28. kapitola

„Bum...“ spadl jí telefon. Její tvář byla bílá jako křída a klepala se jako osika, její drobné tělo se otřásalo přidušenými vzlyky vycházející z její hrudi.

„Jennie, miláčku...“ sedl jsem si k ní, byla úplne ledová. „Jennie...“ snažil jsem se jí zahřát.

Chytil jsem ji za drobnou bradu, aby se mi podívala do očí. „Jennie... Jennie...“ šeptal jsem úzkostlive, ale ona kroutila hlavou ze strany na stranu. Zarývala si své nehty hluboko do pokožky na rukou, tak silně až po nich zůstávaly krvavé stopy... „Jennifer!“ chytil jsem pevně její prsty, aby si už dále nemohla ubližovat. „Řekneš mi...“ nestihl jsem ani doříct to co jsem chtěl a ona už zase kroutila hlavou. Uvnitř ní se muselo odehrávat peklo.

„Jennifer...“ jemně jsem s ní zatřásl a právě v tomto okamžiku vypadala jako porcelánová panenka.

„Co se děje, Michaeli?“ Zahučel Wayne z předního sedadla a v jeho hlase se objevovalo značné znepokojení, což u něj nebylo zrovna dvakrát obvyklé, ale dnes toho na něj bylo už tak dost, takže se vlastně není čemu divit.

„Já nevím někdo jí volal, řekl bych, že nějaká žena... a Jennifer je úplne bez sebe, v šoku. Georgi, kdy budeme na místě?“ křičel jsem, sžíral mne strach a malý škodlivý a zákeřný červ uvnitř mého nitra mi víc než ochotně našeptával, že s tím mám co dočinění i já – jenže já nevěděl co a měl jsem pocit, že se z toho zákonitě musím zbláznit.

„Vydrž už tam budeme!“ Otočil jsem se zpět na Jennifer a její oči byly velice vystrašené, vrhla svůj zoufalý, ustrašený pohled na místo, kam ji spadl telefon... „Kdo to byl...?“ zeptal jsem se už po několikáté, ale ona mne nevnímala!

„Kruci!“ Vzala si telefon.

„Haló – Haló!“ křičela do něj. Zbytečně však, protože ta žena, aspoň si tedy myslím, že to byla žena už dávno zavěsila. „Nééé.. Haló – haló... néééé!!“ křičela zoufale. „Prosím... nééé...“

„Jennifer... Georgi, sakra!“

„Už jsme tady!“ Zběžně jsem se podíval z okna a skutečně jsme konečně projížděli branou.

„Vydrž...“ uklidňoval mne Wayne.

„Jennie..“ šeptl jsem, ale to už jsem se díval na bezvládně ležící tělo v mé náruči...

„Ježiš, Jennie!“ třepal jsem s ní. Srdce jsem měl až v krku a slzy se mi tlačily do očí, ale já chtěl být silný – musel jsem být, hlavně pro ni.

„Wayne, dveře!“

„Miku, já ji vezmu!“ Zúžily se mi oči a rysy v mé tváři ztvrdly. Nemusel jsem ani nic říkat a on pochopil, bez dalšího slova nebo přemlouvání mi otevřel dveře. Uchopil jsem ji pod koleny, nazdvihl na sebe a pevně chytil kolem pasu.

Spěchal jsem do domu a zároveň vykřikoval instrukce.

„Michaeli!“ Ve dveřích stála Marie, která upustila tác se sklem a běžela ke mne.

„Co se stalo?“ ptala se udýchaně. Běžela za mnou zatímco jsem nesl Jennifer do naší ložnice.

„Tome, zavolej doktora!“ Už jsem stál na vrcholku schodů a Marie mi běžela otevřít dveře.

„Michaeli?“

„Marie – já uf, kruci – nevím, co se stalo!“

„Michaeli, doktor byl na cestě sem, takže do dvou minut dorazí. Můžu nějak pomoct?“ Tom běžel k nám a já vztekle funěl, i když za to ti lidé nemohli, jen chtěli pomoct, také jim na Jennie záleželo a na to bych neměl zapomínat.

