9. kapitola

Beautiful soul

10. kapitola:

Pohled: Ashlyn Greenová

Ještě nejméně pět minut jsem rozdýchávala Michaelovu návštěvu u mě v pokoji. Musela jsem se smát při vzpomínce, kdy skákal po mém pokoji a skučel jak malé dítě.

Červeň z mých červených tváří pomalu, ale jistě vyprchávala. V hlavě mi pořád zněl Michelův hlas.

Měla bych se konečně vzpamatovat. Zakroutila jsme hlavou a vzala si oblečení. Rukama jsem pátrala po tomu kusu látky, abych zjistila, co že si to vůbec chystám obléci. Pomalým krokem jsem se vydala k posteli. Opatrně jsem sunula jednu nohu za druhou a snažila se o něco nezakopnout. Oddychla jsem si, když jsem se konečně dostala k té veliké posteli. Hodila jsem si věci na postel a posadila se. Nahmatala jsem knoflíčky košile a jeden po druhém rozepnula. Shodila jsem ze sebe Michaelovu košili a pomalu se začala oblékat.

„Přišla jsem tě zachránit!“ usylšela jsem zpěvavý, dětský hlas. Byla to Paris. Dveře se otevřely a ke mně zavítal lehký vánek.

„A-ahoj, Paris,“ zakoktala jsem se a rychle se snažila na sebe hodit oblečení. Vůbec mi to nešlo.

„Pomůžu ti,“ slyšela jsem jí. Zaposlouchala jsem se a ona šla ke mně.

„Paris, prosím ne,“ zmatkovala jsem. Cítila jsem se blbě. Samu sebe jsem neviděla a nechtěla jsem, aby se na mě díval kdokoli jiný!

Paris se zastavila a já mně se po tvářích začaly kutálet slzy. Připadala jsem si tak blbě. Řvu tu na malou holčičku, která se mi snaží jen pomoci.

„Neplakej, Ashlyn,“ pocítila jsem její malou ručičku na své noze. Nahmatal jsem postel a sedla si na ni.

„Omlouvám se, zlatíčko,“ zašeptala jsem a objala ji.

Dveře od mého pokoje se znovu otevřely.

„Tatí! Tatííííííííííí!“ slyšela jsem křik.

„To byl Princ?“ zeptala jsem se Paris a ta mi kladně odpověděla.

„Tatíííííííí! Paris rozbrečela Ashlyn!“ slyšela jsem křik.

S Paris jsme se obě rozesmály. „Ten tvůj bráška je pěkný truhlík,“ povzdechla jsem si.

„Co se stalo?“ slyšela jsem Michaelův uřícený hlas. Ještě více jsme se rozesmála.

„Paris?“ vtrhl Michael do mého pokoje. A já až teď jsem si uvědomila, že tu sedím polonahá.

„A všichni ven!“ rozkázala jsem. Konečně jsme se chtěla obléci. Paris se mě ještě více chytila.

„Všichni krom Paris,“ pozměnila jsme své rozhodnutí. Neslyšela jsem jejich odpověď. Jen jak za sebou zavřely dveře.

„To není fér! Takhle na hambě!“ slyšela jsem ještě Prince.

Dovolila jsem té malé Princezně, aby mě oblékla a pak jsme vyrazili na večeři. Po dnešku mi už pěkně vyhládlo.

Měla jsem tu čest zjistit, že je Michael ten nejlepší táta jakého si dětičky mohly přát. Nejenže je zábavný, dětský, ale také si dokáže zjednat pořádek. Obdivovala jsem ho čím dál více.

Po velmi chutné večeři jsme se vypravily do sých pokojů. Paris s Princem trvali na tom, abych jim šla dát s Michaelem pusu na dobrou noc a já šla. Neodolala jsem jejich prosbám a jejich hlásku.

Oba mě drželi za ruku a vedli k sobě do pokoje.

Musela jsem si dávat velký pozor, abych o něco nezakopla. Uměla jsme si představit, jak se po zemi povaluje spousta hraček.

„Dobrou noc miláčci,“ řekl Michael a dal každému pusinku. Usmála jsem se, musel je velice milovat. Tu pusu jsem slyšela i já. Bylo to jedno velké MLASK.

