Hold my hand - 6. kapitola

Zastavila se až u pokoje, kde byla Claire. Se strachem v očích se na mě podívala. „Omlouvám se vám,“ řekla nervózně a já se zamračila. Nevěděla jsem, co to všechno mělo znamenat.

„Co to?“ ozvalo se z pokoje, když otevřela dveře.

Vešla jsem dovnitř a viděla svoji dceru a nějakého muže, který k nám seděl zády, jak seděli na její posteli a něco si vyprávěli.

Srdce se mi na moment zastavilo a pak začalo tlouct jak o závod. Byla jsem v naprostém šoku.

„Co to má znamenat?“ dostala jsem ze sebe a podívala se na tu sestřičku. Dívala se do země a nic neříkala. Pak zdvihla obličej a podívala se na mě se strachem v očích.

„O-omlouvám se. Vím, vím, že-e jse-m na to ne-měl-a právo, ale, ale on říkal, že svo-u dcer-u moc miluje. By-la jsem tu s-nim a on, on se-e o ní tak kr-ásne stará,“ vzlykala.

Svou dceru? Znělo mi pořád v hlavě. Co to má kruci znamenat?

„Co...“ začala jsem, ale už nedokončila. Ten muž se otočil čelem ke mně a mé oči se rozšířily hrůzou.

6. kapitola

„Co – co to má znamenat?“ ptala jsem se šokovaně a hlas se mi zadrhával v krku. Niki mi drtila ruku a ta žena, sestřička této nemocnice ani nedutala, jen nervózně těkala pohledem mezi mnou jím a Niki. Bylo na ní vidět, jaký z toho má strach. Udělala něco, na co neměla ani v nejmenším právo. Nevím, co budu dělat. Nevím, jestli budu schopna vůbec NĚCO dělat!

„Mohla by jste, prosím...“ odmlčel se a svými tamavými oči jí prosil. Sestřička nemě přikývla.

„Nevěděla jsem...“ hlas se jí zadrhl. Podívala jsem se na tu ženu v bílé uniformě a chtěla na ní začít křičet, že také mohla ohrozit mou dceru na životě! MOU CLAIRE! Ale, když jsem viděla jak se klepe a v očích se jí lesknou slzy, které co nevidět přetečou okraj jejích očí, tak jsem raději mlčela. Ale důrazně jsem zakroutila hlavou, abych jí dala najevo, že se o tom teď nechci bavit – né s ní. Nyní mě zajímalo, co tu dělá ON! Žena přikývla a ještě jednou se na nás všechn podívala a jako poslední si nechala mou dceru, která seděla na posteli a vykuleně se dívala z jednoho na druhého.

Otočila jsem se na Niki, která n něm visela pohledem.

„Niki,“ zašeptala jsem, ani nevím proč. Snan, abych jí nevylekala. Vypadala, že je ještě ve větším šoku, než já. Byla úplně kamenná.

„Niki,“ dloubla jsem do ní a ona konečně zamrkala. Vykuleně se na mě podívala.

„Co?“

„Mohly bys...“ odmlčela jsem se.

„Určitě,“ podívala se na mě nedůvěřivým pohledem. Přikývnutím hlavy jsem jí dala vědět, že jsem v pořádku. Stiskla mi ruku a na spánek mi dala pusu, do ucha pošeptala ať se držím. Vděčně jsem s ena ni usmála.

„tak jdeme,“ řekla sestřišce a obě odešly. Dveře se zavřely a já se začala cítit nejistá. Veškerá statečnost zmizela spolu s Niki za bílými, nemocničními dveřmi. Vůbec jsem nevěděla, co říci, co dělat. I když bych měla. Podívala jsem se na svou Claire a všimla si, že ho drží za ruku.

„Ona ho má ráda,“ běželo mi hlavou. Najednou jsem si už nepřipadala jako žena, která se vyrovná se vším, co jí přijde do cesty. Žena kterou nejde více zklamat, překvapit nebo ranit. Ne! Cítila jsem se jako malý nevinný, stydlivý školáček, který jde první den do školy.

„nechte si sednou?“ zeptal se tichám, váhavým a snad i provinikým hlasem.

„Asi ano, ale pře-devším, chci vědět, co to má znamenat?“ prošla jsem kolem něj. Odstrčila ho od své dcery a pohledem mu dala najevo, že si nepřeji, aby byl v její blízkosti.