„Děkuji, honem si prosím vlhký ručník..“ konečně jsem ji donesl do pokoje. Marie pohotově rozestlala postel. „Díky...“ Pomalu jsem Jennie pokládal do postele a odstranil ji vlasy z bledé dváře. Tak strašně bledá, tmavé stíny se táhly po její tváři, stejně tak jako zarudlé cestičky, které zanechaly slzy.

„Jennie... co mi to děláš...“ hladil jsem ji a stále sledoval její mělce se nadzdvihávající se hruď a každá vteřina, která uběhla se mi zdála být nekonečně dlouhá.

„Tak kde je...“ procedil jsem skrz sevřené rty a Marie mi povzbudivě stiskla rameno. Ačkoliv patřím mezi trpělivé tvory této planety, tak tahle situace byla tak neskutečně bolestivá, při pohledu na ni se mi bolestivě svíralo srdce. Vypadala jako mrtvá...

„Zdravím, tak kde je?!“ Do pokoje vběhl doktor, ale při pohledu na mně se mu tvář vyhladila a on výrazně zpomalil. Zamračil jsem se.

„Už jsem se lekl, že se něco stalo Vám...“ Zaťal jsem ruce v pěst až mi zbělaly klouby.

„Já to sic nejsem, ale má snoubenka ano!“ Zavrčel jsem vztekle a můj hlas byl nepřirozeně hrubý.

„Jistě..“

„Co se stalo?“ Vstal jsem z postele, aby měl dostatek místa.

„Jennifer měla nějaký telefonát a pak byla jako šílená, celá se třásla, plakala a najednou mi ležela v náruči, bezvědomí..“ Nazdvihl Jenniiny víčka a sledoval její oči.

„Fajn, to nebude nic hrozného. Běžte všichni na chodbu prosím,“ ukázal svým vrásčitým prstem na otevřené dveře. Všichni bez odkladu uposlechli, jen já tam stál na místě, pohledem přikovaným k Jennifer.

„Vy také, Michaeli.“

„Ale...“ namítl jsem, ale to už ji začal vysvlékat a mne v tento okamžik překvapil pocit, který jsem cítil... byla to žárlivost. Měl jsem sto chutí k tomu bručounovi přiskočit a prohodit ho oknem. Musel jsem si několikrát zopakovat, že je to doktor... musím říci, že jsem nikdy nepatřil mezi majetnické či snad příliš žárlivé muže, ale tohle... tohle je Jennie, moje Jennie. Každičká buňka mého těla ji toužila ochraňovat.

„Michaeli, nechejte mne pracovat.“ Jeho hlas začal být nepříjemný, nechtěl jsem se s ním hádat a tak jsem se poraženě loudal za ostatními na chodbu. Ještě než jsem za sebou zavřel dveře, tak jsem ji zkontroloval svým pohledem.

Na chodbě snad stál všechen personál, tak moc jim na ní záleželo a řada z těch lidí, zná Jennifer už z dřívějška, kdy byla malou holčičkou.

„Bude v pořádku...“ utěšovala mne Marie. Nenápadně jsem přikývl a připadal jsem si jako lev v kleci, neustále jsem chodil z jednoho konce chodby na ten druhý. Cítil jsem se mnohem hůře, než když jsem měl na očích její bezvládné tělo. Automaticky jsem se podíval na levou ruku, přestože jsem na ni hodinky neměl a to jsem zopakoval několikrát, přehlížel jsem nervózní pohledy ostatních a dokonce i jejich soucítění. To Jennifer nepomůže! Zastavil jsem se až u béžové stěny, která byla pokryta spoustou fotografií zachycující minulost, nejkrásnější okamžiky několika lidských životů.

Zadíval jsem se na fotografii malé Jennie s velkým malířským štetcem a paletou plnou smíchaných barev, kterými dvě minuty předtím zmazala pohovku i zeď přestože jsem jí napomínal, aby nic neumazala. Děti, usmál jsem se. Vážně to nebylo lepší, když byla mou malou princeznou? Vybavil jsem si obrázek dospělé Jennifer v okamžik, kdy jsem ji spatřil poprvé. Byla ve sněhobílých šatech s výstřihem a zářila jako nikdy. Přesně si pamatuji, jak jsem vstoupil do sálu a všechny pohledy se stočily směrem ke mně, jak jinak, na to už jsem si zvykl... ale to co mě překvapilo nebyla ani hora novinářů, blesků nebo přátel, ale jedna nádherná žena stojící na pódiu – upoutala můj pohled. Už na první pohled jsem viděl, jak moc je nervózní a ve tváři měla výraz jakoby šla na popravu. Pousmál jsem se tomu. Nervózně si mnula ruce a většinu toho neuvěřitelně kouzelného okamžiku měla pohled zabořený k podlaze. Nepoznal jsem ji hned, upřímně ani ve snu by mne nenapadlo, že by to mohla být Jennie... upoutala můj pohled jako nádherná žena, ale mé srdce tlouklo jakobych ji odněkud znal... muselo jí poznat.

