1. Kapitola

Nemohl jsem uvěřit tomu, že se to opravdu stalo, život nebyl fér!
„Pane Jacksone," slyšel jsem z povzdáli jeho soucitný hlas a až jeho ruka na mém rameni mě vytrhla ze vzpomínek.

„Jsem v pořádku," uklidnil jsem ho, ale viděl jsem na něm, že mi nevěří, stejně jako já sobě. Nejraději bych se schoulil někde do klubíčka a brečel jak malé děcko. Podíval jsem se do starostlivé tváře mého řidiče a v jeho očích viděl pochopení a lítost. Měl ho také rád, jak my všichni. Za tak krátkou dobu nám všem přisrostl k srdci, tak rychle jsme si zvykli na jeho smích, pláč, vtípky, že se to stalo samozřejmostí. Naše každodenní rozhovory u snídaně pro mě byly samozřejmostí - až doteď. Je zvláštní, jak člověk bere některé věci se samozřejmostí a předpokladem, že tak budou stále, ale co potom? Co potom, když ta věc, činy, které se staly samozřejmostí už nikdy nebudou? Stejně jako on!

Už miliokrát jsem přemýšlel nad tím, jestli jsem něco nemohl udělat lépe, jestli se mu nedalo nějak pomoci. I když jsem věděl, že ne, tak i přesto jsem se sám sebe pořád pral a obviňoval se. Nesl jsem velice těžce pohled na jeho uplakanou, zhroucenou matku, všichni jsme věděli, že ten čas přijde, ale  nikdo nepočítal s tím, že to bude tak brzy.

„Nejste v pořádku, měl by jste si jít odpočinout, pomůže vám to – uvidíte," usmál se na mě povzbudivě a poplácal po rameni.
„Děkuji ti, Markusi," objal jsem ho a šel do svého pokoje.

Kráčel jsem rozlehlým Neverlandem a všude jsem ho viděl. Vzpomínám si jak jsem se o něm vlastně dověděl - Ryan White a jeho neobyčejný příběh.
Dítě, které bylo potrestáno krutostí a necitelností lidí, i když za to nemohlo.
Byl nemocný, doktoři u něj identifikovali nemoc AIDS - vyhodili ho kvůli tomu ze školy, prý aby nenakazil okolí. Blbost! Báli se o své zadky.

Ale copak si přes svou sobeckout neuvědomili, jak moc to dítě zraní? Když jsem se o jeho případu dověděl, jako téměř celý svět pomocí médií, tak jsem se za  ním vydal. Chtěl jsem ho vidět a chtěl jsem mu pomoci, našel jsem ho úplně zlomeného - ani stopa po jiskře v očích, kterou by měl být. Zasáhlo mě to tak bolestně, že ten obraz nikdy nevymažu ze své mysli, vždy se mi bude zjevovat během nocí a ukazovat na to jací lidé skutečně jsou!
Ryan potřeboval lásku a péči, a né to, aby se k němu všichni otočili zády, samotná škola a přátelé, které v ní měl.

Zkontaktoval jsem ty nejlepší doktory v zemi, ale jejich prohlášení bylo pokaždé stejné, zemře! Otřel jsem si slzu z tváře se zjištěním, že jsem šel automaticky do jeho pokoje, kde několik posledních měsíců pobýval, jako vždy, když jsem od někud přišel, ať už z nahrávajícího studia anebo z večírku. Vždy tu byl pro mě a já pro něj. Tolik jsem ho miloval a on mě také, často říkal, že mě má rád jako svého otce a já se pokaždé rozplakal.

Vzal jsem si do rukou velikého medvěda, kterého jsem mu přivezl ten den, kdy jsme se viděli poprvé.
Nejdříve se na něj tvářil rozpačitě, protože tvrdil, že už je skoro dospělý, ale nakonec tady v Neverlandu se v něm znovu objevilo dítě - jako v každém. S tímto medvědem usínal - tvrdil, že když se mu pak nezdají zlé sny.

