I need you today, tomorrow and forever! - 10. kapitola

Rozešli se po dlouhé chodbě a na konci se zastavili.

"Chcete.." usmál se. "Chcete doprovodit do knihovny?"

“Myslím, že máte víc věcí na práci, než mě. Tohle zvládnu sama, myslím." Zamračila se. Věděla, že by tu cestu nezapomněla, ani kdyby tu nebyla padesát let. Vždyť kolikrát tam seděla Michaelovi na klíně a on ji četl knihy?

10. Kapitola

Jennifer pomalu kráčela do knihovny a srdce jí bilo jako o závod. Několikrát za tu krátkou chvíli, co ji Mark opustil měla nutkání utéct. Třeba do zahrady, kam před Michaelem utekla již několikrát.

“Smithová! Přestaň být srab! Je to pro dobrou věc!” napomínala se a zatímco šla tou dlouhou chodbou na jejímž konci byl vchod do krásné, veliké knihovny si stále opakovala, že tím, že s ním zůstane pomůže dětem.

“Haló?” zavolala a hlas se jí klepal. Nikdo se neozýval. Šla hlouběji do knihovny a jak předpokládala Michael seděl v jeho oblíbeném křesle a četl si nějakou knihu. Evidentně se nemohl soustředit, protože si neustále poklepával nohou a díval se na hodiny. Že by ho tak znervózňovala?

“Volal jsi mě?” zeptala se nahlas a Michael sebou trhl. Byl tak ponořený do svých myšlenek, že si ani nevšiml jejího příchodu.

Na Jenniině tváři se na okamžik objevil úsmev. Michael odložil knihu, zvedl se a pokynul ji rukou ať se posadí.

“Ahoj, Jennie,” usmál se.

“Jsem Jennifer a ahoj,” zamračila se na něj. Nepřála si, aby jí tak říkal. Nepřinášelo to nic dobrého, jen spoustu dalších bolestivých vzpomínek.

“Nemohli bychom si…” pokusil se.

“Ne, nemohli! Ale můžeme mluvit o tom, co s tím projektem. A hlavně o tom, co tu budu dělat já?” chrlila ze sebe. Musela být na něj tvrdá, i když jí to bolelo. Nechtěla se podívat do jeho očí a rozbrečet se mu tu na místě, jako nějaká hloupá husička. Ne! Musela být tvrdá. Byla odhodlaná tento předlouhý měsíc vydržet. Ne, pro sebe či Michaela, ale pro děti!

“Jak vedle sebe můžou dva lidé existovat, když mezi nimi stojí hluboká propast?” zamračil se Michael. Chtěl si s Jennie promluvit. Když odešla, tak jeho svět zčernal. Celou věčnost ode dne, kdy odešla seděl u okna a vyhlížel ji. Doufal, že se vrátí. Dokonce našli i toho chlapce, se kterým Jennie byla, ale ten jim řekl, že ji neviděl. Michael nikdy nebyl tak zoufalý, jako v tuto dobu. Chtěl si o tom promluvit, chtěl a musel vědět, proč odešla, ale ona mu k tomu nedávala šanci.

“Ano, minulost, Michaeli. Minulost! A já se k ní nehodlám vracet Souhlasila jsem s tím, že tu budu šaškovat měsíc! Měsíc vedle tebe, ale ne s tím, že se budu vracet k minulosti. O to nestojím! Takže můžeme přejít rovnou k věci?” hlas se jí rozklepal.

“Nesu vám to mléko a sušenky,” vstoupila do knihovny Marie a zastavila se v půlce cesty. Podívala se na ty dva a musela se smát.

“Co se stalo?” zeptala se Jennifer, jejíž hlas se už zklidnil. V duchu děkovala Marii, že je vyrušila, protože před očima jí už běhal obrázek jí samotné, jak buší do Michaela a křičí na něj.

Došla k nim a na stůl položila tác s mlékem a sušenkami, tak jako to dělala vždy. Jennifer odvrátila pohled, aby se nerozbrečela. Opět!

“No, kdyby jste se vy dva mohli vidět, tak se smějete také,” pohladila je po tváři.

