Ano, ta noc změnila můj život a to nenavratně. Po oné noci jsem si nepřála nic jiného, než smrt. Měla jsem pocit, že to nemůžu přežít. Vrátila jsem se do svého bytu a snažila se ho ze sebe smýt. Nikomu jsem to neřekla. Pokoušela jsem se normálně fungovat. Před Niki jsem se pokoušela přetvařovat. Ona se mě pokoušela předsvětčit, abych se vrátila do baru a dokonce i Erik za mnou přišel osobně, aby mi řekl, že to tak nemyslel, že mě chce zpět. Ale já jsem se tam nemohla vrátit. Pokoušela jsem se vyhnout všemu, co by mi toho parchanta připomínalo.Našla jsem si práci jako účetní u jedné malé firmy, kde mým šéfem byla žena. Takže přes den jsem to docela zvládala, ale jakmile nastala tma, tak se objevily vzpomínky na tu noc. Bála jsem se zavřít oči, abych neviděla jeho tvář. Bála jsem se být o samotě.
Jednoho večera se mi opět zdála ta noční můra, ale tentokrát s jiným scénářem. Nikdy jsem to neviděla celé, ale teď ano! Vzbudila jsem se a celé mé tělo bylo zpocené. Slzy mi tekly po tváři. Posadila jsem se a automaticky se porozhlížela po pokoji. Když jsem ujistila, že tam nikdo není, tak jsem se vydala do sprchy. Niki ještě nebyla doma. Pustila jsem na sebe proud ledové vody a pak jsem kouhoutek nastavila tak, abych měla vlažnou vodu. Popadla jsem kartáč s hrubými štětinkami a čistila jsem svou pokoužku dukud nebyla úplně rudá. Vypnula jsem vodu a pokoušela se uklidnit. Ale nepřestávalo to. Chytla jsem se za hlavu a sedla si na studené kachličky. Slzy si opět razily cestu z mých očí po mé tváři. Už jsem se je ani nesnažila stírat. Jen jsem hleděla před sebe a vzlykala. A pak jsem uviděla žiletku. Připadalo mi, jakoby na mě volala a čekala jen na mě.Natáhla jsem ruku a uchopila ji. Ruce se mi třásly a já nevěděla, jestli to dokážu. Přiložila jsem si ten ostrý nástroj k zápěstí a před očima mi běžel celý můj život. A pak... Najednou všechno ztmavlo. Mé myšlenky utichly. Nemyslela jsem vůbec na nic. Poprvé za ty předlouhé dva měsíce jsem měla prázdnou hlavu. Teď jsem tu byla jen já a ta žiletka. Zatínala jsem ruku v pěst, aby žíla byla dobře viditelná a pak jsem provedla jednoduchý řez. A ačkoliv jsem se předtím bála, teď jsem se jen usmála. Nebolelo mě to. Dívala jsem se na tu krev a usmívala jsem se. Cítila jsem, jak všechno to trápení a starosti vytéká spolu s krví. Zavřela jsem oči a čekala na konec.Ten však nepřišel. Následující ráno jsem se bolestí probudila. Celá má ruka, jakoby se ocitla v ohni. Rozlepila jsem oči a hned jsem je zase zavřela. Místnost byla moc bílá. Postupně se mi probouzely všechny smysly. Zaposlouchala jsem se do ticha a slyšela jen: píp, píp, píp, píp - v pravidelných intervalech. Až teď jsem si vzpomněla na to, co se stalo včera večer. Znovu jsem otevřela oči a tentokrát byla připravena na to ostré světlo, vycházející z okna naproti mé posteli. Přivřela jsem je a rozhlížela jsem se po místnosti.Niki seděla na židli vedle mé postele a spala. Vypadala velice vyčerpaná. Litovala jsem toho, co jsem udělala. Ruka mě bolela jako čert a cítila jsem se, jako kdyby mě přejel tank.
Sebevražda se mi nepovedla a od Niki jsem to pěkně schytala. Nikdy jsem od nikoho nedostala tak vynadáno, jako právně od ní. Doktoři a sestřičky se na dívali z patra. A až po několika dnech jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Čekala jsem miminko s tím parchantem! Zprvu jsem tomu nemohla uvěřit. Připadala jsem si jak největší vyvrhel světa. Nevěděla jsem, co budu dělat. Niki, která se stala mou nejlepší a myslím tím opravdu nejlepší kamarádkou, ze mě dostala, co se mi vlastně stalo. Co bylo příčinou mého počínání. A pak se mě zeptala, jestli bych nechtěla jít na potrat. Ujišťovala mne, že by to bylo v mé situaci zcela pochopitelné a pro mou psychiku lepší. Ale já nemohla. Nemohla bych pozbytek života žít s tím, že jsem zabila malého tvorečka ve mně.
