rukama jsem ssi podepřela bradu a tiše se modlila, aby to už skončilo.
„Jennie!“ ozvalo se přes celý sál. Příšerně jsem se lekla, málem jsem si rozbila bradu o stůl.
„Ne, prosím ne,“ prosila jsem v duchu, ale věděla jsem, že je to marné. Všichni se začali otáčet a já skulinkou mezi starším párem viděla Madelaine, jak stojí na pódiu, mikrofon v ruce a rozhlíží se po místností. Asi se bojí, že jsem jí utekla, ale když jsem to neudělala doteď, tak teď to udělám určitě.
Zvedla jsem se a zkoušela se nepozorovaně dostat ke dveřím. Ale asi ne tak, jak jsem si myslela.
„Jennie!“ ozvalo se po druhé a mě přejel mráz po zádech.
„Zabiju ji!“ vrčela jsem v duchu a spřádala plány, co s ní udělám.
„Támhle je!“ zakřičela a já ztuhla. Povzdechla jsem si, přimontovala zpět onen úsměv a otočila se. Všichni se na mě pobaveně dívali.
„Pojď sem k nám!“ křičela na mě. Chtěla jsem se na místě propadnout, ale to bych asi měla až moc jednoduché! Všichni mě postrkovali dopředu a něco si neustále šuškali. Rozčilovalo mě to. Nechápu, co jí to zase napadlo.
Byla jsem už skoro pod pódiem a Mad se na mě zářivě usmála. Dala jsem jí pohledem najevo, že si to pěkně odskáče a ona se rozesmála ještě více.
„No tak nemrač se a pojď nahoru.“ vyzvala mě a já zakroutila hlavou.
„No tak, zlato, nebuď srab,“ nedala si pokoj. Byla jsem úplně zpocená. Neměla jsem ráda pozornost a tohle bylo moc. Kolem mě zuřivě cvakaly fotoaparáty a všichni mě plácali po ramenou a gratulovali.
„Tak když to nejde po dobrém,“ usmála se na mě. Podívala se do davu lidí, nadechla se a začala skandovat.
„Nahoru! Nahoru! Nahoru! Nahoru!“ A všichni se k ní postupně přidávali.
Doslova mě dostrkaly na schůdky.
K Madelainině radosti jsem se konečně vyšplhala na pódium.
„Vítej,“ přivítala mě a objala.
„Já tě zabiju,“ pošeptala jsem jí do ucha.
„Ale notak,“ opáčila se a nasadila výraz aneb Já jsem neviňátko!
„Co se děje?“ ptala jsem se vyplašeně.
„Vydrž,“ pohladila mě po vlasech a otočila se zpět k lidem.
Nervózně jsem přešlapovala na místě.
„Dámy a pánové, jako už deset let tato společnost pořádá charitativní sbírku, tak ani tento nebude vyjímkou. A pro tento rok, mám právě já tu čest, že ji mohu tímto večerem zahájit! A zároveň Vám vítězku naší malé soutěže.“ Zamračila jsem se. Jaké soutěže? Znovu jsem si v hlavě přehrávala celý dnešní večer. A sakra!
Vzpomněla jsem si, že když jsme přišli, tak jsme do nějaké krabičky vhazovaly své pozvánky. Ano, to bude ono! Zahryzla jsem se do spodního rtu a nervózně vyčkávala, co se bude dít dál. Nějak jsem tušila, že to nebude nic dobrého.
„Dámy a pánové, dovolte mi, abych Vám představila mou nejlepší přítelkyni Jennifer Smithovou!“ ukázala na mě a za ruku tahala dopředu. Sálem se roznesl potleskl. Cítila jsem jak červenám.
„Milá Jenn, je mi ctí oznámit, že následující měsíc svého života strávíš po boku úžasného Michaela Jacksona!“ jásala a najednou mě zuřivě objímala.
Úplně jsem ztuhla, nebyla jsem schopna pohybu. Dokonce jsem měla pocit, že ani nedýchám. Vystrašeně jsem se na ni dívala.
„Já-já nemůžu,“ kroutila jsem hlavou.
„Je to v rámci charitativní akce, díky tomu, že se budeš pohybovat ve společnosti pana Jacksona, vyděláte spoustu peněz pro děti z dětských domovů a nemocných dětí,“ mrkla na mě. Stále se usmívala.
K nám na pódiu přišel nějaký vysokých, strach nahánějící muž a něco Mad šeptal do ucha. Ta přikývla a zářivě se na mě usmála. Bylo mi na omdlení, nemohla jsem pořádně dýchat a stále jsem si musela držet tu masku.
„Dámy a pánové, uvolněte prosím parket. Pan Jackson právě dorazil a zahájí první tanec naší charitativní akce s naší výherkyní,“ poplácala mě po rameni.
„Fakt ti nezávidím“ zavrčela mi do ucha a brala mě z pódia. Vůbec jsem nevnímala. Polkla jsem na prázdno a vystrašeně se dívala po místnosti.
Světla se ztlumila, dveře se otevřely a …
***
Mám týden otevřených konců nebo co :D. Doufám, že mě nezabijete, dřív, než to stihnu dopsat.
MJLove
L.O.V.E.
Pro představu to jsou šaty, které má Jennie.
Tyto má Madelaine:
ale moc hezký tančit s Mikem jáááááááá chci takýýýýýýý
2024 ©