„Ashlyn?“ zeptal se mě Michael. Probrala jsem se ze svých myšlenek a odmontovala si ten úsměv. Natáhla jsem ruku do prázdného prostoru a Michael mě za ni uchopil. Zase mnou projel ten zvláštní pocit Zatřepala jsem hlavou a nechala se přitáhnout k dětským postýlkám. Rukama jsem nahmalatala polštář. Paris mě chytila za ruku a dala si ji na tvář.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a sklonila se k ní. Dala jsem jí pusinku a ona se rozesmála.

„Děkuji, teto Ashlyn byla slaďoučká,“ řekla mi a dala mi pusinku na pusu. Zčervenala jsem. Jsem u nich teprve den a už z nich cítím tu lásku. Byla dojatá tím, jak mi řekla teto.

„Já-já chci taky pusinku!“ dožadoval se Princ.

Michael už věděl co má dělat. Opět mě chytil za ruku a dovedl ke druhé posteli. Sklonila jsem se a Princ udělal to samé co Paris. Pustila jsem Michaelovu ruku a dala ji k té druhé. Pocítila jsem pod rukou jemnou látku.

„Haha, Princi!“ zlobila jsem se na oko. Dal mi mou ruku na své bříško.

„Ale jak chceš!“ sklonila jsem se k němu a dala pusinku na jeho bříško. Při té příležitosti jsem mu foukla do pupíku a on se strašlivě rozesmál.

„Neříkej, že tě to lechtá!“ smála jsem se a udělala to znova. Všichni v pokoji se smáli.

„Já se počůrám!“ zaúpěl Princ. Najednou mě Michael ztrhl na sebe. Penvně jsem ho chytila kolem pasu, abych neupadla. Pak už jsem jen slyšela dusot.

„On to myslel vážně,“ zamál se Michael a jeho dech mi ovál tvář. Byl až nebezpečně blízko.

Otočila jsem svou tvář a zčervenala jsem. Bylo ticho a tak mě Michael pustil.

„Teda Ashlyn! Málem jsem to nestihl!“ přišel Princ. Už jsem ho skoro viděla jak pochoduje s rukama založenými v bok.

„Tak už koukejte spinkat a krásné sny!“ popřál Michael nekompromisně a pomohl mi ven z pokoje.

„Konečně ticho,“ zasmál se Michael, když za námi zavřel dveře.

„Konečně do postele,“ zasnila jsem se. „Byl to krásný den a já vám moc děkuji,“ povzdechla jsem si, když mě doprovodil ke dveřím mého dočasného pokoje.

„Není za co,“ zasmál se.

„Tak zatím,“ řekl a šel pryč. Zamračila jsem se. No co! Sotva jsem mohla čekat rozloučení jako s jeho dětmi. Přeci jen jsem cizí holka.

Otevřela jsem dveře od pokoje a došourala se k posteli. Chtěla jsem si do ní lehnout, ale pak jsem si to rozmyslela a namířila jsem si to do koupelny.

Konečně jsem ležela v té pohodlné posteli a na sobě měla Michaelovu košili. Vím, že už tu mám své věci, ale ona tak nádherně voněla a tak nádherně se v ní spalo.

Přikryla jsem se a zavřela oči. Pomalu, ale jistě jsem cítila, jak ze mě odpadá všechna ta únava.

Když v tom se otevřely dveře.

„Zdravím, jdu na to smluvené rande,“ uslyšela jsem Michaelův hlas.

„Rande, jaké rande?“ vrtal mi hlavou a až pak jsem si to uvědomila. A ještě později jsem si uvědomila, že mám na sobě JEHO košili. Rychle jsem se přikryla až ke krku.

Uslyšela jsem kroky, šel k mé posteli a najednou“žuch“ byl v ní. Lekla jsem se. Tak tohle jsem opravdu nečekala.

Michael:

Vypadala velice překvapeně, že mě tam vidí. Myslela, si, že nepřijdu?

„Snad si na to nezpomněla?“ zeptal jsem se jí s úsměvem. Byla roztomilá, celou tvář měla červenou a nestále třímala v rukou okraje peřiny.

„Ne-e,“ koktala a potom zavřela oči. „Ano,“ vydechla a usmála se pro sebe.

„Ale naštěstí já ne, jen jsem se byl převléct do pyžama.“ Upozornil jsem ji a otevřel tu knížku, která mě velice zajímala.