Rodičům jsem nic neřekla. Měli by o mě akorát starost, nechtěla jsem jim přidělávat další starosti. Už tak jich měli nadhlavu. Jak čas ubíhal tak rostlo i mé bříško. Ale já jsem to nijak neregistrovala. Proplouvala jsem životem jako předtím. I když teď to bylo lepší, spadl ze mě ten obrovský kámen. Někomu jsem řekla, co se mi stalo. Ačkoliv Niki, ještě dva měsíce po té, co mě propustili z nemocnice měla strach nechávat mě samotnout.Byla jsem už v devátém měsíci. Připadala jsem si jako obrovský balón. I když jsem měla moc ráda děti, tak takhle jsem si své těhotenství nepředstavovala. Vůbec jsem si to nepřipouštěla. Nekomunikovala jsem se svým miminkem, nechodila jsem na žádné kurzy. A pak jsem se rozhodla, že bych ho mohla dát k adoopci - ihned po narození. Bála jsem se, že bych mu nemohla dát tolik lásky, kolik by potřebovalo, protože by mi pořád připomínalo toho hajzla. I když za to nemohlo. To miminko si zaslouží lásku. Ani jsem nevěděla, jestli je to bude chlapeček nebo holčička.Niki s mým plánem ohledně miminka, očividně nesouhlasila, ale nic neříkala. Z jedné strany mě chápala a z druhé ne. Především chtěla, abych na to konečně zapomněla. Ale já na to nikdy nezapomenu. Vždy mi to něco nebo někdo připomene. Celou dobu jsem si myslela, že dělám to nejlepší co můžu. Než došlo na ten nejkrásnější okamžik v mém životě.
Nastal čas porodu a já trpěla jak kůň. Porod byl těžký. V příšerných bolestech jsem strávila tři hodiny, než přišlo na řadu to hlavní. Byla jsem úplně vyčerpaná. Když jsem uslyšela pláč miminka, zavřela jsem oči a poslouchala. A pak jsem ucitíla něco teplého na mé hrudi. Otevřela jsem oči a hleděla na toho krásného, malého drobečka."Je to holčička," oznámila mi sestřička s úsměvem. Přikývla jsem a pohladila svoji holčičku. Okamžitě jsem zapomněla na všechnu bolest a do očí se mi vehnaly slzy. Holčička otevřela oči a podívala se na mě. A v ten okamžik jsem věděla, že ji nemůžu dát pryč. Budu ji milovat i přes to, jak přišla na svět. Byla nádherná. Poprvé za těch dlouhých deset měsíců jsem byla šťastná, skutečně šťastná. A toho dne přišla na svět krásná Claire Evelin MacKinleyová.
Nyní jsem seděla v nemocničním pokoji a v novinách si hledala další práci. Do dvou hodin jsem pracovala jako sekretářka a odpoledne jsem trávila tady. Teď jsem se rozhodla přibrat další práci. Nevím jak to budu dělat, ale musím, pro ni. Pro mou milovanou holčičku. Zvedla jsem hlavu a pozorovala její nevinnou, andělskou tvářičku. Zrovna spinkala s lehkým úsměvem na maličkých rtech. Byla tak nádherná. Zrovna měla jeden ze svých lepších dnů. Dnů, kdy jí bylo dobře. Každý pohled na mou nádhernou, nemocnou holčičku mě bolel.Před dvěma roky doktoři u mé dcery zjistili leukémii. Tenkrát jsem ještě byla statečná a věřila, že to dobře dopadne. Doktoři, díky pokročilé vědě mi dávali velkou šanci na uzdravení. A tak se skutečně stalo. Maličká Claire šla na operaci a ta se zdařila. Tenkrát jsem byla ta nejšťasnější maminka na světě.Ale to štěstí nám nevydrželo dlouhou dobu. Před půl měsícem, jsme šly na obvyklou kontolu a paní doktorce se malá nelíbila a tak ji poslala na důkladnější vyšetření. Byla jsem strachy bez sebe. Nemohla jsem nic jíst, nemohla jsem spát. Vteřiny mi připadaly jako hodny a hodiny jako dny. Bylo to nekonečné. Tak dlouho to trvalo, než jsem dostala výsledky testů.Modlila jsem se k Bohu, aby to nebylo nic zlého. Ale Bůh mé motlitby nevyslyšel a malá onemocněla. Znovu!Svět mi opět zčernal. Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem jako mrtvá. Život byl tak nespravedlivý, nebylo fér, že takové malé, nevinné stvoření je odsouzeno k smrti. Proklínala jsem se, byla jsem přesvědčená o tom, že za to můžu já, že Bůh ji trestá za mé hříchy.
