27. kapitola

„Co se děje, Miku?“ zeptala jsem se vyplašeně. Celý tenhle zmatek kolem mě donutl zapomenout na celou tu zapeklitou situaci s těhotenským testem. Byla jsem zmatená a měla jsem strach. Michael na to nebyl o nic lépe, než já. Neustále se mluvil se svou ochrankou a bezmocně lomcoval rukama a stále se po mě ohlížel. Vlastně by se dalo říct, že mne kontroloval. Ochranka nás odvlekla do studia a pečlivě hlídala dveře, nikdy jsem takový zmatek nezažila.

„Myslím si, že to byly novináři, Jennie,“ podíval se na mě se strachem v očích. Zakroutila jsem hlavou, nedávalo to smysl – v jeho tváři jsem četla, že se nebál těch novinářů, ale mě!

„Miku?“

„Jennifer, promiň s tímhle jsem vážně nepočítal.“ Najednou byl bledý jako stěna. Bála jsem se, že to s ním každou chvilku praští. A pak... mi to došlo. Ten pitomý test! Proto celý ten bordel nastal. Jsem pitomá! Co jsem si vlastně myslela! Proboha! Vždyť Michael není normální chlap – je to Michael Joseph Jackson!

„Ten test...“ zašeptala jsem nepřítomně. Znovu se mi celá ta scéna promítala před očima – Wayne házicí po Michaelovi test – Wayne zuřivý, běžící na druhou stranu pozemku. Ach bože!

Michael okamžitě poodstoupil, jakoby čekal výbuch z mé strany. Uznávám byla jsem momentálně jako uzlíček nervů, ale ještě stále jsem byla při smyslech. Zpražila jsem ho pohledem. „To není tvoje chyba, tak toho sakra nechej!“ vyštěkla jsem po něm a on opět vykulil oči! Zase!

„Můžeš ze mne přestat dělat hyenu?!“ praštila jsem ho vší silou do ramene. „Promiň...,“ mnul si jej. „... já jen, že to nejspíše vyjde ve všech novinách po celém světě a pěkně to rozmáznou. Takhle jsem to nechtěl. Prosím, věř mi, Jennie...“

„Já vím, že jsi to tak nechtěl, Miku. Je to má chyba, neměla jsem se jezdit a už vůbec ne s tím pitomým testem. Mohu nadávat leda tak sama sobě a také budu. Já to asi zvládnu, ale co ty, Miku? Bude z toho obrovský skandál...“ Chytil mne za ruce.

„Jennie, už jsem ti tolikrát říkal, že tě miluji, ale ty nechceš poslouchat.“ Stiskla jsem jeho dlaně.

„Miku, já tě také miluji...“ ztichla jsem, protože na jeho tváři se objevil nádherný úsmev a ten zkroušený pohled nahradil rozjasněný, něžná a bylo v něm tolik lásky a oddanosti, jako už dlouho ne. A já vím, že je to už vážně otřepaná fráze, ale fakt se mi téměř podlamovala kolena. Přivinul si mne do náruče.

„Pak všechno zvládneme, Jennie. Spolu, ano?“ Palcem mi otřel slzu.

„Slibuješ?“

„Ano, Jennifer Smithová, slibuji, že tě – vás nikdy neopustím a budu vás ochraňovat, protože vás z celého svého srdce i duše miluji... Víš, já vím, že stále uvažuješ o tom, že příští týden opustíš Neverland,a le já se nevzdám, Jennie...Víš...“ políbil mi ruku. „... bolí mě, co jsem ti udělal. Šílene mne bolí, že naše miminko umřelo. Skoro každou noc se budím hrůzou, téměř úplne mokrý a někdy i brečím, protože přemýšlím o tom jak ti je a muselo být, Jennifer. Jakou ránu v srdci ti to muselo zanechat Neumím si představit nosit devět měsíců pod srdcem miminko – to co je ti nejdražší a pak o něj přijít. Je to příliš kruté, Jennie... a já vím, že si to do konce života a snad i po tom nikdy neodpustím.“

