5. kapitola

„Mohu vám nějak pomoci?“ zastavila se u mě sestřička. Zakroutila jsem hlavou, ale ona přede mnou pořád stála. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na ni. Nedívala se na mě, ale zírala na obrázek, který jsem měla v ruce. Podívala jsem se na ten obrázek a pak znovu na ni

. „Víte o tom něco?“ vystřelila jsem ze židle a stoupla si naproti ní.Ale on jen zakroutila hlavou.

„Umí nádherně malovat,“ nepatrně se usmála. Neustále si žmoulala ruce, byla z něčeho nervózní. Povzdechla jsem si a šla za mojí maličkou.

„Přijďte v devět,“ řekla a rozešla se po té neútulné nemocniční chodbě. „Prosím?“ otočila jsem se za ní, ale ona už nereagovala. Nechala jsem to být a šla za Claire.

5. kapitola
Zrovna jsem seděla ve svém pokoji, když dovnitř vešla Niki. Lítostivě se na mě pohlédla

. „Jak na tom je?“ zeptala se strachem, ani se jí nedivím – ani já nikdy nevím jak zareaguji. Někdy se usmívám a někdy propadnu hysterickému pláči a nemůžu přestat. Chápala mě a byla mi obrovskou oporou. Chodila za Claire každičkou volnou chvilku a Claire ji měla moc ráda.

„Dneska mi volali z nemocnice, že se tam mám naléhavě dostavit. Málem jsem dostala inktfart a kdyby mě ten muž nestrhl na stranu, tak mě přejelo auto,“ začala jsem, ale ona mě ihned přerušila.

„Co v nemocnici? Jaký muž? Co se stalo?“ začala jančit.

„Uklidni se,“ usmála jsem se.

„Jsem v pořádku,“ štípla jsem se a zabralo to – rozesmála se. Ještě párkrát se nadechla a já mohla pokračovat.

„Jen jak jsem letěla do té nemocnice, tak se na mě vyřítilo auto a on mě strhl na zem,“ zašklebila jsem se při vzpomínce na ten okamžik. Niki zvedla obočí a já věděla, že se k tomu budu muset vrátit. Zakoulela jsem očima a ona na mě vyplázla jazyk.

„No a v nemocnici mi doktor oznámil, že by bylo nejlepší poslat Claire k psychologovi.“ Šokovane se na mě podívala

.„A to jako proč?“

„Protože maluje pořád ten stejný obrázek – jen je na jednom třeba světlo, na druhém tma.“

„Jen protože maluje? Co jsi mu na to řekla?“ zajímala se

.„Že ji nikam posílat nehodlám. Už takhle je toho na ní moc,“ povzdechla jsem si. Přes všechnu tu dnešní situaci jsem se jí na ty obrázky úplne zapomněla zeptat. Byl jsem štastná, že je tam se mnou. Celou dobu jsme se jen smáli a vyprávěli si naše zážitky.

„Správně. A ještě bych mu řekla, že by si tam měl zajít sám,“ zabručela a já se rozesmála.

„A teď mi pověz, co ten muž?“

„Co by? Akorát mě strhl na stranu. Nic víc, nic míň,“ mávla jsem nad tím rukou.

„To by ses u toho tak netvářila!“

„Ty nedáš pokoj?“ štouchla jsem ji.

„Ne a jestli mi to neřekneš, tak se stanu tvým věčným stínem,“ zašeptala tajemně.

„Ježiši!“ zabručela jsem a natáhla si nohy.

„Prostě to nebyl jen tak nějaký muž, ale Michael Jackson.“ Vykulila na mě oči a otevřela pusu. Musela jsem se jí začít smát, vypadala vážně legračně.

„A to-to jsi mi to vážně chtěla zatajit?“ ptala se mrzutě.

„To není tajemství, jen si nemyslím, že je to něco, čím bych se musela chlubit.“

„Sarah, miláčku, fakt se nestává každý den, aby některou z nás zachránil muž, jako je Michael Jackson,“ bouchla mě do ramene. Najednou byla jak raketová střela.

„Já věděla, že ti to nemám říkat,“ zasmála jsem se.

„Prosím tě, proč pořád hypnotizuješ ty hodiny?“ zeptala se mě Niki po hodině, kdy jsme se v jednom kuse smáli. A já byla ráda, protože se jen tak nestalo, abychom se tak dlouho smáli.

„Ale to nic,“ mávla jsem rukou a stejně mi oči sklouzly na protější zeď, kde jsem měla modré hodiny s motýlky.

