26. kapitola

„Miku?“ nakoukla jsem do jeho domácího studia. Nikde nebyl. Dokonce jsem se ráno probudila SAMA! To se mi ještě nestalo. Vždy, když jsem otevřela oči, tak ležel vedle mne a láskyplně se na mne díval a někdy, když musel jít něco zařídit nebo do studia, tak mne probudil polibkem a následně se omluvil, že musí jít brzy. Mrzelo mě to, už jen z toho důvodu, že poslední týden jsem si připadala jako v pohádce.

„Není tady, Jennie...“ houkla na mne Marie z vedlejšího pokoje. Nesla koš s prádlem a navrchu doslova cítila Michaelova košile. Musely se mi určitě rozsvítit oči, protože ho ihned schovala za zády.

„Michael mne varoval o té tvé nenadále úchylce k jeho košilím. Nic nebude, Jennie!“ přimouhřila oči. Zrádce to je! Vyplázla jsem na ní jazyk.

„Jen...“

„Ne, Jennie! Tohle už si na mne zkoušela nejméně desetkrát a vždycky ti to vyšlo, ale to jen do té době, než jsem dostala vynadáno od samtného majitele těch košil! Co s nimi vůbec děláš?!“ Dala si ruce v bok.

„Nic...“ ošila jsem se. „ … kde vůbec je ten… majitel?“

„Není tady, Jenn. Ale tohle...“ podávala mi nějakou krabičku. „... ti tady nechal.“ Vzala jsem si ji.

„Ach jo...“ Přemýšlela jsem, jestli jsem něco neprovedla, protože to bylo opravdu neobvyklé. Myslím to, aby takhle zmizel. Jinak dárečky mi tu nechával poměrně často i přes můj zákaz. Nesnáším dárečky, a hlavně ty jeho „malé“ dárečky! Prostě si nenechá vysvětlit, že nejkrásnějším dárečkem je pro mne on!

Marie se na mne akorát chápavě usmála a odešla. Nejspíše do kuchyně. Podívala jsem se co mi to tu nechal. „Cože!!!“ vytřeštila jsem oči na tu krabičku. „Těhotenský test!!!“ Můj hlas se zvedl o několik oktáv výš.

„Co tady křičíš?“ Marie se vrátila.

„On si s tím prostě nedá pokoj!“ naštvaně jsem ji zahodila do kouta.

„Co se děje, Jennifer?“

„Včera jsem mu jasně, důrazně a dokonce několikrát říkala, že si ten pitomý test, ještě dělat nechci a nebudu!“

„Jen se na miminko už těší. Nemyslel to zle, Jennie...“ zastávala se ho. To už bylo dnes podruhé!

„Ale já mu to včera říkala!“ Slzy se mi tlačily do očí.

„Co tak vyvádíš, Jennie. Nerozumím ti a poslední dobou ani Michael ne.“ Odešla zase pryč a nechala mě tam jen tak stát s otevřenou pusou..

„Cože?!“ Vyvalila jsem oči podruhé. Něco mi unikalo, ale já přijdu na to, co to je – jako, že se Jennifer Smithová jmenuji!

„Wayne!“ zakřičela jsem na celý dům.

„Ano?“ Přiběhl téměř okamžitě. Flek na košili dával jasně najevo, že se musel tak polekat až se polil. Zamrzelo mne to, ale ne tak na dlouho, abych nad tím, nějak více uvažovala nebo se dokonce omluvila. Jsem to já, ale nevychovanec!

„Kde... je... Michael!“ Trhl sebou ani jsem se mu nedivila, musela jsem znít vážně naštvaně a s Michaelem jsme se nijak nepohádali.

„Co se stalo? Michael mi nic neřekl, dokonce si ráno nevědomky pobrukoval svatební pohod a všichni v kuchyni se mu smáli.“ snažil se odlehčit situaci.

„Kde... je Michael?!“ zopakovala jsem.