„Miku, prosím...“ plakala jsem. Nechtěla jsem to dále poslouchat, z jeho slov mne bodalo u srdce. „Počkej, Jennie. Nechci ti tím ještě více ubližovat, chci abys věděla, že každičkou chviličku děkuji Bohu za tu neuvěřitelnou náhodu – zázrak, druhou šanci. Druhou šanci pro nás, ale ne šanci na to, abych se snažil něco napravit. To ne, protože já vím, že to nikdy napravit prostě nepůjde a mohl bych se snažit jakkoliv, ale my, já , ty a hlavně my tři...“ položil mi ruku na břicho.

„.... můžeme začít žít nový život – spolu, lásko,“ uchopil do dlaní mou tvář a přitiskl své rty na mé. Mé tělo okamžitě zareagovalo na ten žár a přitisklo se k němu, nechalo se unášet tím tryskajícím pocitem, který se námi rozlíval.

Najednou jsem si něco uvědomila – zamračila jsem se a na krátkou chvilku jsem se od Mika odtrhla.

„Moment, jak můžeš vědět, že to ti tvý kluci šikovní dokázali a my zplodili miminko?“ Jen se usmál a pohladil mne po tváři.

„Cítím to a neptej se jak, lásko, prostě to cítím. Věři mi... tady...“ položil si mou ruku na srdce.

„Miluji tě,“ to je to jediné, co jsem mu na to dokázala říci.

„Tak pojď,“ Sevřel pevně mou ruku a vedl nás k východu.

„Co chceš dělat, Miku?“ zastavil ho Tom a ostatní bodyguardi se okamžitě postavili – byli okamžitě připraveni k akci. No, zajímalo by mne jaké.

„Chci prostě vyjít ven a dát jim to po čem tak touží...“ stiskl mi pevněji ruku – nejspíše se bál, že mu uteču. Fajn, přiznávám, že mě to vážně napadlo.

„Nemůžeš tam prostě jen tak vyjít,“ Nenechal ho projít dál. Ale na Michaelovi bylo vidět, že je pevně rozhodnutý a jistě to viděl i Tom.

Odkašlala jsem si. „Moment, a co jim chceš dát, Miku?“ snažila jsem se mluvit klidně.

„Chtěl bych, aby too bylo vše oficiální – aby svět věděl, že tě miluji a že čekáme miminko...“ Ztuhla jsem a všichni v místnosti také. Najednou by byl jistě slyšet i špendlík, kdyby spadnul na zem.

„Zaprvé není jistě, že nějaké miminko vůbec čekáme a za druhé nevím jestli jsme na to my připraveni!“

„Jennie...“ podíval se na své muže a ti se nepříliš dobrovolně vzdálili. „... bojím se, že mi zmizíš.“

„Nezmizím, ale...“

„Takže žádné, ale... Miluji tě a věř mi,“ To bylo to poslední, co jsem asi vnímala. Periferním viděním jsem viděla Toma jak hlásí Waynovi do vysílačky, že se s Michaelem chystáme ven. No přesněji, že Michael se chystá ven a mne vleče sebou.

No a pak to začalo. Vyšli jsme ven a strhla se bouře, ještě větší než doposud.... Wayne zuřivě běhal okolo nás a snažil se Michaela dostrkat zpět dovnitř, ale s tím to ani nehnulo. Stále hrdě kráčel vpřed. Novináři byli jako utržeaní ze řetězu – nedaleko od nás jsem viděla dvě policejní auta a dokonce i záchranku. Začalo se mi dělat špatne.

„Michaeli jak dlouho jste spolu...?“ ….. „Slečno Smithová, jak jste ulovila Michaela...?“

Vykřikovali novináři a jen zírala a tiskla se k Michaelovi.

S obavami jsem se na něj podívala, stál naproti mně – pomalu mi pokládal ruce na boky, přitiskl se ke mne a spojil naše ústa. Byla jsem v naprostém šoku, že jsem mu zprvu polibek ani neoplácela...