Jakmile ta mladá žena na pódiu, pravděpodobně moderátorka vyřkla mé jména – ta nádherná žena ztuhla. Její obrovské zelené oči se rozšířily poznáním a na setinku vteřiny se střetly s těmi mými a právě v tomto okamžiku jsem ji poznal. Mým tělem projela elektrická rána a srdce se zachvělo, tlak v břiše zesílil a já na ni nevěřícně zíral.

Z mé vzpomínky mne vyrušilo otevření dveře. Doktor konečně vyšel. „Ta mladá žena prožila traumatizující zážitek na chvilku se probrala, ale opět začala plakat a tak jsem jí dal léky na uklidnění. Počítám, že tak za pár minut opět usne. Nechejte ji odpočívat a pak ji nacpěte nějakými vitamíny, je strašně bledá. Na stolku vedle postele jsem vám nechal ještě nějaké prášky na uklidnění, kdyby ta situace nastala znovu. Každopádně bude nějakou dobu pořádně unavená a byl bych rád, abyste se zastavili u mne v ordinaci, až jí bude lépe. Nechám ji podrobit testům, jen preventivně...“ Otočil se na podpatku a bez dalších řečí odcházel. Zvláštní chlapík. Křikl jsem za ním děkuju a rozeběhl se za Jennifer. Skutečně spala, vlasy rozhozené po polštáři a ve tváři měla už alespoň nějakou barvu. Sedl jsem si do křesla naproti posteli, bál jsem se jí i dotknout, aby se neprobudila.

„Říkala jsem ti, že bude v pořádku,“ usmála se Marie a já ji vděčně stiskl ruku. Na rozdíl ode mne se nebála a pohladila Jennifer po vlasech, ani to s ní nehlo. „Děkuji,“ zašeptal jsem vděčně, když odcházela.

Vzal jsem si do ruky knihu, ale na text jsem se nedokázal soustředit, pořád jsem po ní pokukoval a ujišťoval se, že je v pořádku.

„Mhmm...“ zakňučela ze spaní. Už spala téměř dvě hodiny, byla tma, ale z velkých prosklených dveří, které byly naproti posteli se táhly stříbrné paprsky měsíce a ozařovaly Jenniinu tvář. Jen díky tomu jsem mohl vidět, jak se rozhlíží kolem sebe a mhouří oči. Pomalu a neslyšně jsem se zvedl, nechtěl jsem ji ihned vyplašit, pořád nevím co se vlastně stalo.

„Můj anděl...“ uniklo z jejích rtů zašeptání. Polkl jsem. Znovu se mi rozklepala kolena, dnes již po několikáté a u srdce se mi usadil nepříjemný pocit. Ona si nic nepamatuje...

„Michaeli...“ zašeptala štastne a natáhla ke mne ruce. Zpomalil jsem a dosedl dál o ní. Zamračila se na mě, ale já nechtěl, aby mi znovu omdlela. Něžně jsem ji objal. „Jennie...“ Přitiskla se ke mne a libla na krk. Unikl mi povzdech a ona mne starostlivě pohladila po vlasech, cítil jsem jak jí z tváře zmizel úsmev i to jak nakrčila nosík. Nevěděl jsem, jak bych měl začít, ale na druhou stanu jsem víc jak toužil po tom, abych věděl co se stalo a kdo jí to volal. „Jennie, pamatuješ si na něco z toho co se stalo?“ začal jsem opatrně.

„Myslíš krom toho, že když spím, tak se mi zdá o překrásném, starostlivém muži a když otevřu oči, tak zjistím, že ten anděl sedí u mé postele a hlídá můj spánek,“ vzala mou ruku do své a vtiskla na ni polibek.

Tak tohle bude těžší, než jsem si myslel.