Užíval si každý den jakoby byl poslední, věděl, že se to musí stát, že jednoho dne musí odejít. Tak strašně mě bolí, že jsem nemohl být s ním, když mu bylo nejhůře, byl jsem na věčírku, který pro mě pořádali - byl jsem tam a mluvil s lidmi, které vůbec neznám, lidmi, kteří neznají mě! Místo toho, abych byl tady, kde mě potřeboval. Sedl jsem si na jeho postel a složil si hlavu do dlaní - už jsem to nevydržel schoulil jsem se do klubíčka plakal. Nestyděl jsem se za to, je to jen vyjádření bolesti, kterou cítím. Nejhorší na tom je, že jsem mu to slíbil. Slíbil jsem mu, že tady pro něj budu až nadejde jeho čas, když jsem mu to slíbil, tak se jeho smutné - uplakané oči rozzářil, chtěl abych tu byl a já zklamal. Proč nikdy nejsem na těch správných místech?

Nevím jak dlouho jsem tam ležel a objímal toho medvěda, než jsem měl konečně alespoň trochu síly a mohl jsem se zvednout.
Šel jsem rovnou do svého pokoje, nechtěl jsem, aby mě takhle viděli ostatní už takhle o mě mají strach. Věděli jak moc jsem na něj upnutý a jak moc mě bolí jeho ztráta.
Slibil jsem si, že už to takhle dále nenechám. Život je moc krátký na to, aby člověk uvažoval nad zbytečnými věcmi a dělal je, když může pomoci.

Musí být nějaký způsob jak zabránit, aby další nevinné lidi a především děti umírali na AIDS. Musí být nějaký způsob!
Nikdy nedovolím, aby byl příběh Ryana Whitea opomenut.

Automaticky jsem si lehl na měkký koberec ve svém pokoji, vzal si tužku a papír.
Emoce se na mě valily ze všech strac, stejně tak nová slova písně, která se sama psala na papír, já jen sledoval jak se zaplňuje.

Like a comet
Blazing 'cross the evening sky
Gone too soon

Like a rainbow
Fading in the twinkling of an eye
Gone too soon

Shiny and sparkly
And splendidly bright
Here one day
Gone one night

Like the loss of sunlight
On a cloudy afternoon
Gone too soon

Like a castle
Built upon a sandy beach
Gone too soon

Like a perfect flower
That is just beyond your reach
Gone too soon

Born to amuse, to inspire, to delight
Here one day
Gone one night

Like a sunset
Dying with the rising of the moon
Gone too soon
Gone too soon

****

Jako kometa
Brázdící noční oblohou
Odešel tak brzy

Jako duha
Slábnoucí během mrknutí oka
Odešel tak brzy

Zářivý a jiskřivý
A oslnivě jasný
Ten den je zde
Odešel během jedné noci

Jako ztráta slunečního světla
V chladném odpoledni
Odešel tak brzy

Jako hrad
Stavěný na písečné pláži
Odešel tak brzy

Jako nádherná květina
Které se nikdy nemůžeme docela zmocnit
Odešel tak brzy

Narozen k zábavě, k inspiraci, k potěšení
Ten den je zde
Odešel tak brzy

Jako západ slunce
Který umírá s vystupujícím měsícem
Odešel taky brzy
Pryč tak brzy

****(Michaelova píseň: Gone too soon. Zdroj: www.karaoketexty.cz)

Četl jsem novou píseň pořád dokola a v hlavě se mi utvářela melodie, nepatrně jsem se usmál s pocitem, že alespoň tohle jsem pro něj mohl udělat.

Ozvalo se tiché zaklepání a já ihned poznal, že je to Marie, takový můj anděl strážný už tolikrát mi pomohla a já ji byl za to moc vděčný.
„Dále." Odložil jsem papíry.
„Ahoj, Michaeli, mám pro tebe překvapení," usmála se na mě maminkovsky. Nikdy mi nevykala ani, když sem přišla poprvé a já ji zaměstnal. Tvrdí, že je moc stará na to, aby mi vykala, byť jsem superhvězda, pro ni jsem člověk jako každý jiný - i za to jsme jí byl vděčný, není moc takových lidí. Neuměl bych si tuhle domácnost bez ní představit.

„Ahoj," usmáll jsem se, vždycky věděla jak mi vylepšit náladu, byla jako má náhradní maminka, nikdy jsem jí jinak nebral.

„Přišel ti dopis," usmála se - podívajíc mi červenou obálku. Na mé tváři se roztáhl ještě větší úsměv. Moc dobře jsem věděl od koho je... Alespoň na tohle jsem mohl být hrdý!