„Nooo...“

„Wayne!“

„Kde by byl? Je ve studii a připravuje tu písničku na to vaše závěrečné vystoupení.“

„Fajn, pojedeme za ním!“ Cítila jsem jak celá rudnu.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad, Jennifer. Není zrovna dvakrát nadšen, když ho někdo ruší při práci. A konkrétně na tomhle projektu mu strašně moc záleží.“

„Wayne!“ dupla jsem si.

„No tak fajn! A co mu chceš tak důležitého, že to nemůže ty dvě hodinky počkat?“

„Hodit mu TOHLE na hlavu!“ ukázala jsem mu krabičku a zazubila se tak pomstychtivě až mu z toho přeběhl mráz po zádech soudě podle toho jak sebou škubl.

Byla to jen pitomá krabička a tak neuvěřitelně mne vytočila. A vůbec celý den jsem měla takovou divnou náladu. Myslím si, že to bylo tím, že jsem se neprobudila vedle Michaela. Už jsem do toho zase spadla.

„Ale...“ pokoušel se mi to ještě vymluvit. Díval se na mne tak jakoby se rozhodoval mezi tím, že mi vyhoví a tím, že mne někam zamkne a nepustí dokud nepřijede Michael.

„Wayne...“

„FAJN!“ Nepěkně se na mě zamračil a naštvaně odcházel z místnosti. Stačil po mne přes rameno ještě vykřiknout, že jde připravit auto a ihned za tím následoval rozkaz, že mám být do dvou minut venku.

Má větší právo být naštvaný on nebo já? Říkala jsem Michaelovi, že ochranku nepotřebuji a on mi hned prdne tohohle bručouna!

Cesta ubíhala v hrobovém tíživém tichu a ještě pomaleji než obvykle. Začínala jsem být velice nervózní, dlouho jsem nevydržela sedět na jednom místě. Přemýšlela jsem, co mu asi tak řeknu, vůbec nic mne nenapadalo a rozčílení ze mne pomalinku opadávalo.

„Georgi, zastav!“ vykřikla jsem nečekaně. Wayne byl ihned přítomný, podíval se na mé břicho.

„Zatracený Jackson!“ ulevila jsem si a Wayne vykulil oči. Auto sebou prudce škublo a my zastavili. „Wayne, musíme jet zpět. Nemůžu tam přijet, nevím co mu říct.“

„Slečno...“

„Jennifer,“ opravila jsem ho automaticky.

„Jennifer, jedeme za ním a tečka,“ zaťukal na řidiče a ten se ihned rozjel.

„Wayne, prosím.“

„Ne! Už to odmítám dál poslouchat! Nikdo si ze mne nebude dělat srandu, poskoka či COKOLIV - dokonce ani vy ne, slečno!“ Prudce rozhodil rukama. „Prostě tam pojedeme a hodíte mu to na hlavu. Přesně, tak jak jste řekla.“ A bylo ticho, po celý zbytek cesty – no tedy až na řidiče, který si vesele pískal. Chvílemi jsem uvažovala, že Georgovi skočím po krku, no a pak jsem se podívala na Wayna, respektive na jeho ruce a vzdala jsem to.

K mé „radosti“ jsme dojeli na místo. Nikde žádné zdržení, prostě nic. Zatracená smůla. „Tady Wayne. Vezu slečnu Smithovou za panem Jacksonem.“

„A máte domluvenou schůzku?“ ozvalo se z plechového robota. Waynovi rysy ve tváři ztvrdly, řekla bych až zbrutálněly – naháněl strach. Měl napsané ve výrazu, že by tu blbou plechovku nejraději rozflákal.

„Poslyšte...“ zhluboka se nadechl.

„Počkat v y jste TEN Wayne...? No dop....“ A než stačil Waynce cokoli říct nebo spíše udělat, tak se začala otvírat ta mohutná, bohatě zdobená brána před námi. Měla jsem pocit, že už se tu s ním střetly. Tiše jsem se zasmála. Stejně to slyšel a zpražil mne pohledem.