„Spolupracuj, miláčku,“ zašeptal v polibku a já se přitiskla k jeho tělu. Všechno mi bylo momentálně jedno – věřila jsem, že všechno bude v pořádku... Miluji ho a on miluje mne... to je na tom to nejdůležitější...

Kolem nás zuřivě cvakaly fotoaparáty a my se věnovali pouze jeden druhému. Nevím, jak dlouho trval ten překrásný polibek, ale když se ode mne Michael odtrhl, tak jsem si zklamaně povzdychla. Zachichotal se a otočil se k novinářům – dokonce se na ně usmál. Pak si klekl na koleno a já se vyděsila. A měla jsem proč...

„Slečno Smithová, prokážete mi tu čest a stanete se mou ženou?“ Nastalo hrobové ticho a já si musela připomínat, abych nezapomněla dýchat. A pak se to stalo...

„A-no...“ odpověděla jsem a Michael okamžitě vyskočil na kolena a opět mne přede všemi políbil. Novináři byli zjevně tak v šoku, že zapomněly fotit. Michael se se mnou otočil a do ucha mi neustále šeptal, jak moc mne miluje. Srdce mi přetékalo láskou a touhou patřit tomuto muži – už napořád....

„Ty si vážně řekla ano! Ona řekla ano!“ Křičel na novináře! Na to ho Wayne chytil za paži a odvlekl nás oba do auta.... „Wayne, ona mi řekla ano!“ Nevěřícně na něj koukal. Byla jsem štastná, ale zase na druhou stranu – byla bych asi první žena, která uvažovala o tom, že králi popu košem před téměř celým světem... Hihi.

„Lásko...“ zašeptal a stále se na mě díval. Bál se jestli si to nerozmyslím a já věděla, že se nemusí bát. Už vím, kde se toulalo mé srdce celou dobu a kde mám domov. Domov, je tam, kde je láska mého života, mého srdce i duše... ten domov se jmenuje Michael....

Michael byl tak v šoku, že cestou v autě ani jednou nepromluvil a jen se na mě díval jako na svatý obrázek, mačkal mi ruku štestím a slzy mu tekly po tváři.

„Miku....“ Chtěla jsem mu říct, jak moc ho miluji a jak moc jsem štastná, ale to by mi nesměl zvonit ten pitomý mobil... „Promiň, bude to jen minutka,“ omluvila jsem se mu.

Nesměle mne políbil. „Máme celou věčnost, lásko...“ pošeptal mi do ucha a jemně skousl ušní lalůček. Musela jsem ten telefon vzít dřív, než se přestanu ovládat.

„Prosím, Smithová...“

„Dobrý den, slečno Smithová, právě jsem Vás viděla v televizi a mám pro Vás informaci, která Vás bude určitě zajímat...“ ozval se nepříjemný ženský hlas. Zamrazilo mne v zádech.

„Poslyšte, jestli je to něco o Michaelovi, tak nechci nic vědět. Dejte mi s tím pokoj a kde jste vůbec vzala mé číslo!“ zvýšila jsem hlas a Michael strnul. Zvláštně se na mě podíval a němě se ptal, co se děje... Zakroutila jsem hlavou.

„Slečno Smithová...“ oslovila mne výsměšným tónem hlasu.

„Dejte mi pokoj!“ Zavěsila jsem telefon a hodila ho vedle sebe.

„Co to bylo, miláčku?“ Ptal se ihned Michael. Pokrčila jsem rameny. „Nevím, nějaká žena... neumím ten hlas k nikomu přiřadit...“ Nestihla jsem to doříct, protože ten telefon opět začal zvonit... Měla jsem strašně nepříjemný pocit... Se strachem jsem se podívala na display... opět neznámé číslo. S hrůzou jsem se podívala na Michaela.

„Neber to...“

„Jen... jí pošlu do háje!“ Popadla jsem telefon a přijmula hovor.

„Tak poslyšte, jestli si myslíte....“

„Teď drž hubu, ty krávo! Už to nebudu opakovat, tak mne dobře poslouchej nebo snad nechceš vědět, že ten tvůj spratek žije.....?“