Pohled: Ashlyn
Po několika dlouhých minutách, kdy jsem se cítila trapně, že tam jen tak stojím v Michaelovi košili a teď navíc i v pantoflích mi Michael konečně oznámil, že mám věci už v pokoji. Když mi to sděloval, tak se nármně bavil. Měla jsem chuť ho uškrit.
Překvapivě mezi námi spadla ta bariérá, která s největší pravděpodobností byla z mé strany. Cítila jsem na sobě, jak jsem stále více a více uvolněnější a zajisté si toho musel všimnou i Michael, který si ze mě začal utahovat.
„Řekl jsem ať ti dají věci do skříně nevadí?“ zeptal se Michael, když jsme konečně doklopýtali do “mého“ pokoje. Paris s Princem někam utekli. Ani Michaelovi nechtěli říct kam.
„Ne, nevadí,“ zašeptala jsem. Pustila jsem se Michaelovi paže a lehce našlápla pravou nohou dopředu za ní jsem sunula druhou.
„Nechceš nějak pomoct?“ ozval se Michael.
„Ne!“ zavrčela jsem a až pak jsem si to uvědomila, že mi jen chtěl pomoct! Ale já tohle nesnášela.
„Já-já omlouvám se. Jen, zvládnu to sama,“ koktala jsem.
„V pořádku. Jen si na to budu muset zvyknout,“ omluvil se. Postupovala jsem pomalu, ale jistě až jsem narazila na postel. Byl to takový můj záchytný bod. Od něho bych se mohla orientovat všemi směry. Stejně jsem zjistila, že budu potřebovat pomoci.
„Michaeli?“ zašeptala jsem a přivřela oči.
„Ano?“ Ozvalo se blízko mě.
„Mohl by jsi mi prosím ukázat, kde je ta skříň?“ zeptala jsem se nesměla. Styděla jsem se za to.
„Samozřejmě,“ odpověděl. Z jeho odpovědi jsem cítila, že se usmívá.
„A co...“ začal větu.
„Potom už se budu moci orientovat sama,“ usmála jsem se na něj. Tedy, alespoň jsem si to myslela. Odhadovala jsem to podle směru jeho hlasu.
„D-obře,“ zakoktal se a pak jsem pocítila dotek na mé ruce. Přivřela jsem oči, znovu mnou projel ten zvláštní pocit. Pokoušela jsem se ho zastavit, ale nešlo to. A tak se z naprosto obyčejné věci, jako je ukázaní skříně, stala věc neobyčejná. Nikdo z nás nepromluvil. Pokojem se nesly jen naše kroky a občasné Michaelovo uchichtnutí, když jsem klopýtla. Normální člověk by se asi zlobil, ale já za to byla ráda. Uvítala jsem to raději, než řeči o tom, jaký jsem chudáček. Vždyť, lidé na světě jsou na tom mnohem hůře než-li já.
Michael mi stiskl ruku a já poznala, že je čas zastavit. Ale co jsem nezastavila byly ti motýli v břiše. Musela jsem se napomínat. Tohle nebylo správné.
Otočila jsem hlavu k Michaelovi a doufala, že se nikam nepřemístil. Otevřela jsem pusu, ale on pochopil, aniž bych něco vyřkla. Uchopil mě za hřbet ruky a přitiskl mi ji na dřevěnou skříň. Pustil ji a mně skoro unikl povzdech. Bylo tak uklidňujcí cítit to teplo, které vycházelo z jeho dlaně. Vzapamatovala jsem se a sunula dlaň po struktuře skříně. Byla vyřezávaná. Mezi různým zdobením jsem rozpoznala tvar andělíčka. Usmála jsem se. Posunula jsem ruku do leva a dolů, až jsem narazila na kovovou kuličku. Pevně jsem ji stiskla a prudčeji otevřela dveře. Ztratila jsem rovnováhu a než jsem se nadála, ocitla jsem se na zadku. Michael se rozesmál na celé kolo.
„Teď bys měla vidět svůj výraz!“ smál se dál a já sklopila pohled. Byla jsem červená právě až na tom zadku a od toho pádu to rozhodně nebylo! Pokoušela jsem se vyškrábat na nohy. Pátrala jsem rukama kolem sebe a narazila jsem na něco měkkého. Zaťala jsem nehty a pokoušela se uchytit.
„Aů!“ zaúpěl Michael a já se lekla. Celá podlaha se kolem mě začala otřásat. Nejspíše to skákal Michael. Plácla jsem se přes pusu, až teď mi došlo, že to byla Michaelova noha.
„Promiň,“ omlouvala jsem se, ale nemohla jsem udržet uchychtnutí.
„Ona se směje!“ stěžoval si. Rozesmála jsem se. Cítila jsem jak tu Michael kolem mě poskakuje a u toho naříká jak malá holka. To se prostě nedalo nesmát.
„Promiň,“ omluvila jsem se ještě jednou, když jsem popadla dech. Otřesy přestaly – Michael se zastavil. A než se mi přes pusu dostala další omluva, tak jsem stála nahoře.
„Počkej, já ti to oplatím!“ zašeptal mi do ucha a já se otřásla. Husí kůže mi naskočila po celém těle. Poodstoupila jsem od něj a opět nahmatala skříň.
„S tím se počítá,“ řekla jsem naoko lhostejně a pokoušela se zklidnit své srdce. Dveře skříně byly již otevřené. Nahmatala jsem nějaké oblečení a vzala si ho.
„Prásk!“ přistálo něco na zemi.
