Ashlyn rychle pustila Michaelovu ruku, jakoby dostala elektrickou ránu.
V duchu počítala do deseti, aby se uklidnila a nezačala vřískat. Muž, který tolik ovlivnil její život, stál naproti ní. Bylo to jako ve snu. Jen čekat, až se probudí. Ale tohle nejspíše nebude sen, protože ve snu by viděla obrazy.
Nacházela se v sídle Jacksonových - sen každého fanouška.
„No, teda páni! Teď už vážně chápu ten humbuk, kolem toho, že jsem vtrhla na váš pozemek. Ještě jednou se omlouvám," vzpamatovala se z toho šoku. Michael na ní dále nevěřícně zíral. Připadalo mu, že má docela radost z toho, kdo je a přesto je v naprostém klidu.
Michael stále mlčel a Ashlyn to vadilo. Zvuk bylo jediné, co jí pomáhalo rozeznat situaci. Nechtěla slyšet ticho a zvláště ne, s tímto člověkem.
„Jste v pořádku?" zasmála se.
„No, popravdě řečeno jsem trochu v šoku. Chceš si tedy zavolat? Mimochodem, jsem Michael. Tykej mi prosím," zakoulel očima. Neměl rád, když mu někdo vykal.
Pozoroval tu zjevně stydlivou dívku. Byla úplně červená - vypadala velice roztomile. potrhané - Byla celá ušmudlaná, v obličeji jí zářily velké, zelené oči a její oblečení
bylo sem tam potrhané. Vlasy měla zacuchané a přesto vypadala nádherně. Byla mladá. Michael jí tipoval, tak na osmnáct - devatenáct. Ta dětskost a nevinnost jí vyzařovala z nádherných očí.
„To bych byla vážně moc ráda. Musím zavolat bratrovi, aby pro mě přijel," z jejího hlasu bylo poznat, že už chce být pryč. Že chce být někde, kde to zná. Ne, že by jí netěšilo, že je v Michaelově domě, ale byla tady nesvá.
„Mohl bych tě odvést." připomněl jí Michael velkoryse.
,,Ne!" řekla až příliš rychle a hlasitě. Michael nazdvihl husté - černé obočí. To je podruhé, co odmítla jeho pohostinnost. Ani na tohle nebyl zvyklý.
„Do-bře, Ashlyn. Pojď se mnou, zavedu tě k telefonu."
„No, super a co teď?" pomyslela si zoufalá Ashlyn. Věděla, že nemá moc do toho, aby se na místě nerozbrečela jako malá holka.
Nejistě posunula svou nohu vpřed. Když Michael neslyšel za sebou kroky, tak se pomalu otočil a s nazdvihnutým obočí sledoval Ashlyn. Byla pro něj doslova záhadou. Chtěla, aby ji nesl?
„Nechceš pomoct?"
„NE!" řekla podrážděně.
„Jistě. Musíš být unavená," řekl mdlým hlasem. Vůbec jí nerozuměl. Byl netrpělivý. Už mohl být dávno se svými dětmi a místo toho tady ze sebe dělá šaška. Možnost skryté kamery, se mu zdála čím dál pravděpodobnější.
„Počkej tady, donesu ti ten telefon," řekl netrpělivě a odběhl do obývacího pokoje - do nejbližší místnosti, kde se telefon nacházel.
„Lásko, co je to tu za rozruch? Bradley pořád lítá po domě a bručí jako medvěd," zasmála se Lisa - jeho manželka. Přistoupil ke své ženě a políbil ji do vlasů.
„Jen jedné dívce - Ashlyn utekl pes a ona ho nemůže najít. Jen jí půjčím telefon, aby mohla zavolat svému bratrovi a pak už budu jen a jen váš. Mrzí mě to," pohladil ji po tváři.
„Víš jistě, že je tu kvůli psovi a ne kvůli mému milovanému manželovi?" nazdvihla své dokonale upravené obočí a více se k němu přitiskla.
„To si tedy opravdu nemyslím. Ani mě nepoznala, chová se jako bych byl normální člověk," zabručel.
Lisa se zasmála. Položila Michaelovi ruku pod bradu a přinutila ho, aby se díval do očí.
„Lásko, tak mi připadá, že ti to vadí! Ty jsi zpychnul!" pleskla ho po rameni.
„To tedy ne!" bránil se okamžitě.
„Jen se chová povýšeně a moc hrdě. To mi vadí," přiznal a dále rozebíral její změny chování. Nejspíše trpí rozdvojenou osobností. Jedna je strašně milá a ta druhá pěkně nepříjemná.
„Tak já ji donesu ten telefon, ať už odjede." Ještě jednou ji políbil. Vzal ze stolku telefon a běžel zpět k té neznámé dívce.
Když se vrátil zpět do haly, tak Ashlyn stále stála na tom stejném místě jako když odcházel s pohledem zavrtaným do země. Nepřišlo mu, že by si ho všimla. Takhle ji neviděl jako tu hrdou dívku - tu, která měla výraz "všechno zvládnu sama", ale teď se nejistě rozhlížela po místnosti se zoufalým a vystrašeným pohledem. Na chvíli ho zahltily výčitky svědomí, že se k ní nechoval lépe. Ale ona ho vyloženě dráždila tím svým postojem.
„Tady je ten telefon," promluvil, když si ji konečně v klidu doprohlédl a důkladně prostudoval ten výraz bez masky, která se okamžitě vrátila na své místo, jen co zaregistrovala, že je tu s ní. Ale nepodívala se jeho směrem. Neměla na to dost odvahy.
Michael přistoupil blíže a podal jí telefon
. Ashlyn si ho od něj vzala a znovu ji prostoupil záchvěv paniky.