Jmenovala se Spřízněné duše.

„Takže můži to vzít od začátku?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě,“ usmála se. Otevřel jsem knihu a začal číst:

Bylo - nebylo jednou, jedno království. To království, nebylo takové, jako jej známe z pohádek o krásných princeznách a princích. Ne, ne tohle bylo docela jiné, v tomto království byly samé hodné a vznešené bytosti - dáli se jim takto říkat. Oni si říkali lidé, ale praví lidé - lidé mimo jejich svět - jejich království, jim říkali andělé!

A tak toto krásné království bylo plné andělů, kterých stále a stále přibývalo - podle toho jak se lidé na zemi chovali.

Příběh, který vám budeme vyprávět, bude o jednom nešťastném andílkovi jménem Neytiri. O království, které nese jméno: Nebe

Neytiri byla nádherná dívka s dlouhými kaštanovými vlasy, které jí sahaly až po pas. |Její oči byly modré jako nebe a její rty se věčně kroutilily do hřejivého úsměvu.

Byla dcerou toho nejmoudřejšího a nejmocnějšího obyvatele Nebeského království, ano byl jím sám Bůh a jeho manželka Lizbeth, kterou si vzal pod svá ochranná křídla, ale k tomu se váže jiný příběh.

Neytiri zdědila po svých rodičích jen to nejlepší - ty nejkrásnější dary: jako je láska, laskavost, dobrosrdečnost, dar odpouštět a to největší a nejkrásnější srdce.

Byla nejvyhledávanějším andělem v celém království a lidé na Zemi se k ní modlili stejně tak dychtivě jako k jejímu otci. Věděli a cítili, že jim může pomoci. Její otec - tedy sám Pán Bůh věděl, že jednou nastoupí na jeho místo, ale musí ještě nabrat sílu. Moc dobře věděl, že ne všichni lidé na Zemi jsou hodní a laskaví. Mohli by jí ublížit a toho se chtěl vyvarovat. Musí být dost silná na to, aby mohla tohle břímě nésti.

Neytiri měla jedno velké tajemství, které ji sužovalo dnem co dnem. A den za dnem se stávalo více nesnesitelnější. Tajemství, které neřekla ani svým rodičům. Bála se jejich reakce a také toho, že by o ten “dar” mohla přijít. Dar, který milovala a nenáviděla zároveň.

Jednoho krásného slunečního dne seděla na svém oblíbeném místě. Utíkala sem před světem, žila tu svůj vlastní svět. Svět, který si tvořila podle sebe - to nejkrásnější místo, kde chtěla žíti Utíkala před realitou, která ji obklopovala. Utíkala sem, aby přemýšlela, učila se, naslouchala a ukryla své druhé já. Já, které ji pohlcovala tak silně, až se bála, aby ji nestáhlo úplne. Často sváděla boj s jinými silami - zákeřnými, ale i krásnými. Silami se kterými musela bojovat, ať už z důvodu, že byly zlé anebo z opačného, že byly krásné, ale ona věděla co je správné. Věděla, kde je její místo. Věděla, že nesmí přestat bojovat, i když jí to ubližuje. Věděla, že ji tu potřebují.

A tak Neytiri vždy, když jí bylo úzko skončila na této louce.

_{Četl jsem ten poutavý příběh a ani jsem si nevšiml, že Ashlyn už usnula. Díval jsem se na její andělskou tvář a odolával pokušení ji pohladit. Položil jsem tu knihu na noční stolek a chystal se odejít. Už jsem byl u dveří, ale pak jsem se otočil. Přišel jsem k posteli a pohladil ji po tváři. Pousmála se a peřina se z ní svezla. Teď už jsem chápal, proč byla tak zahalená, měla na sobě mou košili a určitě si myslela, že bych jí nadával. Ne, to určitě ne. Bylo zválštní, jak nám toto mladé děvče přirostlo k srdci.}

_{Sklonil jsem se políbil ji na čelo a zhasl lampičku. Těšil jsem se do postele a těšil jsme se na svoji milovanou Lisu, která měla každým okamžikem přijít domů.}

****

Doufám, že se Vám tato kapitolka líbila a byla bych moc ráda za Váš komentář.  Děkuji MJLove