Hold my hand - 7. kapitola

Mischel si přiložila prst k ústům a řekla: „Vedu ti návštěvu, ale musíte být moc a moc potichu.“
„Koho?“ divila se. Mischel se na mě s úsměvem podívala.

„Tvého tatínka,“ ukázala na mě a za rukáv mě táhla do místnosti.

„Tatínka,“ vydechla úžasle Claire a upřela na mě své oči.

„Tak vidím, že se skutečně znáte, tak já vás tu nechám,“ otočila se ke mně.

„V šest ráno přijde vizita, tak ať jste pryč,“ mrkla na mě a nechala nás tam.

Chtěl jsem Claire vysvětlit jak se věci mají, ale ona na mě koukala tak zbožně a v každé větě řekla tatínku, že jsem neměl srdce jí to udělat. A tak jsem jí sprostě nechal přitom. Každý den jsem si nadával, že jsem sobec, ale nemohl jsem si pomoct. Od té noci jsem za ní chodil každý den. Každý den jsme se spolu smáli a ona mi o vás vyprávěla. Ptala se mě na vás, ale já jí neměl co říci. Akorát jsem jí poprosil ať vám o mně neříká. Omlouvám se, vím, že to byla chyba, ale já nemohl...“ zasekl se.

Vyslechla jsem si jeho příběh a v očích jsem měla slzy. Nevěděla jsem, co dělat. Na jednu stranu jsem mu byla vděčná, že mé Claire dělal radost, ale na druhou jsem na něj měla vztek, protože to byla lež.

„Nevím co mám dělat,“ přiznala jsem se. Tiskla jsem si obličej do dlaní a tiše plakala. Připadala jsem si jako svázaná.

„Já vím, že máte právo mě nenávidět, právo na mě podat žalobu, právo mi zakázat k ní chodit, ale chci, aby jste věděla, že bych to nejspíše udělal znovu, protože jsem vše dělal s láskou k vaší dceři. Miluji ji jako svou vlatní dceru,“ řekl a po tvářích mu stekla slza. Jeho tmavé, hnědé oči hořely úpřímnností.

„Já nevím, co budu dělat,“ zopakovala jsem. Chtěla jsem ho utěšit, chtěla jsem mu jednu vrazit, chtěla jsem mu poděkovat, chtěla jsem mu nadávat.

„Musím – musím být teď se svou dcerou,“ řekla jsem a odemkla dveře.

„Prosím...“ podíval se na mě, ale já ho utla.

„Teď ne. Ozvu se vám až se rozhodnu, co budu dělat. Mischel má vaše číslo?“ zeptala jsem se a on přikývl.

Ještě jednou jsem se podívala do jeho očí, hodila mu klíč a odešla. Sice jsem nevěděla, co budu dělat, ale jedno jsem věděla přesně. Ať už se rozhodnu jakkoli. Ať už to bude dobré či špatné rozhotnutí, tak změní naše životy...

7. kapitola

Seděla jsem na nepohodlné nemocniční židli a pozorovala svou holčičku. Už je to měsíc od doby, kdy jsem přišla na to, kdo je ten tajemný muž s Clairiiného obrázku. Přišla jsem na to, s malou pomocí sestry Mischel, kdo si hraje na otce mé holčičky. Měsíc od doby, kdy se stav mé holčičky zhoršuje. Malá Claire se už sotva usmála, jen neustále těká pohledem ke dveřím. Někdy pláče a nechce, abych to věděla. Bolí mě z toho srdce. Nevěděla jsem, co bych měla dělat. Potom, co se stalo jsem se, zapřísahala, že už k sobě nepustím žádného chlapa.

„Mohu s vámi mluvit?“ vtrhla do místnosti Jane, která dnes měla po dlouhé době službu. Byla bílá jako stěna a to zcela určitě nevěstilo nic dobrého.

„Co se děje?“ vyběhla jsem za ní. Nemohla jsem jí dohonit, skoro létala.

„Co se děje?“ křičela jsem za ní. Vystrašeně se na mě podívala a dala si prst k puse.

„Sakra!“ zaklela jsem. Začala jsem se tiše modlit, aby se nestalo to, co mě zrovna napadlo.

Zastavila se až na konci šeré chodby a odemykala bílé dveře. Konečně jsem jí dohnala a ona mě zatáhla za rukáv do šeré místnosti s dvěma okny, všude po zemi leželi nejrůznější krabice a na nich byl nános prachu. Měla jsem co dělat, abych nezakopla. Docela mě zajímalo, jak dlouho se ta místnost neuklízela. A to to byla nemocnice.