„Zvednu to,“ uslyšela jsem Michaela, ale pozdě. Sehnula jsem se také a dali jsme si hlavičku, až to zadunělo.
Mnula jsem si ránu a i když mi bolestí vytryskly slzy musela jsem se smát.
„Já už se k tobě dnes ani nepřiblížím!“ přísahala jsem.
„Už to nezachráníš!“ poškleboval se.
„Spřízněná duše,“ řekl Michael a mně chvilku trvalo, než jsem pochopila, co tím myslí.
„Ashton mi ji zabalil?“ divila jsem se. Byla to má nejoblíbenější kniha. Vždy, když měl čas tak mi kousek přečetl. Vždy jsem měla raději knih, než diskotéky a divoké večírky, které pořádali mí spolužáci.
„Už to tak bude.“ Zase se určitě usmíval.
„Ukaž, zabalím ji zpět,“ natahovala jsem se do prázdného prostoru, ale on mi ji nepodal.
„Proč?“ divil se. Měla jsem chuť ho do té hlavy praštit ještě jednou.
„No, jestli v té tašce není přibalený ještě Ashton, tak je mi tu celkem k ničemu.“ Protočila jsem oči.
„Čte ti?“ ptal se a v jeho otázce zazněl skutečný zájem. Dost dobře jsem to nechápala. Místo toho, aby byl se svými dětmi nebo na nějaké akci pro celebrity tu se mnou chodí po pokoji, ukazuje mi, kde je skříň a vybavuje se tu se mnou.
„Když má čas, tak před spaním.“
„Takže rande v osm?“ zeptal se Michael.
„Cože?“ vyjekla jsem a to oblečení, které jsem držela v ruce mi upadlo.
Michael se opět zasmál. „Ještě chvilku a bude se mi o jeho smíchu zdát i v noci!“ Povzdechla jsem si v duchu.
„Přijdu ti číst.“
„Nemusíš to dělat,“ protestovala jsem.
„Já vím, ale chci!“ namítl. Cítila jsem jak si stoupl přede mě. „No takže, jestli nechceš pomoct se svlé...“ zasekl se „ ....chtěl jsem říci s oblékáním, tak se půjdu podívat na děti. Až budeš připravená tak ZAVOLEJ dolů!“ zdůraznil, podal mi oblečení a pak už jsem slyšela jen bouchnutí dveří.
Pohled: Michael
Sešel jsem do kuchyně a vydechl. Zakroutil jsem sám nad sebou hlavou. Takový pitomý přeřek! Co si teď o mě bude myslet!
„Tati, kde jsi nechal Ashlyn?“ přiběhl ke mně Princ.
„Převléká se.“ Pohladil jsem ho.
„Přece nebude celou dobu chodit v mé košili,“
Princ našpulil pusu a vážně se na mě podíval.
„Mě se v ní líbila,“ vyplázl jazyk. Nikdy na mě tolik nevyplazoval jazyk jako dnes. A za to může Ashlyn! Budu se jí muset pomstít!
„Mladý pane, nechejte toho nebo vám ten jazyk, nechám uříznout!“ mrkl jsem na něj. Vykulil na mě oči a s křikem utekl.
Ani jsem se nestihl otočit a už za mnou pochodovala Paris s rukama v bok.
„Kde je Ashlyn?“ rozhlížela se kolem mě.
Zakoulel jsem očima. Už si je omotala kolem prstu
. „Převléká se,“ řekl jsem jednoduše.
„Jak jsi jí tam mohl jen tak nechat?“ mračila se na mě.
„Co když si obleče obráceně tričko?“ strachovala se a já se musel smát. Její výraz ještě více zpřísněl. Nikdy se na mě tak nedívala – neměla důvod. No, mám takový pocit, že nadcházející dny se nebudeme nudit.
„Tak víš co, princezno?“ usmál jsem se na ni a chtěl ji zvednout a pochovat ji, ale ona ustoupila.
„Bež na ni dohlédnout, alespoň ji pomůžeš ze schodů,“ navrhl jsem jí a ona s nadšením odběhla. Bude to tak lepší. Věděl jsem, že Ashlyn z toho nebude nadšená, ale stejně tak nějak jsem tušil, že její tvrdohlavost jí nedovolí zavolat, aby pro ni někdo přišel a z její smůlou by to nemuselo dopadnout zrovna dvakrát šťastně.
„Jo, takže mně necháš vytrhnout jazyk, ale Paris necháš jít nahoru za Ashlyn?“ ozval se za mnou vyčítavý hlas. Otočil jsem se a tentokrát se na mě mračil Princův obličej. Ještě, že je za chvilku noc a oni půjdou na kutě.
„Jdu za nimi!“ řekl a vypochodoval z místnosi jako Napoleon. Zakroutil jsem hlavou a doběhl ho. Vzal jsem ho v podpaží a táhl do kuchyně.
„Tati!“ křičel na mě, ale já si toho nevšímal.
„Princi ,víš, že se tohle nedělá?“ pokáral jsem ho.
„Ashlyn je dáma a ty jsi chlapec.“
„Já jsem muž!“ bouchl se do hrudi. Minulý týden se koukali na King – Konga i přes můj zákaz.
„No, ještě tohle k tomu!“ šťouchl jsem do něj.
Princ se zadíval za mě a já se pohotovvě otočil, ale nikdo tam nebyl. Otočil jsem se zpět, ale ani Princ tam nebyl. „To malé skřítě mě pěkně doběhlo!“ zanaříkal jsem a opřel se o linku.
2024 ©