4. kapitola

4. kapitola

***(Sarah)***

Běžela jsem do nemocnice jako o život, nezastovala jsem se ani, když na mě lidé pohoršně křičeli. V tuto chvíli mi to vážně bylo jedno. Jediné po čem jsem toužila bylo vidět mou holčičku a vědět, že je v pořádku.

„Měla by tu ležet Claire MacKinleyová!“ vykřikla jsem udýchaně, když jsem doběhla k recepci.

„Zařaďte se do fronty!“ pokřikovali mě ostatní, kteří stáli ve frontě.

„Slečno, uklidněte se,“ mluvila na mě sestřička. Ale copak jsem se mohla uklidnit?

„Prosím, před dvaceti minutami mi volali z nemocnice,“ dožadovala jsem se. Sotva jsem se držela na nohou. Sestřička se dívala do počítače.

„Jste Sarah MacKinleyová?“ ptala se.

„Ano!“

„Pokoj 108, druhé patro,“ nadiktovala mi. Na nic jsem nečekala a rozeběhla jsem se. Ještě na mě něco volala, ale já ji nebyla schopná vnímat.

Přiběhla jsem k výtahu a mačkala tlačítko.

„No tak dělej!“ prskala jsem. Ale výtah pořád a pořád nepřijel. Vykašlala jsem se na to a běžela jsem ke schodišti. Cestou jsem se srazila s doktorem, ale ani jsem se mu nestačila omluvit a už jsem běžěla dál.

Sotva jsem popadala dech, ale věděla jsem, že nesmím zastavit. Konečně jsem uviděla ukazatele. Rychle jsem se podívala jakým směrem mám běžet a rozeběhla jsem se dlouhou bílou chodbou. Všichni se na mě dívali jak na blázna.

Konečně jsem uviděla dveře s číslem 108. Zastavila jsem před dveřmi. Zhluboka se nadechla a otevřela je.

„Mamí!“ uslyšela jsem krásný hlas své dcerunky. Otevřela jsem oči a ona tam skutečně seděla. Naproti ní seděl na židli nějaký doktor a se zamračeným pohledem si mě měřil. Zhroutila jsem se na zem a rozplakala jsem se. Úlevou, štěstím.

„Maminko, proč pláčeš?“ ptala se mě. Otřela jsem si slzy a usmála se na ni.

„Jen jsem se polekala. Už je to dobré,“ vstala jsem a šla jsem k ní. Ihned jsem jí objala.

„Maminko to tlačí,“ stěžovala si a já ji pustila.

Přes slzy jsem skoro ani neviděla. Utírala jsem jí ten malý – roztomilý obličej. Pusinkovala ji a ona se smála.

Doktor na židli si odkašlal. Úplně jsem zapomněla na to, že je tady ještě někdo další.

„Můžete jít se mnou na chvilku?“ ptal se mě pohoršeně.

„Samozřejmě,“ řekla jsem nadšeně a on nazdvihl husté obočí. Měla jsem co dělat, abych mu neskočila kolem krku. Měla jsem takovou radost. Ten pocit, který jsem měla se nedá ani popsat. Bylo to tak něco neuvěřitelného a krásného.

„Miláčku, půjdu teď na chvilku s panem doktorem, ano?“ ptala jsem se jí a ona přikývla.

Vzala si na klín blok s pastelkami a začala si kreslit.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem. Dala ji pusinku na čelo.

Doktor mě nechal jít jako první a já poskočila radostí. Vyběhla jsem u pokoje a sedla si na židli.

„Tak?“ usmála jsem se.

„Můžete mi říci důvod, proč se smějete?“ ptal se mě zamračeně.

„A můžete mi říci důvod, proč bych se smát nemohla?“

„Musíme poslat vaši dceru k psychologovi,“ řekl mi jakoby se nic nedělo.

Hystericky jsem se rozesmála.

„A to jste mě volali jen kvůli tomuhle?“ kroutila jsem hlavou.

Doktor se na mě díval, tak jakoby k tomu psychologovi poslal nejradějí mě.

„Ano!“ řekl příkře.

„Uvědomujete si, že jsem málem dostala inktfart? Že jsem tak spěchala, že mě málem přejelo auto?“ začala jsem na něj křičet.

O krok poodstoupil.

