,,Ahoj," usmál jsem se, vždycky věděla jak mi vylepšit náladu, byla jako má náhradní maminka, nikdy jsem jí jinak nebral.
,,Přišel ti dopis," usmála se - podívajíc mi červenou obálku. Na mé tváři se roztáhl ještě větší úsměv. Moc dobře jsem věděl od koho je... Alespoň na tohle jsem mohl být hrdý!
***
,,Tak já tě tady nechám ať si ho v klidu přečteš," řekla mi mateřsky Marie. Jako vždy i teď věděla, jak moc jsem se těšil právě na tento dopis. Během těchto několika dnů to bylo to jediné na co jsem se těšil
.,,Moc ti děkuji," usmál jsme se na ní a ona jen kývla. Už nic neřekla, věděla, že to není potřeba. někdy mě děsilo jak moc mě vlastně zná, měl jsem pocit, že mě zná lépe, než já sám.
Tiše za sebou zavřela těžké dveře od mé ložnice, kde jsem v tuto dobu trávil většinu svého času, tedy, když nepočítám nahrávací studio.
Díval jsem se na tu červenou obálku v mých rukou, jako na ten nejvzácnější poklad. Nikdy by nikdo neřekl jakou radost může udělat kus papíru, ale pro mě to bylo to nejkrásnější co jsem mohl dostat. Takovou radost jako právě tento dopis mi neudělal ani dar od Randyho v podobě nového sporťáka. I když to byl můj bratr, tak jsem cítil, že i ten nejvzácnější kus papíru je více od srdce, než to auto.
Přemístil jsem se na svou velkou postel, vyházel z ní některé polštáře, abych se na ni pohodlně uvelebil a s nedočkavostí malého dítěte jsem se snažil vydolovat dopis z obálky.Snažil jsem se jí neponičit, ale ona jako naschvál nešla vypáčit. Byl jsem už nervní a tak jsem jí jedním trhnutím roztrhl. Nechal jsem červený obal spadnout na zem a pustil se do četení onoho zázračného dopisu.
Milí Michaeli
píšu ti dopis abych ti udělala radost tak jako každý štvrtek.Všera ráno jsme se dívali na televizi a ty jsi v ní spíval. Bilo to moc krásné, tleskala jsem ti celou dobu až mě boleli ručičky.Moc ti to tam slušelo.Všichni se tu máme moc dobře už ani nejsem nemocná. Ten srandovní pan doktor jak jsem ti oněm psala mi povídal tajemství.Ale já ti ho musím povědět.Ale nesmíš ho nikomu říci!
Četl jsem první řádky dopisu napsané krásným dětským písmem a musel jsem se usmívat. Skoro jsem jí viděl jak špulý své roztomilé - červené rtíky a překrývá si je prstíkem "pšššt" šeptala by.Tak moc mi chybí.
Pan doktor mi říkal, že už mi nebudeš špatně. Chtěla jsem mu poděkovat aleon mi šeptal že mám děkovat anděli strážnému který mě pošád hlídá.Jenže já vím že si to ty. Musíš být. Nakreslila sem si tě s křídlama. ty jsi takový anděl. Mám tě moc ráda. A děkuji ti. Teta Sophie mě volá abych si šla uklidit hračky. Napíšu ti další dopis až si je uklidím.
Posílám velké objetí a velkou pusinku.Tvoje Beru Jennie
Přečetl jsem si dopis a slzy nechal volně stékat po své tváři. Myslela si, že jsem anděl, a co by řekla na to, že anděl zklamal? Že nedokázal zachránit milovaéo přítele?Co by na to řekla má malá Jennie?
Obrátil jsem dopis a skutečně na zadní straně byl nakreslený obrázek mě s křídly a okolo mě poskakovaly samé děti.,,Ona je neskutečná," zasmál jsem se a schoval si dopis do nočního stolku, tam kde jsem od ní měl všechny ostatní.
Pamatuji si na den, kdy jsem se dověděl o jejím příběhu. Tenkrát mě to hodně zasáhlo a já jsem okamžitě jednal.Jednoho dne v novinách jsem viděl fotku malé Jannie - nebylo ani poznat, že je to holčička, její drobné tělíčko bylo posyto modřinami. Ihned jsem se rozplakal. Vzal jsem si noviny a začetl jsem do jejího hrůzného příběhu.