„Mischel, co se děje?“ otočila jsem ji čelem k sobě.

„Udělala jsem strašnou hovadinu!“ rozbrečela se.

„Co se děje?“ začala jsem s ní klepat. Potřebovala jsem vědět, co se stalo a čemu budu muset čelit tentokrát.

Ale ona neodpovídala, otočila se ke mně zády a roztáhla roletu u jednoho zaprášeného okna a vystrašeně pohlédla z okna. Se strachem jsem k němu přistoupila a vyklonila se. Jen co jsem spatřila ten chaos venku, tak jsem málem omdlela. Musela jsem se zachytit toho špinavého parapetu a zhluboka se nadechnout.

„Omlouvám se,“ vzlykla.

„A k čemu mi to bude?! Když před nemocnicí stojí desítky a desítky hnusných, otravných novinářů a čekají na nějakou senzaci!“ křičela jsem na ni vzteky. V duchu jsem si dala tolik nadávek jako nikdy jindy. Po tom incidentu, který se stal minulý měsíc, jsem jí neřekla, že Jackson není otcem mého dítěte. A ona přísahala, že to nikomu neřekne. Myslela jsem si, že by mohl mít Jackson nějaké problémy, kdyby to vyšlo najevo. Kdyby vyšlo najevo, že lže. Myslela jsem na to, že už tak má dost problémů sám se sebou a teď bych si nejraději nafackovala.

„Řekla jsem to jen Rayovi. On – on je můj manžel a říkal, přísahal mi, že to nikomu neřekne,“ vztáhla ke mně ruku. Brečela, její tělo se otřásalo mohutnými vzlyky, ale mě to v tuhle chvíli bylo úplně jedno. Když se jednalo o mou malou Claire, tak jsem byla schopná jít přes mrtvoly. Ona byla světlo mého života. Ten jediný plamínek naděje.

„Víte, co jste vůbec udělala?!“ Ještě jednou jsem se podívala z okna a praštila pěstí do zdi, jaký jsem měla vztek.

„Au,“ vyhrkla jsem bolestí a pláč, který jsem tak potlačovala konečně vypukl.

„Omlouvám se.“

„Tady žádné omluvy nepomůžou! Co mám asi tak dělat?“ prohodila jsem bezmocně rukama. Chytla jsem se za hlavu a začala přešlapovat na místě. Potřebovala jsem se uklidnit – vydýchat.

„Volala jsem panu Jacksonovi,“ rozklepala se ještě víc. Zastavila jsem se v půli kroku a nevěříc svým uším jsem se na ni podívala. Dívala se do země a hrála si se svým prstýnkem. Kousek mého já ji litoval a bál se, aby se tu nesložila, ale druhý kus mého já ji chtělo zakroutit krkem.

„Vy s ním udržujete kontakt?!“

„Mischel?!“

„Občas si voláme. Ptá se na svou dceru!“ Zaskřípala jsem zuby.

„On ji moc miluje a Claire se také stýská! Copak nevidíte jak se to nebohé dítě trápí?“ vyčítala mi.

„Tak za to nakonec můžu já?“ vyprskla jsem.

„To jsem nechtěla říct, ale myslím si, že by jste neměla, bez ohledu na to, jak moc svou dceru milujete, bránit dvěma lidem, kteří se evidentně zbožňují v tom, aby se viděli!“ V očích jí probleskl vztek.

Zavrčela jsem. Udělala jsem další hloupost a teď za to budu muset nést následky.

„Jenže...“ chtěla jsem jí říct pravdu, ale v tu chvíli jí začal zvonit telefon.

„Ano?“ zdvihla hovor a hlas se jí klepal ještě více, než předtím.

„V devátém patře. Bílé dveře na úplném konci chodby, je to sklad. Ano, je tady také,“ podívala se na mě a položila telefon.

„Do pěti minut sem dorazí pan Jackson,“ oznámila mi.

„Né!“ zpanikařila jsem. Do této chvíle jsem ani nepomyslela na to, že i on z toho bude mít problémy. Byla jsem tak zaslepená láskou ke své dceři, že jsem neviděla nic jiného.

„Teď si bude myslet, že jsem to udělala schválně!“ zanaříkala jsem.

„Nebude. Všechno jsem mu řekla.“

***

Po dlouhé - dlouhé - dlouhé době další kapitola. Není sice nic moc, ale je důležitá, abychom se mohli posnout dál.

S láskou,

MJLove

L. O. V. E