“Jennie, ty tu stojíš jako Bůh pomsty a Michael se tu krčí jak malé dětsko. Měli by jste si to konečně všechno vyříkat a pak teprve se začít bavit o tom, co bude,” zamračila se na ně.

“Ale, já nechci…” začala Jennifer.

“Šššt!” Utnula ji Marie. “Jennie, tady není žádné JÁ! Tady jde o nemocné děti. Vždyť je oba milujete. Jennie, holčičko moje,” přistoupila k ní a objala ji.

“Pokud si to nevyříkáte teď, tak nikdy ta propast mezi vámi nezmizí a nebudete moci normálně a volně žít. Nikdy nebudete moci pokračovat v normálním životě, protože ten obrovský, těžký balvan na vašich srdcích vás bude neustále tížit. Ano…” pohladila ji a podívala se na Michaela.

“… samozřejmě, oba můžete své vzpomínky pohřbít, ale nikdy ne dýchat. A když je pohřbíte, tak jednoho dne vyplavou na povrh a bolestivě zasáhnou jednoho, tak druhého. Miluji vás oba jako své děti a nechci, aby jste si ubližovali. Ať už vědomě či nikoli. A Jennie…” stiskla ji ruku.

“… když už né my, tak Michael si zaslouží vědět proč si utekla,” smutně se usmála a odešla. Oba dva mlčeli a dívali se na tác, který přinesla.

“Marie, má pravdu, Jenn… Jennifer,” opravil se.

“To má. Ale já se k tomu vracet nechci. Chci na to zapomenou!”

Michael k ní přistoupil a chtěl ji vzít za ruku, ale ona uhnula.

“To jsem ti tolik ublížil? Jennifer, já - já nevím, co jsem provedl. Já nevím, proč si odešla. Nenechala si po sobě nic… Žádný dopis, žádný vzkaz. Co se stalo? Jennie?” vzal její obličej do rukou a přinutil jí, aby se mu dívala do očí. Ty její byly plné slz a y Michaelovi se ji snažily pochopit.

Zrovna teď měl před očima tu malinkou Jennie, která si rozbila koleno. Viděl tu plačící holčičku, která chce být silná, ale její oči touží po obětí, pofoukání bolístky a něžném slovíčku. Toužil to udělat, ale věděl, že by mu to nedovolila.

“Odpustíš mi někdy?” hlas se mu klepal.

“Jak můžeš chtít odpustit něco, když ani nevíš, co se stalo?” kroutila hlavou. Snažila se od něj získat odstup, ale nešlo to - držel ji moc pevně. Chtěla se osvobodit od jeho pohledu…

“Mám pocit, že jsem udělal něco hodně zlého…” sklopil pohled a nepřítomně ji pohladil po tváři.

Jennifer se zachvěla a zavřela oči. “Prosím…” plakala a její srdce krvácelo.

“Já prosím, Jennie… Já prosím… Copak to nechápeš? Co se stalo? Co jsem provedl? Jak jsem ti ublížil? Jak? Prosím…Řekni mi to!” naléhal na ni a hlas se mu klepal jako nikdy. Celé jeho tělo ho bolelo při pohledu, jak bezbranně stojí a slzy jí tečou po tvářích, na její třesoucí se tělo.

“Jennie,” zvedl ji tvář.

Jennifer se na něj podívala a bolest z jejích očí sálala ohromnou silou.

“Proč si odešla?” zeptal se znovu - tentokrát tišeji, ale za to tón jeho hlasu byl naléhavější.

“A když ti to řeknu, co se změní?” utřela si slzu.

“Budu vědět, co jsem provedl a budu to moci nějak odčinit. Budu vědět, co jsem udělal špatne,” hladil ji po tvářích a Jennifer ustoupila. Musela. Hradby, které si před časem vytvořila se začaly hroutit.

“Prosím…”

“Michaeli, nechtěj to po mně. Já nemůžu… Já nechci…” otočila se.

“Prosím.” Teď stál přímo za ní a jeho černé obočí se stáhlo k sobě. Prameny vlasů z culíku se uvolnili a šlehaly ho do očí…

Jennifer se nadechla a…

***

Doufám, že jste si dobře početli a těšíte se na další kapitolu…

With L. O. V. E.

Vaše MJLove