Sedla jsem si ke Claire do postýlky a její malou ručičku pevně stiskla v té své. Provinile se sklopenou hlavou a smutným hláskem na mě promluvila:

„Zlobíš se, maminko?“ Šlehla jsem ledovým pohledem po muži, stojícím dva metry od nás. Výraz jeho tváře byl neutrální a oči opatrné.

Otočila jsem se zpět ke své dceři, prsty jsem jí nazdvihla tvář a zadívala se do jejch smutných očí.

„Na tebe ne, miláčku,“ políbila jsme jí na čelíčko.

„Tatínek za to nemůže. Prosila jsem ho, aby tu se mnou zůstal,“ hájila ho a dívala se na něj. On se na ní usmál a zakroutil hlavou. Jakoby jí chtěl ujistit, že vše bude v pořádku. Ale jak sakra! Jak tatínek! Měla jsem v očích slzy, ale tentokrát to nebyly slzy smutku, ale vzteku. Vzteku na něj!

„Miláčku, půjdeme si s teď s...“ nemohla jsem to slovo ani vyslovit.

„Vrátíš se?“ zeptala se uplakaným hláskem.

Podíval se na mě s otázkou.

„Za chvilku jsme tu,“ políbila jsem ji do vlásků a přešla ke dveřím.

„Ale...“ Claire se dívala z jednoho na druhého a pokoušela se odhadnout situaci.

„Za chvilku,“ zašeptala jsem a vyšla z pokoje.

„Tak co?“ přišla ke mně Niki.

„Ještě nic. Musíme si promluvit v soukrmý.“ Sestřička vyskočila ze židle a rozhlížela se ze strany na stranu. Bylo jasné, že kdyby někdo přišel na to, že tu v tuto pozdní hodinu někdo je, tak by z toho měla pěkný průšvih.

„Není někde nějaké prázdné místo?“

„Ano je, pojďte za mnou,“ řekla a já spolu s ním jsme utíkali za ní. Dovedla nás k nějakému pokoji. Roztřeseně vytáhla klíče a odemkla.

„Tady vás nikdo nebude rušit,“ oznámila nám a já přikývla. Zavřela za námi a podala mi klíč.

„Zamkněte se prosím,“ poprosila a odešla.

„Tak?“ ledově jsem se na něj podívala.

„Omlouvám se,“ sklopil hlavu.

„Omlouváte se? Co si sakra o sobě myslíte?! Ani vy nemůžete vše! Otec? Otec mého dítětě! Mé dcery! Jak jste na to sakra přišel!“ vztekala jsem se.

„Já-já....“ koktal a díval se všude kolem sebe, jen na mě ne. Měl ze mě strach. A to je dobře.

„To jste si myslel, že se na to nikdy nepřijde? A co máte v plánu dál? Proč jste to udělal? Jak jste mohl?“ bušila jsme mu do hrudi. Vybíjela jsme si na něm všechen ten vztek, který jsem na něj měla, vztek který jsem měla na sebe. Jak jsem mohla být tak slepá?

Nebránil se, nechal mě, ať se na něm vybiji. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, kdo to je. Bála jsem se o ni! Jak tohle mohl udělat! Claire není hračka.

„Proč?!“ plakala jsem. Už jsem neměla sílu do něj mlátit.

„Proč?“ ptala jsem se pořád dokola. Nic mi nedávalo smysl.

„Pššš,“ uklidňoval mě a objal mě.

„Né!“ uskočila jsem od něj, jakokdybych dostala elektrickou ránu!

„Už na mě nikdy – nikdy nesahejte!“ varovala jsem ho. Chytila jsem se za hlavu a měl nutkavou potřebu si vytrhat všechny vlasy, abych to ze sebe nějak dostala. Vzpomínky se mi vracely a já nechtěla.

Pevně jsem zavřela oči. „Dost!“ křičela jsem sama na sebe. Chodila do kola jako kočka.

Opatrně se na mě díval.

„Jsem klidná,“ řekla jsem mu po dvaceti minutách, kdy jsme se uklidňovala. Vzpomínala jsme na sovu maličkou.

„Můžete mi to prosím vysvětlit?“ sedla jsem si na bobek a chytla se za hlavu.

„Ano,“ přitakal a já čekala. Povzdechl si a sedl si naproti mně.

„Jako už řadu let, i tentokrát jsem přijel navštívit tuto nemocnici, děti. Nemocné děti. Když jsem tady a dívám se na ně, tak se ve mně rozprostře několik pocítů. Zejména pak smutek, že trpí a já jim nemohu pomoci tak, jak bych chtěl. Ale i radost a jistý druh uspokojení, když vidím jak na ně má návštěva působí. Jak se usmívají, když jim dáte nějakou drobnost. Když je pohladíte po vláskách. Usmvají se. Mají radost už jen z toho, že jste s nimi, že se o ně zajímá někdo jiný. Někdo, kdo je miluje, i když je tak moc nezná,“ na chvíli se odmlčel.