„Co se děje, hm?“ pohladila mě po vlasech.

„Jen nevím jestli bych měla jít do té nemocnice nebo ne,“ pokrčila jsem rameny.

„Proč do nemocnice?“ zeptala se a já si uvědomila, že jsem jí to ani neříkala. Ihned jsem to napravila, vzala jsem to od úplného začátku.

„Hm,“ kývla a podívala se na hodiny. Bylo půl deváté.

„Myslím, že by jsi tam měla jít,“ vstala a natáhla ke mně ruku.

„Jen, když pojedeš se mnou!“ Přikývla.  Oblékly jsme se a vyrazili k nemocnici. Jak jsme tak jely autem a stále jsem se přibližovali našemu cíli, tak jsem byla stále a stále více nervózní.

„No tak,“ usmála se na mě.

„Děkuji,“ řekla jsem vděčně a stiskla její ruku.

„Za co mi děkuješ?“

„Za všechno,“ vydechla jsem. Zamračila se. Nebyla ráda, když jsem jí za něco děkovala, ale já věděla, že musím. Bez ní bych to nezvládla. Bez nich bych neměla žádnou Claire. A vlastně, bez ní bych už teď s největší pravděpodobností nežila.

„Už jsem ti milionkrát říkala, že se za to neděkuje!“

„Necháme tuto bezprostřední hádku na doma,“ zasmála jsem se a odepnula pás. Právě jsme vjížděli na nemocniční parkoviště.  Vstoupili jsme do nemocnice a najednou jsem nevěděla co dělat. Niki to na mě poznala a tak se na mě povzbudivě usmála.

„Co tady děláme?“ zasyčela jsem.

„Ze všeho nejdříve musíme najít tu sestřičku, která ti to řekla.“ Přikývla jsem. Byla jsem vděčná za to, že se mnou jela. Teď bych vůbec nevěděla, co dělat, i když je to úplne běžná věc. Dlouhou, prázdnou nemocniční chodbou jsme došly k sesterně a zaklepaly jsme

.„Dob...“ nestihla jsem ani pozdravit a černovlasá sestřička už byla pryč

. „Dobrý večer,“ vykoukla ta sestřička z odpoledne. Byla úplne roztěkaná. Pořád se rozhlížela po chodbě a celé čelo měla zpocenné.

„Co se děje?“ zeptala jsem se jí se strachem. Zakývala hlavou ze strany na stranu a pak vyšla k nám. Zavřela za sebou dveře a rukou naznačila, abychom šly za ní. Podívala jsem se na Niki a ta jen pokrčila rameny. Rozešly jsme se z aní a ona se stále a stále otáčela. Něčeho se bála. Byla jsem tak strašně nervózní, něco tu bylo rozhodně jinak. Něco, co jsem celou tu dobu přehlížela.  Zastavila se až u pokoje, kde byla Claire. Se strachem v očích se na mě podívala.

„Omlouvám se vám,“ řekla nervózně a já se zamračila. Nevěděla jsem, co to všechno mělo znamenat.

„Co to?“ ozvalo se z pokoje, když otevřela dveře. Vešla jsem dovnitř a viděla svoji dceru a nějakého muže, který k nám seděl zády, jak seděli na její posteli a něco si vyprávěli. Srdce se mi na moment zastavilo a pak začalo tlouct jak o závod. Byla jsem v naprostém šoku.

„Co to má znamenat?“ dostala jsem ze sebe a podívala se na tu sestřičku. Dívala se do země a nic neříkala. Pak zdvihla obličej a podívala se na mě se strachem v očích.

„O-omlouvám se. Vím, vím, že-e jse-m na to ne-měl-a právo, ale, ale on říkal, že svo-u dcer-u moc miluje. By-la jsem tu s-nim a on, on se-e o ní tak kr-ásne stará,“ vzlykala. Svou dceru? Znělo mi pořád v hlavě. Co to má kruci znamenat?

„Co...“ začala jsem, ale už nedokončila. Ten muž se otočil čelem ke mně a mé oči se rozšířily hrůzou.

***

Omlouvám se za nedorozumění, nějakým záhadným způsobem se mi povedlo vložit jen třetinu kapitoly a nikdo z vás mě na to neupozorní! Skončila jsem tak blbě. :D Ještě jednou se všem moc omlouvám, takhle má být ta kapitola. Mě to bylo nějaké divné. Omlouvám se.