I need you today, tomorrow and forever! - 12. kapitola

    12. kapitola

   „Narodilo se mrtvé... narodilo se mrtvé... tvé dítě...mrtvé...zlomené srdce...narodilo se mrtvé...tvé dítě...“ tato slova zněla v Michalové hlavě stále a stále dokola. Když Jennifer vyprávěla, co se tehdy stalo, tak se sevřely všechny útroby jeho těla. Připadal si jako ve zlém snu, hodně zlém. A zároveň jako v hlubokém, tmavém bludišti, ze kterého nevede žádná cesta, všude jen samé slepé uličky s nástrahami.
    Na ten  „údajný sen“ dávno zapomněl, a nikdy se by si byl nepomyslel, že se to skutečně stalo.
„To nemůže být pravda! To ne!“ zavřel oči a dezorientovaně si sedl do křesla. Neschopný uvěřit tomu, co mu Jennie vyprávěla. „Má malá Jennie..“ přikrčil se jakoby očekával nějakou ránu. Přál si ji dostat. Toužil po tom! Skryl si tvář do rukou a vzlykl. „Co jsem to za zrůdu? Nenávidím se!“ Hodil hrnek o zeď. Byl bezmocný, vůbec netušil, co bude dělat.
    Celé jeho tělo se třáslo a né zimou, ale zhnusením sama ze sebe. Věděl, že už se nikdy nebude moct odívat do zrcadla, aniž by neviděl zrůdu, která se v něm bude odrážet. Dělalo se mu špatne při pomyšlení, na to, co udělal.
„Co se stalo?“ přiběhla do knihovny Marie.
Michael se na ni podíval se slzami v očích.
Marie se zasmála. „Tak co zase provedla?“ Michael si znechuceně povzdechl.
„Jen mi řekla pravdu. Ona nic neprovedla, to já jsem zrůda!“ rozkřičel se a Marie instinktivně ustoupila o krok vzad. Nikdy ho takhle neviděla. Šel z něj strach.
„Co se s-stalo?“ ptala se vystrašeně. Hlas se jí třásl a do očí se vloudil stín strachu.

„Pamatuješ...“ Michael sklopil zrak a jeho tvář se stáhla v bolestné křeči.
„ …pamatuješ si na to ráno, než Jennie utekla?“ Přikývla.
„Marie, t-t-en senn... stalo se to, vyspal jsem se s ní!“ křičel a plakal zároveň.
    Potřeboval ze sebe vylít všechen ten vztek. Vztek na sebe! „P-prosím?“ zakoktala Marie. Musela se posadit.
„Měl jsem horečku – ráno jsem, jsem si myslel, že se mi to jen zdálo. Marie...“ slza mu stekla po tváři. „ ...to kvůli mně utekla. Protože jsem si to nepamatoval! Jsem zrůda!“ praštil do stolu.
    Marie se postavila a chlácholivě ho objala. „Ona ti to určitě odpustí, Miku. Je to naše....“ Michael ji od sebe lehce odstrčil a postavil se k oknu. Založil si ruce na prsa. „Čekala mé dítě...“ povzdechl si.
„No páni!“ usmála se Marie. Chtěla se ho zeptat, kdy ho uvidí, ale Michael ji předběhl. „Narodilo se mrtvé!“
„Cože? Jak? Ne!“ Marie k němu přistoupila.
„Řekni, že to není pravda! Michaeli!“ třásla s ním, prosila ho, plakala....
„Řekni, že nejsem zrůda!“ podíval se na ni tvrdě. „Michaeli, ale ty za to ...“
„Hlavně neříkej, že za to nemůžu!“ chytil se za hlavu.
„Jennie! Udělal jsem z naší malé Jennie ženu! Ááááá ona.. ona byla ještě dítě! Dítě!“ Marie se na něj přísně podívala. „Tímhle hysterčením nic nevyřešíš!“ řekla tiše.

„Vyřešit? Povzdechl si Michael. Marie se ještě chvíli dívala na zkamenělého Michaela a odešla. Nechala ho napospas svým myšlenkám. Nevěděla, jak jinak by mu mohla pomoct.
    Jennifer s pláčem v plném proudu přiběhla do svého pokoje a zamkla. Složila se na postel. Nechtěla mu to říct – nechtěla myslet na svou minulost. Věděla, že jakmile otevře své vzpomínky, tak bolest bude zpět a ještě ve větším rozsahu. Dvojnásobná! Teď to bude trhat nejen ji, ale také Michaela. Necítila k němu nenávist a ani zlobu. Všechnu vinu vztahovala na sebe. Ona byla tak, která to tu noc nechala zajít tak daleko. Ona byla ta, která neuhlídala své city a zamilovala se do něj! Zrovna do něj! Byla mladá, hloupá a naivní!
    Když zjistila, že je těhotná, tak nejdříve chtěla dát miminko k adopci, ale když pocítila své miminko, bylo to  jakési splynutí s ním. Milovala každý jeho pohyb. Milovala každé zachvění – milovala ho tak, jako jeho otce. Do dnes nevěděla, jestli porodila chlapečka nebo holčičku, nechtěla své mrtvé miminko vidět. Už takhle měla pocit, že to nemůže přežít. Nechtěla se upnout na jméno a na představy, jaké by její miminko mohlo být. Ne! Ona potřebovala jít dál.
    Vytáhla z peněženky schovanou fotografii z ultrazvuku a s třesoucí se mi dlaněmi ji rozevřela. „Né,“ plakala.  Dívala se na tu první černobílou, rozostřenou fotografii a lehla si na podlahu, nohy si pevně přitiskla k tělu.
    „Jennie?“ zaklepala na její dveře Marie. Bylo zamčeno a ona už u nich stála pět minut. Dělala si o Jennie velké starosti. Sama nemohla uvěřit tomu, co ji Michael řekl. A když si představila malou Jennie, který byla ještě dítě, jak v sobě nosí miminko – Michaelovo miminko, tak zuřivě kroutila hlavou. Nedovedla si představit jaké to pro ni muselo být. Kde bydlela? Co jedla? To byly otázky, které ji tížily.
    Na jedné straně chápala proč tak rychle utekla – byla zraněná, ale na tu druhou jí to měla za zlé... přece musela vědět, že by se o ni Michael postaral – o ně oba. A on ji miloval a miluje, i když si to nechce přiznat.
    Když se na něj člověk podíval, tak na něm bylo vidět, jak ji zbožňuje!  Jak žárlil, když byla se svým chlapcem! Jak ho bolelo pomyšlení, že se jí něco stalo! Jak se mu po ní stýská!
    Několikrát ho nachytala, jak sedí v křesle jejího pokoje a zamyšleně jí pozoruje. Člověk ho musí znát skrz na skrz, aby v něm dokázal číst.
    Když byla tady, tak nemohl spát. Strašily ho jeho pocity, když se jí dotkl. Schovával to, ale ona to na něm viděla! Schovával to před sebou samým a dodnes si to nepřiznal.  A  Marie ho chápala. Pomalé zjišťování, že se zamiloval do malé holčičky, které zachránil život a podílel se na její výchově – bolí a nahání strach.
    V ten den, kdy přijel ze studia, ihned vběhl do jejího pokoje a když tam nebyla – hned vycítil, že něco není v pořádku. Od toho dne byl jako chodící, pracující a v jednou kuse přetvařující se mrtvola. Nic ho netěšilo. A úsmev na jeho tváři viděla, jen když byl s dětmi.