„Některé z těch dětí znám už delší dobu, ale některé vůbec. A tak jsem tak před čtrnácti dny vstoupil do pokoje vaší dcery. Krásné, malé holčičky, která se neusmívala. Mračila se a hleděla na obrázek, který kreslila. Sedl jsem si k ní na postel a mluvil na ní, ale ona neodpovídala. Myslel jsem si, že nemůže mluvit a tak jsem pořád mluvil a mluvil. Ale vypadala, že mě neposlouchá. Já se zamračil, trápilo mě to. Ignorovala mě. Vím, že jsem měl tenkrát asi odejít, ale já nemohl. Musel jsem přijít na to, co jí trápí. A pak mě něco napadlo. Začal jsme jí vyprávět příběh o Petru Panovi a to jí zaujalo. Vzhlédla a upřela na mě své velké, krásné oči plné naděje. Musel jsem se usmát. Dál jsem jí vyprávěl příběh, který tolik miluji a ona skoro ani nedýchala. Když jsem jí pohádku dovyprávěl, tak mi zatleskala. Sedla si do mého náručí a přitulila se ke mně. Ten pocit, který se rozlil mým tělem nejde ani popsat. Nevím jak dlouho jsem tam u ní seděl, tiskl jí k sobě a hladil po vláskách. Přišlo mi, jako kdyby ta malinká měla v sobě nějakou magickou moc. Neskutečně mě k sobě připoutala a já věděl, že se o ní musím dozvědět víc. Usnula mi v náručí, opatrně jsme ji položil do polštářů. Bylo už jedenáct hodin, strašně rychle to uteklo. Políbil jsme jí na čelo a odešel z jejího pokoje. Doktora jsem se ještě poptal na její stav, ale tentokrát jsem narazil na nějakého protivu a ten mi řekl, že mi do toho je kulový a odešel,“ řekl smutně. Natáhl si nohy a nadechl se. To nebylo celé.

„Druhý den ráno, když jsem se vzbudil, patřily mé první myšlenky jí. Pokoušel jsem se pracovat, ale nešlo to. V mysli jsem pořád viděl její ustaranou tvář. Věděl jsem, že se tam musím vrátit. Mí lidé mi to vymlovali, ale já se nenechal. Potřebboval jsem jí vidět. Nalhával jsem si, že když jí ještě jednou uvidím, tak všechno bude v pořádku. Ale někde v koutku mysli jsem věděl, že lžu jen sám sobě. Toho večera jsem se opět vydal do nemocnice, tentokrát jsem se nijak neohlásil dopředu a všichni tam se tomu strašně divili. Došel jsme k recepci a tam seděla Mischel, ta sestřička, která mě k ní poustila. Šokovaně se na mě dívala a ptala se za kým jdu a já nevěděl. Nevěděl jsem jak se ta krásná, maličká jmenuje. Přemýšlel jsme, co budu dělat. Jediné, co jsem věděl bylo číslo toho pokoje a tak jsem jí řekl, že tam jdu a ona se na mě podezřívavě dívala.

„Proč jdete za Claire?“ ptala se.

„Chci se na ní podívat,“ pokrčil jsem rameny a doufal, že mi to vyjde.

„Pane Jacksone, mrzí mě to, ale je už po návčtěvních hodinách,“ lítostivě se na mě dívala.

„Ale-ale já za ní musím jít,“ trval jsem na svém. Přimouhřila své oči a zadívala se mi do očí.

„Jste její příbuzný?“ zeptala se ledově. A já nevěděl, co dělat. Bylo mi jasné, že když řeknu NE, tak mě vyhodí bez ohledu na to, kdo jsem. A tak, aniž bych si neuvědomoval následky jsem řekl:

„Je to má dcera.“ Mischel na mě vykulila oči a začala se dusit.

„Jste v pořádku,“ ptal jsem se jí a ona kývala hlavou.

„A proč – proč jste se objevil teprve teď?“ ptala se.

„Nevěděl jsem, že je tady. S její matkou jsme se rozešli, ani bych nevěděl, že mám dceru, kdybych to nezjistil náhodou,“ lhal jsem jak tiskne. Jako už několikrát za ten večer. Nenáviděl jsem lži, ale tohle bylo něco jiného. Já jí musel vidět.

