3. kapitola

„Crrr, crrr,“ slyšela vedle svého ucha Sarah. Zakňučela a přetáhla si přes hlavu deku. Připadalo jí to jako pět minut, co si šla lehnout. Ale telefon zvonil dál. Protáhla se a se zamručením se podívala před sebe. Chvíli jen tak zírala do stropu a jak tak přicházela k sobě, tak se vymrštila z postele. Srdce jí bušilo jako o závod.

Zvedla telefon.

„H-haló?“ třásl se jí hlas.

„Mohu mluvit se slečnou MacKinleyovou?“ ozvalo se na druhé straně linky. Sarah křečovitě stiskla telefon.

„Ne!“ běželo jí hlavou. Věděla, co to znamená – ten profesionální hlas bez emocí. „Nemocnice!“ To jediné slovo v ní vyvlalo takovou paniku, že se okamžitě začala třást po celém těle.

„Právě s ní mluvíte, co se stalo? Něco s Claire? Prosím, že je v pořádku?“ panikařila a po tvářích se jí kutálely slzy.

„Uklidněte se, slečno,“ uklidňoval ji naléhavý hlas. Ale Sarah nemohla, jak se bála tohoto okamžiku. Jak se bála každého zazvnonění telefonu.

„Řekněte, že je v pořádku, prosíííím,“ panikařila.

„Slečno, přijeďte do nemocnice.“ To bylo to poslední, co se s telefonu ozvalo. Sarah ještě pět minut seděla na posteli, pevně svírajíc telefon a slzám nechávala volnou cestu. Nebyla schopná pohybu. Před očima jí běhaly samé katastrofické scénáře. Teď nemůže přijít o dceru. Věděla, že to jednou musí přijít, ale ne tak brzo, ne když není připravená. I když v hloubi duše věděla, že na smrt své dcery připravená nebude nikdy!

Podívala se na hodiny a okamžitě vstala. Roztřesenýma rukama se oblékla, popadla klíče od svého auta, zamkla byt a rychlostí blesku běžela k autu. Běžela, jak nejrychleji uměla. Sotva popadala dech, ale byla si vědoma toho, že teď je nejdůležitější její dcera.

Nasedla do auta a vyjela. Snažila se soustředit na cestu, ale vůbec ji to nešlo.

„Prosím, prosím, prosím Bože, teď mi ji nemůžeš vzít, prosím,“ prosila stále a plakala.

Cesta se jí zdála býti nekonečnou a když konečně uviděla budovou nemocnice, tak málem vyskočila z auta za jízdy. Zaprakovala na místě pro invalidy, ale v tuto chvíli jí to bylo naprosto jedno.

Vystoupila z auta a ani se neotěžovala ho zamknout. Rozeběhla se k nemocnici a ani se nerozhlédla. Najednou jakoby zdáli uslyšela skřípění brzd. Otočila se a oči se jí rozšířily hrůzou. Jejím směrem se řítilo velké, černé auto. Místo toho, aby uskočila na stranu, tam jen tak stála a dívala se na něj. Po tvářích jí stékaly slzy.

„Miluji tě, Claire!“ zašeptala a čekala na tu ránu. Zavřela oči a v tom okamžiku ucítila náraz, ale z úplně jiné strany, než ho čekala. Bolestivě dopadla na tvrdý beton.

„Au,“ uslyšela hlas vedle sebe a najednou si uvědomila, že tam neleží sama. Ruka jí vystřelila k hlavě, kam se uhodila. Otevřela oči a vedle sebe viděla ležet muže.

Ani se nestačila vzpamatovat a kolem nich se shromáždilo několik desítek lidí a všichni řvaly. Nerozumněla jim. Připadala si jak z jiného světa. Zmateně se po všech dívala a nerozumněla jim. Někteří z nich plakaly, někteří čekali co se bude dít.

Sarah se pozorně podívala na toho muže, který vedle ní ležel.

„Jste v pořádku?“ zeptala se se starostí v hlase. Až teď si uvědomila, jak byla pitomá a sobecká. Vůbec v tu chvíli nemyslela na svou maličkou Claire, ale jen na svou smrt a vykoupení z této bolesti. Nejraději by si za to nafackovala.

Teď měla starost o toho muže.

Ale ani si ho nestihla prohlédnout. Davem lidí k nim přiskočilo pět velkých mužů, z nichž jeden popadl toho muže. Někam ho táhli. Sarah se pokoušela postavit, ale její nohy jí neposlouchaly. Nemohla se probrat z toho šoku. Když se konečně vyškrábala na nohy tak jí kolem pasu chytly něčí ruce a táhly někam pryč.

Vzpírala se, křičela, ale bylo jí to prd platné. Ten chlap byl několikrát silnější, než ona.

„Pusťte mě! Prosííím!“ křičela, prosila, škrábala, ale ten chlap ne a ne povolit, jakoby byl ze železa. Nakonec to vzdala, uznala, že nemá cenu bojovat a jen čekala, co se bude dít. Přikryla si uši, lidi se stále neztišili. Nevěděla, co to má znamenat. Všude panovala taková hysterie!

Ten chlap otevřel dveře od nějakého černého auta a doslova ji tam hodil.

„Au,“ sykla a chytila se za loket.

„Co to má zname...“ hlas se jí zadrhl. Naproti ní seděl ten muž, co jí zachránil život.

Chytila se za pusu a kroutila hlavou.

„Jste v pořádku?“ ptala se se strachem. Jednak z toho, že si ten muž ublížil a jednak z toho, co s ní má v plánu. Nechtěla zažít to, co už jednou zažila a navíc musí zjistit, co se stalo s Claire!

„Zbláznila jste se!“ začal na ní křičet. Znovu se rozbrečela.

Začala se klepat. Chytla se pod koleny a houpala se, dopředu, dozadu, dopředu, dozadu.

Ten muž si ji pozorně prohlížel. Nechtěl na ni začít tak křičet. Uklidnil svůj srdeční tep a přisedl si k ní blíže. Sarah sebou cukla. Nevěděla, co od něj může čekat.

„Prosím, né,“ plakala a snažila se mu podívat do očí, ale ten muž měl kapucu.

Sundal si ji a Sarah oněmněla.

Naprotí ní seděl Michael Jackson a díval se na ni zkoumavým a rozzlobeným pohledem.

„Omlouvám se,“ řekla přiškrceným hlasem. Nevěděla, co má dělat. Už jí pomalu docházelo, co měla znamenat veškerá ta hysteriie, která venku panovala.

„Jste v pořádku?“ zeptala se ještě jednou a sklopila svůj zrak.

„Ano, ale víc mě zajímate vy,“ řekl teď už klidným hlasem. Zajímalo ho, co tu dívku, tak trápí, že něchtěla bojovat o svůj život.

Ale Sarah neodpověděla, ještě jednou se podívala na muže jménem Michael Jackson.

„Promiňte,“ řekla pouze a vyskočila z auta. A ani ten ohromný chlap ji nezastavil.

Musí se podívat za Claire, musí se ujistit, že je v pořádku. Už tak zameškala...

Nedokázala ani pomyslet na to, že mezitím, co se vybavovala může její dcera umírat a potřebovat ji víc, než kdykoli jindy!

***

Já vím, že tyto kapitoly jsou deprimující, ale hold život není jen pohádka. Budu ráda, když necháte své komentáře.