„Wayne?“ vyběhl Michael ze studia ještě než jsme vůbec otevřeli dveře od auta.

Wayne vystupoval samozřejmě jako první, profesionálně se rozhlédl po okolí a pak mne konečně nechal vstoupit. No... konečně, kdybych nemusela, tak bych tam zůstala a dělala, že jsem malý bordel na sedačce.

Dokonce mi pomohl vystoupit – nešťastně jsem se na něj podívala s on akorát tak převrátil oči v sloup.

„Jennie?“ Objevil se Michael přede mnou. Byl dost znepokojený a mně se chtělo zvracet, žaludek jsem měla jako na vodě.

„Michaeli...“ Ach jo... místo toho, abych měla přísný, uječený téměř hysterický hlas, jsem jen slabě kuňkla. Snažila jsem se sebrat, znovu nalézt ten vztek, ale nešlo to.... místo toho jsem za zády nervózně obracela tu podělanou krabičku, která způsobila celou tuhle prekérní situaci. Hihi, teď už se z ní jen vymotat a bude to ok. Snad. Doufám.

„Pane Bože!“ Oba s Michaelem jsme sebou trhli, když zahřměl Waynův hlas, který celé mé počínání sledoval a George se v autě bavil. Než jsem stačila cokoli udělat, tak mi ten těhotenský test vytrhl z ruky a hodil ho Michaelovi na hlavu.

Zamrkala jsem jestli se mi to jen nezdálo. „Wayne!“ mnul si Michael čelo a šokovane na něj zíral. Nedivím se mu. Michael se ohlédl, co to vůbec po něm Wayne hodil, přimouhřil oči a pak se podíval na mě. „Jennie...“

„Já – já...“ po očku jsem se podívala na Wayna, tyčil se nade mnou jako Bůh pomsty. Vážně mi začal nahánět hrůzu.

„Já... říkala jsem ti, že si ten test ještě dělat nechci!“ Hleděli jsme si do očí. Jeho výraz ztvrdl a jiskřičky radosti se mu z očí vytratily. Přemýšlel.

„A proč si to mne TY hodil?!“ ukázal na Wayne prstem.

„Ráno, tady slečně S, hystericky řvala na celý barák...“ snažila jsem se zaprotestovat, ale on se na mě přísně podíval. „ … řvala, že TI to hodí na hlavu. Místo jídla jsem musel jít vzbudit George a ještě ke všemu vidět jeho nahý zadek, pak jsme MUSELI okamžitě jet za tebou. V autě nejspíše vychladla a chtěla jet zpátky, což mne skutečně vytočilo ještě víc! A pak nějaký pikolík, který se schovává za tou plechovou hubou se MĚ ptá jestli JÁ mám domluvenou schůzku! Konečně dojedeme až sem a tady slečinka roztátá jako banánová zmrzlina se k ničemu neměla, tak jsem to prostě udělal za ní. Ženský prostě neuměj držet slovo! A a a a a Marlyn je těhotná!“ Svěsil ramena a najednou už jsem neviděla tu metr devadesát vysokou nabouchanou gorilu, ale velice bezradného muže, který nechtěně odhalil kus ze svého přísně ztřeženého soukromého života i kus svého srdce.

Michael se vzpamatoval jako první. „Gratuluji, Wayne.“

„Nejsem si jistý, jestli je gratulace zrovna na místě.“ Ustoupil o krok do zadu a nevěděl kam s očima. Asi to nebyl zrovna rodinný typ. A na krátkou dobu nastala trapná chvilka ticha, kdy ani jeden z nás tří nevěděl, co má říct.

„HEJ!“ zařval Wayne z ničeho nic. Šílene jsem se lekla. Rozeběhl se k bohatě rozvětvenému stromu na opačném konci pozemku. Raději jsem si stoupla vedle Michaela. Konejšivě mi stiskl dlaň, kterou jsem mu vsunula té jeho a než jsme se stačili vůbec vzpamatovat, tak nás obklopila spousta mužů v tmavých oblecích.