„Nevím, co mám dělat,“ přiznala se a já na ní upřel své oči. Věděl jsem, že se v nich odráží naděje a touha ji znovu vidět.

„Lynn, vezmeš to za mě?“ křikla do zadu, ani nečekala na odpověď a odvedla mě stranou.

„Nevím proč, ale věřím vám. Asi bych neměla, ale maličké to udělá radost. Jen mi slibte, že se to nikdo nedozví?“ naléhala a já přikývl.

„Slibte mi to samé.“

„Máte m slovo,“ usmála se a vedla mě ke Claire. Po cestě jsem se jí vyptával na stav a ona mi říkala něco co mě strašně bolelo. Znal jsem jí tak krátce a už tolik zasahovala do mého života.

Měl jsem slzy v očích, nesouhlasně jsem kroutil hlavou a Mischel mě napomínala ať se schopím, že Claire nepotřebuje vidět slzy, ale úsměv. Přikývl jsem. Už jsme stáli před dveřmi jejího pokoje. Otevřela jsem a usmála se.

„Jak to, že ještě nespinkáš?“ zeptala se jí a maličká se provinile usmála.

Ukázala na knížku, kterou držela v ruce. Byla to knížka Petra Pana. Udělalo mi to obrovskou radost.

„Prohlížím si obrázky,“ usmívala se. Byla tak nádjerná, když se usmívala.

Mischel si přiložila prst k ústům a řekla: „Vedu ti návštěvu, ale musíte být moc a moc potichu.“
„Koho?“ divila se. Mischel se na mě s úsměvem podívala.

„Tvého tatínka,“ ukázala na mě a za rukáv mě táhla do místnosti.

„Tatínka,“ vydechla úžasle Claire a upřela na mě své oči.

„Tak vidím, že se skutečně znáte, tak já vás tu nechám,“ otočila se ke mně.

„V šest ráno přijde vizita, tak ať jste pryč,“ mrkla na mě a nechala nás tam.

Chtěl jsem Claire vysvětlit jak se věci mají, ale ona na mě koukala tak zbožně a v každé větě řekla tatínku, že jsem neměl srdce jí to udělat. A tak jsem jí sprostě nechal přitom. Každý den jsem si nadával, že jsem sobec, ale nemohl jsem si pomoct. Od té noci jsem za ní chodil každý den. Každý den jsme se spolu smáli a ona mi o vás vyprávěla. Ptala se mě na vás, ale já jí neměl co říci. Akorát jsem jí poprosil ať vám o mně neříká. Omlouvám se, vím, že to byla chyba, ale já nemohl...“ zasekl se.

Vyslechla jsem si jeho příběh a v očích jsem měla slzy. Nevěděla jsem, co dělat. Na jednu stranu jsem mu byla vděčná, že mé Claire dělal radost, ale na druhou jsem na něj měla vztek, protože to byla lež.

„Nevím co mám dělat,“ přiznala jsem se. Tiskla jsem si obličej do dlaní a tiše plakala. Připadala jsem si jako svázaná.

„Já vím, že máte právo mě nenávidět, právo na mě podat žalobu, právo mi zakázat k ní chodit, ale chci, aby jste věděla, že bych to nejspíše udělal znovu, protože jsem vše dělal s láskou k vaší dceři. Miluji ji jako svou vlatní dceru,“ řekl a po tvářích mu stekla slza. Jeho tmavé, hnědé oči hořely úpřímnností.

„Já nevím, co budu dělat,“ zopakovala jsem. Chtěla jsem ho utěšit, chtěla jsem mu jednu vrazit, chtěla jsem mu poděkovat, chtěla jsem mu nadávat.

„Musím – musím být teď se svou dcerou,“ řekla jsem a odemkla dveře.

„Prosím...“ podíval se na mě, ale já ho utla.

„Teď ne. Ozvu se vám až se rozhodnu, co budu dělat. Mischel má vaše číslo?“ zeptala jsem se a on přikývl.

Ještě jednou jsem se podívala do jeho očí, hodila mu klíč a odešla. Sice jsem nevěděla, co budu dělat, ale jedno jsem věděla přesně. Ať už se rozhodnu jakkoli. Ať už to bude dobré či špatné rozhotnutí, tak změní naše životy...

***

Doufám, že se Vám kapitola líbila. A ptám se, co myslíte, že by měla Sarah udělat? Koukněte se na to jejím pohledem, coby matky a také z Michaelova pohledu, coby milujicího člověka....