Neklidně se zavrtěla na posteli a povzdechla si. Neměla zlé noční můry, jako se jí obvykle zdávaly - ona se usmívala! Jednou mi vyprávěla, že se jí zdají sny o velkých barevných motýlcích. Jak za nimi běhá a oni jí sedají na hlavičku.Měla jsem slzy v očích, tohle byl jeden z mála okamžiků, kdy jsem si to mohla dovolit. Tolik jsem se snažila na to nemyslet, alespoň před ní. Chtěla jsem být silná a užívat si čas, který mi byl dopřán, abych jí řekla všechno, co mám na srdci. Abych si ji uchovala ve svých vzpomínkách, nádhernou a usměvavou. Ale jakmile jsem se ocitla sama, všechno na mě spadlo. Všechen ten strach a bolest, před kterou jsem se jí snažila chránit. Pořád jsem doufala, že se probudím a ona bude ležet vedle mě. Nechtěla jsem si připustit, že umírá a já s tím nemůžu nic dělat. Připadala jsem si tak strašně bezmocná.Neumím si představit svůj život až mi odejde do nebe. Krásný andílek. Na to, že jí jsou jen čtyři roky je neuvěřitelně bystrá a chytrá. Všechno chápe. Ví, co ji čeká i to proč je tady. Nechtěla jsem jí to říkat, stejně jako jsem jí nechtěla lhát, ale ona se na to jednoho dne zeptala sama a já byla naprosto nepřipravená."Maminko, můžu se tě na něco zeptat?" promluvila ke mně tím nádherným, sladkým hláskem. Odložila jsem dokumety, které jsem četla do práce a podívala jsem se na ni. Její obličej byl ustaraný a oči jí těkaly po místnosti."Samozřejmě miláčku," usmála jsem se na ni a pohladila ji po jejích hnědých - kudrnatých vláskách.
"Až jednou usnu bude ze mě andílek nebo budu muset čekat jako Sněhurka až mě přijde políbit princ?" zeptala se zamračeně. Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. Byla jsem naprosto zaskočená. Věděla jsem, že to jednoho dne bude muset přijít, ale nečekala jsem, že tak brzo a né takhle. Sedla jsem si k ní na postel a opatrně ji vzala do svého náručí. Přitiskla jsem si ji na sebe a konejšivě hladila po vláskách.Co jsem jí měla říci? Co jsem jí měla říci, když já sama jsem se s tím nesmířila? Když já sama doufám v nějakého prince, který nás přijde zachránit, který přijde zachránit ji! Jak jsem jí měla vysvětlit, že umírá? Do očí se mi tlačily slzy a já jim tentokrát nechala volný průběh, i když jsem neměla. Měla jsem být silná, alespoň před ní.
"Bude z tebe nádherný andílek," vydechla jsem a snažila se trošku vzchopit. Vtiskla jsem jí polibek do vlásků, vdechovala jsem její vůni. Užívajíc si každičký nádech.Claire se mi vymanila z náručí a podívala se na mě s rozzářenýma očima."Proč pláčeš maminko?" ptala se a svou baculatou ručičkou se dotkla mé uslzené tváře. Nemohla jsem mluvit, aniž bych se naplno nerozbrečela a tak jsem jen zakroutila hlavou.Claire se na mě zamračila. "Neplakej maminko. Nesluší ti to!"Usmála jsem se a pohladila ji po tvářičce."Jsem ráda, že ze mě bude andílek a nebudu muset čekat na prince, co kdyby zabloudil?" Usmála se povzbudivě.Vydechla jsem. "Budeš ten nejkrásnější andílek."Od toho dne mi neustále malovala jeden obrázek na kterém je ona andílkem a dívá se na mě z mráčku. Téměř každý den mi ho s úsměvem předává. A já měla čím dál větší potíže s tím, abych se před ní nerozkřičela na Boha jak je nefér.Z mých myšlenek mě vytrhlo tiché zaklepání na dveře. "Dále," špitla jsem, abych ji neprobudila. "Slečno MacKinleyová už je šest hodin," upozornila mě sestřička, tak jako každý den v tuto hodinu."Ale," namítla jsem. Nechtěla jsem jít do toho prázdného bytu. Nechtěla jsem se opět zavřít v jejím prázdném pokoji a poddávat se svému zoufalství a bezmoci.Sestřička se na mě přísně podívala. "Ale měla by jste jít. Zítra musíte na ten pohovor a měla by jste se prospat. Ona se už dnes neprobudí," usmála se a nesnažila se mě litovat, věděla, že by to jen zhoršila."Asi máte pravdu," vydechla jsem.
Sebrala jsem plyšového medvídka, který se válel na zemi a položila ho ke Claire na postel. Nahnula jsem se nad její postýlku a pohladila jí po hlavičce."Tak moc tě miluji miláčku," pípla jsem a políbila ji na temeno hlavičky. Usmála se ze spaní a já se otočila a odešla z jejího pokoje. Tak jako každý den.
2024 ©