„Mohla by jste se laskavě uklidnit?“

Chytla jsem se za hlavu, nadechla jsem se a vydechla. Ještě párkrát jsem to zopakovala a pak jsem se posadila na židli.

„Už jsem v klidu.“

„Dobře,“ řekl a prohodil rokama.

„Už týden pozorujeme u vaší dcery jisté změny,“ šel na to pomalu. Nerozumněla jsem tomu co říká.

Nazdvihla jsem obočí a on zvedl ruku.

„Nechtejte mě domluvit, prosím.“ Přikývla jsem.

„Stále a stále kreslí jeden jediný obrázek,“ přehraboval se ve svých deskách. Vytáhl štos papírů a dal mi je.

Opatrně jsem si je vzala. Na prvním obrázku byla Claire s nějakým pánem. Pokrčila jsem rameny. Na tom dalším obrázku bylo to samé, akorát na obrázcích bylo světlo či tma. Muž, který stál vedle postele a držel Claire za ruku, měl na některých obrázcích jinou tvář, jiný výraz.

Podívala jsem se a doktora. Potřebovala jsem vysvětlení.

„Každý den kreslí ten samý obrázek a podívejte se pořádně.“ Zamračila jsem se a zase se věnovala obrázku. Doktor Halley byl očividně netrpělivý. Vzal si zpět ty obrázky a chvilku něco hledal.

„Tady!“ ukázal mi na obrázku Claire a toho muže, ten muž létal a bral sebou Claire.

„Já tomu nerozumím,“ přiznala jsem.

Na těch obrázcích jsem neshledávala nic špatného.

„Když jsem se vaší dcery zeptal, kdo je ten muž, tak se jen usmála a řekla, že to nesmí říci. Prvně jsem to přešel, ale ten obrázek kreslila znovu a znovu, někdy i třikrát za den. Zeptal jsem se jí znovu a ona mi s úsměvem řekla, že ten pán je andílek a vezme ji do Země – Nezemě,“ zamračil se a zakroutil hlavou.

„Je to jen dětská fantazie. Prostě kreslí, tak jako spusty dalších dětí.“ Trvala jsem na svém. Vážně jsem nechtěla svou nemocnou Claire trápit ještě tím, že ji nechám posílat k nějakému šaškovi!

„Ale ona pořád básní, jak se na něj těší. Vždycky v určitou hodinu se jí rozzáří tvářička a máme co dělat, abychom ji udržely v posteli,“ informoval mě.

Nechápala jsem co se děje.

„Má dcera není blázen,“ rozčilovala jsem se. Zase se mi chtělo brečet. Tolik bych si přála jí porozumět.

„Je to jen pro její dobro. Rozmyslete si to dobře. Až se to zhorší, tak vás ujiš´tuji, že se vás nikdo na souhlas ptát nebude,“ sjel mě pohrdavým pohledem a v očích mu zračilo, že si myslí, že jsem ta nejhorší matka na světě.

Ale já jí nebyla. Vážně ne, milovala jsem svou dceru jako nic na světě.

Doktor bez pozdravení odešel a já zůstala sedět na nemocniční židli. Dívala jsem se na zeď a v rukou mačkala obrázek, který nakreslila má dcerunka. Po tváři mi stekla slza. Nechala jsem ji, i když jsem moc dobře věděla, že tyto slzy nic neodplaví. Jen přinesou další úzkost, strach a bolest.

„Bože, co mi to děláš,“ zašeptala jsem.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zastavila se u mě sestřička. Zakroutila jsem hlavou, ale ona přede mnou pořád stála. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na ni. Nedívala se na mě, ale zírala na obrázek, který jsem měla v ruce.

Podívala jsem se na ten obrázek a pak znovu na ni.

„Víte o tom něco?“ vystřelila jsem ze židle a stoupla si naproti ní.

Ale on jen zakroutila hlavou.

„Umí nádherně malovat,“ nepatrně se usmála. Neustále si žmoulala ruce, byla z něčeho nervózní.

Povzdechla jsem si a šla za mojí maličkou.

„Přijďte v devět,“ řekla a rozešla se po té neútulné nemocniční chodbě.

„Prosím?“ otočila jsem se za ní, ale ona už nereagovala.

Nechala jsem to být a šla za Claire.