Dne 24. 12. 1985 bylo nalezeno tělíčko této malé holčičky. Právě dne, kdy ji našly oslavila své sedmé narozeniny. Její tělo vykazuje známky delšího týrání. Dnes už je v péči těch nejlepších doktorů. Policistům se podařilo vypátrat matku holčičky, též týranou svým opilým manželem. Matka holčičky sdělila policii, že jí manžel sebral holčičku právě onoho dne, kdy mu oznámila, že od něj odcházejí. Holčičku brutálně zmlátil před zrakem své svázané manželky a poté ji odvezl pryč.
Policii se stále nepodařilo vypátrat tyranského manžela, ale stále pátrá po jeho stopě. Tento příběh zasáhl srdce tisíce lidí a díky svým darům umožní Jennie a její matce začít nový a doufejme šťastný život.
Text novin mi běhal v hlavě, kdybych je znovu četl. Vydal jsem se navštívit malou Jannie, nakoupil jsem dárky pro děti, které tam ležely a nemocnici předal svůj dar. Pomohl jsem matce Jennie jak nejlépe jsem mohl. Tolikrát mi děkovala. A malá Jennie? Tolik mě učarovala, i když měla obličej posetý modřinami - dovedla se usmát. Pamatuji si jak jsem zůstal viset pohledem na tom krásném dětském úsměvu. V tu chvíli pro mě nic krásnějšího nebylo, ani západ slunce, ani zpěv ptáků. Byl jsem tam jen já a ona. Krásná Jennie.
Tenkrát jsem přísahal, že budu pomohát všem, kteří mě budou potřebovat, i kdyby mě to mělo roztrhat.Sice jsem dal matce Jennie vše potřebné k přežití, ale to co opravdu potřebovala jsem jí dýt nemohl. Každý druhý den jsem od nich dostávál zprávy. Jamelia - matka Jennie, mě každou chvíli zásobovala fotkami té malé. A najednou... Dopisy od ní přestaly chodit, myslel jsem si, že třeba nemají čas, ale když nechodily již čtrnáct dní, tak jsem dostal strach. Přerušil jsme veškeré akce, které jsem měl naplánované a vydal jsme se za nimi.
Jameliu jsem však v bytě nenašel, za to její matku, která mi oznámila, že umřela. Doktoři prý tvrdí, že byla úplně zdravá. Matka Jamelie mi popisovala jak je tady našla, dveře jí nejdříve nešly otevřít, myslela si, že nejsou doma, ale pak malá Jennie propukla v pláč a tak zavolala zámečkníka, který dveře odemkl a ona našla svou dceru mrtvou.
Utěšoval jsem její matku dvě hodiny, než mi byla schopná odpovědět na jednu jedninou otázku. Ptal jsem se, kde je Jennie. A odpověď? Byla v nemocnici.U Jennie doktoři zjistili selhání ledvin. Doslova jsem si vybrečel návštěvu u ní na pokoji. To co jsem viděl mě naprosto šokovalo. Místo nádherné smějící se holčičky jsem viděl nehybné tělíčko napojené na spoustu přístrojů.
Ten obrázek mě všudě pronásledoval. Byl jsem z toho úplně na dně. Jennie potřebovala nové ledviny a já jsem rozhodl udělat vše možné i nemožné, abych tomu malému andílkovi zachránil život.
Asi po třech měsících se vhodný dárce opravdu našel a andílek byl zachráněn.
Tankrát jsem uvažoval jestli by nebylo nejlepší mít jí u sebe, ale nakonec vyhrálo mé nesobecké já. Musel jsem jí umožnit, aby prožila plnohodnotné dětství, které by ji se mnou nečekalo. Nechal jsem jí tedy v tom nejlepším dětském domově, protože Jameilina matka byla moc slabá na to, aby se o ni mohla postarat.
Od té doby uplynuly už čtyři roky a já jsem s ní stále v kontatku. Z prvu jsem jí volal každý druhý den, ale to mi bylo po konzultaci s její vychovatelkou zakázáno, protože by se na mě prý moc upnula a tak jí volám jednou za čtrnáct dní, ale každý týden si píšeme.
Malá Jannie roste jako z vody, její jizvy už se každý den zacelují a ona se stává normálním dítětem.
Ryan by určitě nechtěl, abych si celý čas nadáváal jak jsem neschopný. Nikdy nemůžu zapomenot, nikdy nemůžu zapomenout na NĚJ! Ale můžu pomoci jinde - můžu udělat svět lepším místem a když už ne pro mě, tak alespoň pro ty nejmenší.
***
Doufám, že se Vám kapitolka líbila. Moc děkuji za předchozí komentáře.
2024 ©