24. kapitola

26.26. kapitola

Už je to týden, co leží Michael sám v tom velkém chladném pokoji, který v něm vyvolával pocit úzkosti. Ta úzkost přicházela z jeho vzpomínek – bylo to jakoby mu někdo pouštěl film, film jedné části jeho života.

První vzpomínka byla na dobu, kdy poprvé uviděl tu úžasnou holčičku jménem Jennie. Ihned mu přirostla k srdci a pak, když se začala oddalovat vylo to téměř nejtěžšší období v jeho životě. Ten pocit, jakoby ztrácel svou milovanou dceru a kdo by řekl, jak se to nakonec vyvine?

První polibek, první dotek, první nepříliš jasné milování, mrtvé miminko, úžasné milování, bolest, výčitky.... láska.... slzy a nenávist.

To vše jim prostupovalo do nevídané hloubky v jeden jediný okamžik. Neplakal. Jen stále doufal, že se otevřou ty zatracené dveře, které tak dlouho propaloval svým pohledem a do pokoje vstoupí usměvavá Jennie.

Strašně mu chyběla a i když byla jen na druhém konci chodby – byla to pro něj nepředstavitelná muka, jakoby by ji zahalovala lehká mlha, kterou on ne a ne prohlédnout, neviděl ji a ona se mu vyhýbala, jak jen mohla. Dokázal to pochopit a i když to pro něj byly hrozné chvíle, snažil se jí dát prostor, jak jen mohl. Sžíralo ho to do morku kostí. Bál se, tak strašně se bál, že mu opět zmizí ze života... nadobro.

Ťuk... Ťuk... Ťuk... ozvalo se a než-li stačil cokoli říct, byla uvnitř – Jennie byla uvnitř. „Jennie!“ zbrkle se posadil a shodil z postele všechny fotografie, které si v návalu nostalgie prohlížel.

Mírně se usmála a vstoupila do pokoje, v podpaží si nesla plyšového hada a svůj polštář. Michael jen ukázal prstem a nazdvihl obočí.

„Venk-u je, je bou-ka...“ Michael se udiveně podíval z okna, byl tak zahloubaný do sebe, že si toho ani nevšiml.

„Neříkej, že se pořád bojíš?“ smál se, jak už dlouho ne. „No, není mi to zrovna příjemné a ten, ten pokoj je tak chladný. Mohla bych prosím zůstat přes noc tady..... s tebou?“

Najednou se zase proměnila v tu malou ustrašenou holčičku, která nevěděla kam s nohama a natož s rukama.

Michaelovi poskočilo srdce nadšením. „Jasně, že ano, Jennie. Je mi tu tolik smutno a stýskalo se mi po tobě... a a mám přinést zmrzlinu?“ Široce se usmíval a Jennie jen přikývla. Nebylo špatné na chvilku zapomenou na přítomnost a přesunout se o pár let zpět.

Michael vyskočil z postele a zmizel na chodbě. Přímo letěl pro zmrzlinu v domnění, že jestli nepohne Jennifer si to rozmyslí.

Ta se jen usmála a šla si rozestlat druhou polovinu postele všimla si, že její bývalý polštář ležel zmuchlaný pod Michaelovou peřinou. Spal s jejím polštářem? A pak si všimla fotek, které ležely na zemi a začala si je prohlížet. Byly z dob, kdy to bylo o tolik snažšší. I ona před chvilkou vzpomínala, ale ne na tuto krásnou dobu , ale na dobu kdy odtud vyplašeně utekla se zraněným srdcem. Byla sama, bez nějakých možností, přeci jen byla mladá a stále po ní mohly vyhlásit pátrání. A taky, že vyhlásili, ale nikdy jí nebyli nikterak blízko a než se nadála, mohla si s pomocí jedné známé zažádat o předčasnou plnoletost, ale než poznala Melindu, musela se tolikrát skrývat a ještě víckrát se chtěla vrátit zpět do tohoto krásného domu, do téhle pohádky, k tomuto nádhernému muži, ale vždy když už byla téměř rozhodnutá se jí vybavila poslední slova, která slyšela z jeho úst, ta kdy vykládal Marii, že se mu zdála noční můra... byla to vzpomínka na to ráno, kdy se po probuzení cítila jako ta nejšťastnější žena na světě a pak jako vyhnanec, vyhnanec vlastního srdce, vlastní duše.... Slyšela ta slova stále a stále dokola, dokud se bezmocně nezkroutila do klubíčka a neplakala celou noc.

Po dvou měsících přišla na to, že je těhotná – pro nějakou jinou dívku by to jistě znamenalo při nejmenším tragédii, ale pro ni to bylo to úžasné světélko v jejím ponurém životě – světélko, které znamenalo naději. Milovala toho tvorečka uvnitř ní. Chtěla si co nejdříve najít práci, ale jakou šanci měla na to, že by ji někdo zaměstnal? Tak mladou a natož těhotnou... Ale nakonec se na ní usmálo štestí, starala se o jednu starší paní, která ji vzala pod svá ochranná křídla a dokonce ji sehnala práci v jednom nočním baru. Jennifer věděla, že to nebylo zrovna to nejvhodnější zaměstnání pro těhotnou ženu, ale neslo to slušné peníze, které ona potřebovala. Melinda ji pomohla se osamostatnit a ona dokonce začala znovu studovat střední školu – úspešne.

Každičký den se těšila na to krásné miminko a procházely jí ty nejúžasnější pociti kdykoli se jí to maličké dotknulo. Bylo jejím snem, nadějí, láskou... touhou. A pak ten sen byl najednou pryč...

Miminko se narodilo mrtvé a v tu chvíli velká část z ní zemřela spolu s ním.

Celé dva roky chodila jako mrtvola... do školy.. do práce... pořád dokola. Ztratila jiskru života a vůbec chuť žít. Byla i doba kdy pociťovala prudkou a intenzivní nenávist. Nenávist za všechnu tu bolest,, kterou jí způsobil ON, byť to bylo nevědomě. Navždy v jejím srdci zůstaly trhliny, které už nikdo, nikdy a nic nezahojí.

Vzpomínala na dobu, kdy byla bez něj, na ty hodiny strávené v klubíčku i na to moře slz. Rozhodla se a právě proto dnes za Michaelem přišla. Děkovala Bohu za tu bouřku, kterou seslal, i když pochybovala, že to bylo právě kvůli ní!

***

With L. O. V. E

MJLove