Beautiful Soul - 13. kapitola

Lisa nalila do sklenic pomerančový džus a podívala se na svého manžela, který měl stále našpulenou pusu.

„Za chvilku praskneš jak bublina!“ píchla ho do tváře, ale on jen vyplázl jazyk a díval se jinam.

„Tak jak chceš,“ zasmála se a věnovala se Ashlyn.

„Měli bychom se domluvit na tom jak to bude dál,“ prohodila Lisa a Ashlyn zbystřila.

„Liso, ještě jsme se nedomluvili!“ namítal Michael, který promluvil poprvé za celou tu hodinu.

„Myslím, že my se nemáme co domlouvat,“ opáčila Lisa.

„Co se děje?“ ptala se Ashlyn polekaně. Nechtěla, aby se kvůli ní hádali.

„Chtěli jsme se tě...“

„Liso!“

Lisa se otočila na Michaela a naštvaně si ho měřila.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad!“ rozhodil rukama.

Ashlyn začala mávat rukama. „Haló já jsem tu také!“ napomenula je a oni ztichli. Provinile se na ni podívali.

„Omlouvám se,“ začervenala se Ashlyn, když si uvědomila, co to vlastně udělala.

„Ne, to my se omlouváme. Chováme se jak malé děti,“ protočila oči.

Ashlyn mlaskla a prohrábla si své dlouhé vlasy.

„Tak o co jde?“

„Chtěli...“ Michael si odkašlal.

„Dobře. Chtěla jsem se tě zeptat jak to bude ze školou?“ opravila se Lisa.

„Nemusíš chodit jestli nechceš. Můžu ti zajistit učitele,“ řekl rychle Michael dřív, než Lisa stačila promluvit.

„Co to děláš?“ zeptala se ho naštvaně.

„Znáš můj názor. Nemyslím si, že by bylo dobře, kdyby do ní chodila!“
„A já si myslím, že by ses do toho neměl tolik plést! Je to na Ashlyn!“ měřila si ho hněnivě.

„Ale já ručím za její bezpečnost!“

„Ty!“ dloubla do něj Lisa.

Ashlyn po tvářích stekla slza. Veškerá radost byla pryč. Když je tak poslouchala, tak slyšela otce a svého bratra, kteří se kvůli ní hádaly.

„Půjdu do školy,“ řekla sotva slyšitelně, ale dost na to, aby ji slyšeli.

Oba se na ni podívali a ihned jim to bylo líto. Nechtěli, aby to takhle dopadlo.

„Ashlyn, mrzí...“ promluvil Michael, ale Ashlyn ho utla. Opatrně vstala ze židle, strčila si prsty do pusy a zapískala. Připadalo jí to jako věčnost od doby, kdy to dělala naposledy. Nevěděla, kde přesně Sam je, ale věděla, že jí uslyší.

„Já tě odvedu...“ vstala Lisa a Ashlyn se na ni otočila.

„Né, to není třeba. Chci být chvilku sama, prosím,“ řekla tiše a konečně přiběhla Sam.

„To jsme něco....“ řekl Michael, když viděl Ashlyinina vzdalující se záda.

Lisa se na něj podívala s otázkou v očích. „My?“

Michael otevřel pusu, ale v tom za nimi přiběhly děti.

„Co se stalo?“ ptaly se zmateně.

„Zeptejte se tatínka,“ řekla Lisa – oba je políbila a odešla do domu.

***Ashlyn***

Už nejméně hodinu jsem se děla ve svém vypůjčeném pokoji a mazilila se se svým pejskem. Už jsem ani nedoufala, že by se Sam opravdu našla. Měla jsem z toho obrovskou radost. A co se týče školy? Rozhodla jsem se, že do ní opravdu půjdu. Musela jsem tam jít. Přeci nemůžu chtít po Lise nebo Michaelovi, aby se o mě starali čtyřiadvacet hodin denně, i když oni mají tak veliké srdce, že by jim to nevadila, ale druhým důvedom, proč tam musím je ten, že bych si nerada zvykla na péči, kteou mi dopřávají. Nechtěla bych se pak jednoho dne probudit a palakat kvůli tomu, že se mi po nich stýská. Že je ticho, že už mě Paris s Princem nebudou lekat.

Ozvalo se zaťukání na dveře a já si povzdechla. Nechtěla jsem nikoho urazit, ale opravdu jsem s nikým nechtěla mluvit. Chtěla jsem být sama a přemýšlet nad svým životem. Ozvalo se další tiché zaklepání a Sam zaštěkala.

