I need you today, tomorrow and forever! - 14. kapitola

14. kapitola

„Pane Michaeli, budete si se mnou hrát?“ dožadovala se Michaelovi pozornosti šestiletá holčička jménem Sue. „Samozřejmě, že ano, broučku,“ pohladil ji po zlatavých kučeravých vláskách a podíval se přes celou místnost, tam totiž seděla Jennifer a kolem sebe měla spoustu maličkých dětiček.

Je to už týden, co byla na Neverlandu a dnes byli na návštěvě v dětském domově. Skoro vůbec se neviděli. Né, že by se Jennifer vyhýbala Michaelovi, jak si celý personál myslel, ale spíše Michael se vyhýbal Jennifer. Bál se jejího pohledu.

„Pane Michaeli,“ zatahala ho za kalhoty Sue. „Promiň, jsem nějaký zamyšlený,“ podrbal se ve vlasech.

„Tak já si půjdu hrát s tou hodnou paní,“ dala mu pusu na tvář a běžela k Jennifer, která se na ni zářivě usmála.

„Pane Jacksone, dnes nejste ve své kůži,“ sedla si vedle něj dlouholetá pracovnice dětského domova. Už se s Michaelem setkala, ale nikdy neměla odvahu ho oslovit. Když přijel, tak si jen sedla do kouta pokoje a tiše pozorovala, jak si ten vstřícný muž hraje s dětmi a září u toho jako sluníčko. Ale dnes nezářil – dnes vypadal, jakoby nad něčím úzkostlive přemýšlel.

„Já vím. Měl bych se jít věnovat dětem,“ omluvil se s hraným úsmevem a šel si sednout k Jennifer.

„Děti tě naprosto zbožňují,“ nadhodila Jennifer na zpáteční cestě do Neverlandu. Štvalo ji jak kolem ní Michael chodí po špickách. Chtěla se s ním normálně bavit. Tak jako dříve, i když ve skrytu duše tušila, že už to nepůjde. Ale bojovala, ona bojovala. Nechtěla vidět Michaela takhle zničeného. Vždyť Michael sám vždycky říkal, že Neverland člověka donutí člověka vrátit se zpět do dětských let a člověk se tam cítí jako v ráji! Ale teď je to pravý opak... Vládne jím tak napatá atmosféra, že je slyšet každého špendlíku, který spadne na zem.

„Michaeli!“ zvýšila na něj hlas. Polekal se.

„Ehm, co?“ promnul si oči.

„Jen jsem říkala, že tě děti naprosto zbožňují,“ usmála se. Chtěla mu dodat odvahu, sebevědomí. Ale on se na ni ani nepodíval.

„Spíš jsem měl pocit, že se nemohli odtrhnout od tebe,“ opáčil lhostejným hlasem.

„Už jsme na místě.“ Ozvalo se z místa řidiče.

Jennifer si otevřela dveře a podívala se na Michaela. Stále hleděl z okna nepřítomným pohledem a ani si neuvědomoval, že už zastavili.

„Běžte prosím do domu. Potřebuji si s PANEM JACKSONEM promluvit“ poprosila řidiče a dva bodyguardy. Ti se na ni podívali a pak přikývli.

„Tak a dost Michaeli!“ zakřičela Jennifer, ale on to nevnímal.

Jennifer si povzdechla a šla za ním do auta. Sedla si naproti němu a přísně se na něj podívala.

„Co se děje?“ zeptal se Michael zmateně.

„Co se děje? Díval ses na sebe!“ bezmocně rozhodila rukama Jennifer.

„Proč?“

„Michaeli, už týden chodíš po Neverlandu jako tělo bez duše. S nikým se nebavíš a jen se zamykáš v pokoji! Když přijeli děti – musela jsem tě tahat, abys l

za nimi šel, alespoň na chvilku! Už toho mám dost!“

Michael se na ni rozčíleně podíval. „A co mám jako dělat? Mám se tvářit jako, že se nic nestalo? Jakože je všechno v pořádku. No tak to promiň, ale takhle já se přetvařovat neumím! Mohl jsem být otcem!“ vykřikoval.

„Ano! To jsi teda mohl A co mám dělat já? Hm? Proč si najednou tak sobecký? Podívej se na mě!“ prudce mu zvedla hlavu.

„Já! JÁ! Jsem měla tvé dítě devět měsíců v bříše – cítila jsem každikčký jeho kopanec, každičký jeho pohyb. A nakonec – nakonec jsem ho porodila. Těšila jsem se na něj! Milovala jsem ho celým svým bytím! Myslíš, že mě to nebolí? Myslíš, že si každý den nepřehrávám v hlavě, že jsem mohla udělat něco lépe? Že jsem možná něco zanedbala? Hm? Nemyslíš si, že by jsi měl brát ohledy, alespoň na tohle?!“ vyčítala mu.

„Promiň,“ zakuňkal Michael.

„Žádné promiň, Michaeli! Ty musíš žít! Musíš žít jinak tě to zabije!“ řekla potichu a odcházela do domu.

Michael ještě chvíli seděl v autě a hleděl ven. Jennifer měla pravdu a on to věděl. Všechno to, co na něj křičela byla pravda. Ale na druhou stranu věděl, že ho Jennifer chápala – ona ano. Bylo to pro něj nové – ona se s tím už naučila žít. Naučila se žít s bolestí.

Jennifer si unaveně sedla naproti Marii ve velké kuchyni. „Co se děje?“ pohladila ji Marie po tváři.

„Michael! Nevím, co s ním budeme dělat! Uzavírá se do sebe a mám strach, že za chvíli k sobě nikoho nepustí. Já to znám – kdybych tenkrát neměla Madelaine, tak tady snad ani nejsem. Sice neví o Michaelovi a o mém dětství, ale ona a její mamka mě tenkrát našli a pomohli mi, abych všechno zvládla. Jsou to neuvěřitelní lidé. Jsou skoro jako moje druhá rodina. Madelaine se mnou byla pořád, když to malé umřelo. A jen díky ní jsem se s tím, nemůžu říct smířila – to ne, spíše díky ní jdu dál. Pokračuji ve svém životě a hledám jeho smysl,“ usmála se plaše.

Marie se na ni podívala se slzami v očích a přála si, aby už nemusela plakat, aby nikdo nemusel plakat. Chtěla, aby se do tohohle obrovského domu vrátil život a smích.

„Jennie, jestli má někdo Michaelovi pomoct, tak jsi to jedině ty! Ty už něco vymyslíš,“ usmála se na ni.

„Myslíš?“

„Jennie, jsem o tom sto procentně přesvědčená!“

„Musím mu pomoct!“ řekla odhodlaně a odešla z kuchyně.

Byla skoro půlnoc a Jennifer se unaveně opřela o dveře svého pokoje. Rozstvítila světlo a zamračila se. Něco v tomto pokoji bylo jinak. Něco nepatrného, ale přeci jen bylo. Rozhlížela se ze strany na stranu. Přešla na druhou stranu a stále se rozhlížela. „Ne,“ zašeptala a přispěchala k malému nočnímu stolku vedle postele. Kniha na něm byla jinak. „Ne!“ Vzala si do rukou svou peněženku a rozevřela ji. Jak předpokládala, fotka jejího miminka tam nebyla. A byl jediný člověk, který ji mohl vzít.

Jennifer sebrala poslední kousky svých sil a vydala se k Michaelově ložnici. Nemusela jít nikterak daleko – jeho ložnice byla na stejném patře, o dva pokoje dál.

„Micheli!“ zaťukala na jeho dveře naštvaně.

„Michaeli, já vím, že tam jsi!“ dál na ně ťukala, ale stále se nikdo neozýval.

„Tohle mi dělat nebudeš!“ zavrčela a otevřela je. Michael ležel na posteli a fotku miminka měl na hrudi.

„Proč mi to děláš?“ vzlykla. Přistoupila k jeho posteli a vzala mu fotku. Zachvěl se a otevřel oči.

„Jennie,“ polekal se.

„Proč jsi mi vzal tu fotku?“ Michael zakroutil hlavou. Chtěla na něj křičet. Chtěla mu nadávat, ale když pohlédla do jeho očí, tak to nedokázala. Byla v nich bolest, smutek a vyděšenost.

„V noci se mi zdávají noční můry a já nemůžu spát. Chtěl jsem se ještě jednou podívat na jeho fotku, a tak nějak jsem s ní usnul. Jennie, žádné sny se mi nezdály,“ kroutil hlavou.

„Ale to nemůžeš. Už jsem ti to vysvětlovala.“

„Já vím, ale nevím, co mám dělat!“ přiznal a schoval si tvář do dlaní.

„Pomůžu ti, slibuji...“ pohladila ho po vlasech. Odkryla peřinu. „Šoupni se..“ Michael vykulil oči, ale udělal to.

„Teď mi dej tu fotku,“ natáhla ruku. Michael se na ni díval a z jeho zamračené tváře bylo vidět, že ji ji nechce dát.

„Prosím dej mi. Jedině, tak ti můžu pomoct,“ prosila ho. Poslechl a podal ji tu fotku. Jennifer zavřela oči a odhodlaně ji přetrhla na čtyři díly.

„Co jsi to udělala“ zhrozil se Michael.

„Takhle to bude lepší. Minulost patří k minulosti.“ Přikryla ho a lehla si na jeho polštář. Zhluboka se nadechl a vdechovala tu povědomou vůni.

Michael se ještě chvíli nevěřícně díval na dívku vedle něho a položil se vedle ní. Nechápal, co měla v plánu.

„Dobrou noc, Michaeli,“ zašeptala do tmy.

„Tobě také, Jennie,“ povzdechl si. Upřímně pochyboval o tom, že by mohl usnout, ale opak byl pravdou. Ani ne o deset minut později tšše oddechoval vedle Jennifer a ona se usmívala. Udělala dobře. Otočila se k Michaelovi čelem – dala mu pusu na tvář a usnula.