,,Dále" povzdechla sem si.

,,Ashlyn, jsi v pořádku?" uslyšela jsem Michaela.

,,Ano, potřebujete něco?"

,,Kdy jsme se vrátili k vykání?" Slyšela jsem, jak za sebou zavřel dveře. Samantha se zvedla a utíkala za ním.

,,No, ahojky krásko," vítal se s ní a mě to zahřálo u srdce.

,,Můžu si k tobě přisednout?" zeptal se, a já přikývla. Proč by si nemohll sednou ve svém vlastním domě?

Ale veděla jsem jak to myslel. Byl až moc velkorysý.

,,Tak?" naléhal.

,,Prosím?"

Povzdechl si. ,,Kdy jsme se vrátili k vykání?" zeptal se ještě jednou.

,,Omlouvám se. Já jsem to tak nemyslela, Michaeli," polkla jsem.

,,Ty se nemáš za co omlouvat," posmutněl. Nechtěla jsem, aby byl smutný a já jsem nechtěla být tím důvodem.

,,Ty také ne," snažila jsem se usmát.

,,Tentokrát mám. Omlouvám se, my oba se omlouváme za to odpoledne. Nechtěli jsme se o tebe prát jako o kus hadru. Jen se s Lisou v tomhle názoru rozcházíme. Já jen, že tě mám rád a nerad bych, aby se ti něco stalo. Mám jen strach. Ale to není důvod, abych se mohl chovat, tak jako dnes odpoledne. Odpustíš mi to, prosím?"

,,Michaeli, není co odpouštět! Jen některé věci beru víc osobně. Já bych se měla omlouvat. Jste na mě tak hodní a já takhle vyvádím," zasmála jsem se.

,,Vždyť si nic neprovedla."

,,A mohu vědět jak ses rozhodla?" vrátil se k tomu tématu. Povzdechla jsem si. Věděla jsem, že z toho nebude mít radost. Stejně jako Ashton, když jsem mu oznámila, že chci chodit do školy. Ale nedělala jsem to, protože by se mi ve škole bůhví jak líbilo, ale protože jsem alespoń trošku chtěla žít jako normální člověk.

,,Chci jít zítra do školy," oznámila jsem mu. Slyšela jsem jak si překvapeně povzdechl.

,,Už – už zítra," koktal a v jeho hlase jsem zaslechla paniku- Jistě se musel dost snažit, aby mi to nezačal rozmlouvat.

,,Potřebuješ se na to víc psychycky připravit?" smála jsem se mu.

,,Haha, ale když to bereš takhle tak asi ano," řekl tiše.

,,Já se tam chci vrátit. A musím dřív, než si na tohle všechno zvyknu," přiznala jsem mu.

,,Proč by sis nemohla zvyknout?" namítal.

,,Budeš se o mě starat po celý zbytek života?" odsekla jsem a potom jsem si uvědomila. jak to mohlo vyznít.

,,O-omlouvám se, já jsem to tak nemyslela," sklonila jsem hlavu.

,,Takže zítra?" Přikývla jsem.

,,Dobře. Řeknu to Lise," řekl a podlaha se prohnula. Odcházel?

,,Jsi na mě naštvaný?" zeptala jsem se se strachem.

,,Ano." Zatajil se mi dech.

,,Ale ne na tebe." V jeho hlase jsem slyšela úsměv.

Zamračila jsem se. ,,Tak na koho?"

,,Na sebe."

Otevřela jsem pusu. ..Proč?"

,,Protože se ti pletu do života a vlastně na to ani nemám právo." Najednou byl smutný a já z toho všeho zmatená.

Nevěděla jsem, co na to říci, a tak jsem jen seděla v tichosti, dokud se tichým hlasem nerozloučil a neodešel.

Ležely jsme se Sam v posteli, drbala jsem ji za uchem a se staženým obočím přemýšlela o tom, jak to bude zítra vypadat. U večeře jsem neměla šanci se zeptat. Všichni byli – jak bych to řekla. Roztěkaní? Mezi Lisou a Michaelem panovala zvláštní nálada. Jindy jsem z nich cítila intenzivní lásku, ale u večeře jsem z nich necítila nic. I děti si toho všimly, a tak se snažily zvednout náladu. Jediný, kdo se jim smál jsem byla já. Poslouchat je bylo to nejkrásnější, co jsem mohla dělat. Jsou kouzelní a mají úžasná srdíčka, tak jako jejich rodiče.

Zavřela jsem oči a usnula tvrdým spánkem, s pocitem strachu z nadcházejícího dne.