„Sakra! Sakra! Sakra!" létalo ji hlavou
„Teď to bude vypadat, že jsem ještě větší idiot.“ Zoufala.
„Ta Samantha mi to zkomplikovala, ještě více, než jsem si myslela," zamumlala.
„Říkala jsi něco?" zeptal se nejistě
„Ne, nic." zatvářila se nechápavě.
Michael ji pobaveně sledoval. Vypadala velice rozčíleně.
„Děje se něco?" nedokázal skrýt v hlase to pobavení.
„Ne! Všechno je fajn!" vyprskla nevrle, ale pak si uvědomila s kým to vlastně mluví. Okamžitě toho zalitovala.
„Omlouvám se. Já - nechtěla jsem na vás vyjet. Jen je toho trošku moc a navíc jsem z vás pěkně nervózní," vymlouvala se.
Michael se tiše zaradoval, tak přeci jenom na ni jeho osobnost působí.
Jen se usmál a vzal ji telefon z ruky.
„Tak mi nadiktuj to číslo," požádal ji trpělivě. Myšlenkami už byl u svých dětí, které ho netrpělivě očekávají. Dnešek byl jeden z mála dní, kdy měl celý den volno a nechtěl ho strávit pohledem na dívku, která se snaží vyťukat číslo do telefonu.
Ashlynina průbojná - tvrdohlavá povaha vyplouvala na povrh. Chtěla se urazit a říci, že by to klidně zvládla sama. Ale věděla, že to není pravda, a tak mu poraženě diktovala číslo. Neměla ráda, když se jí někdo snažil pomoci. Byla přesvědčená, že za tohle si může sama. Že je to součást trestu, který si musí odpykat.
Trest za její bezohlednost.
Michael vyťukal do telefonu nadiktované číslo a podal jí telefon zpět.
„Děkuji," pípla tiše. Michael přikývl, opřel se o stěnu a dál ji pozoroval.
Ashlyn se jen tiše modlila, aby to Ashton vzal.
„Prosím?" ozval se z telefonu zvučný hlas Ashtona Greena.
,,Ahoj, Ashtone, tady Ashlyn," pozdravila svého bratra veselým tónem. Byla tak ráda, že to vzal. Znamenalo to vysvobození.
„Pane Bože ! Ashlyn! Kde jsi?! Všude tě hledám
!" křičel do telefonu naštvaně.
„Ashtone, klid! Jsem v pořádku. Jen jsem se ztratila, ale…"
„Ashlyn, kde jsi?"
„Ashtone! Jestli chceš, abych ještě ohluchla, tak v tom vesele pokračuj. Uklidni se prosím jsem celkem v pořádku. Jen, mohl by jsi pro mne přijet? - Já ti to potom vysvětlím," snažila se ho uklidnit.
„Hned jsem tam, ehm, kam si pro tebe mám přijet?"
Už byl o poznání klidnější. Tolik se mu ulevilo, že se jeho malá sestřička ozvala.
„Vydrž moment," poprosila ho.
„Pane Jacksone?" ozvala se nejistě.
„Jsem tady," řekl klidně, aby ji nevyděsil. Když mluvila se svým bratrem, tak se ji ve tváři vystřídalo tolik emocí - štěstí, láska, oddychnutí a naděje. Byla šťastná.
„Prosím, mohl by jste mému bratrovi nadiktovat adresu? Vůbec nemám tušení, kde jsem," zčervenala.
„Jistě," přišel k ní a vzal si zpět telefon.
Ucítil její příjemnou květinovou vůni. Líbila se mu. Zhluboka se nadechl a vychutnával si ji. Nebyla ani z čtvrtiny, tak silná jako ta, kterou používá Lisa.
„Dobré odpoledně," pozdravil zvesela, když pomyslel na svou krásnou manželku.
„Ehm, dobré odpoledne, s kým to mluvím?" zeptal se Ashton nervózně. Jeho malá sestřička se nachází u nějakého chlapa - to se mu vůbec nelíbilo.
„Tady Michael Jackson. Vaše sestra se zdá být v pořádku, jen je unavená," uklidňoval ho, když slyšel v jeho hlase paniku.
„Děláte si ze mě srandu?" zeptal se zaskočeně.
„Vůbec ne," zasmál se Michael.
„Bože! Do čeho se to zase dostala," zanaříkal Ashton.
Znal svou sestru dost dobře na to, aby věděl jak se teď musí cítit.
Michael se zasmál. Ashton mu byl už po hlase sympatický. Z jeho hlasu bylo znát jak moc se bál o svou sestru a zároveň jak moc se mu ulevilo, že je v pořádku.
Rychle mu nadiktoval adresu a pak už stačilo jen čekat.
„Ashlyn, nedáš si něco k pití?" zeptal se zdvořile, ale Ashlyn jen zavrtěla hlavou.
„,Ne, děkuji. Jen počkám na bratra a pojedu domů," usmála se š´tastně a v jejím hlase bylo nadšení. Tolik se tam těšila. Michael se na ni ještě chvíli díval a pak jen pokrčil rameny.
„Jak jinak," zamumlal si pro sebe, ale Ashlyn ho slyšela. Měla velmi dobrý sluch. Musela se tomu usmát.
Michael to viděl a to ho rozlítilo ještě více.
„Počkáme na něj v obývacím pokoji," řekl nekompromisně. Uvědomil si, že nemá cenu se jí na něco ptát, protože vždy odpoví záporně. Ona přeci nic a nikoho nepotřebuje!
Ashlyn už chtěla namítat, že je to dobré. Ale Michael ji vzal pevně za loket a vedl ji směrem k obývacímu pokoji, kde na ně čekala Lisa. Tedy spíše na Michaela.
Ashlyn tiše klopýtala vedle Michaela a užívala si ten prostý dotek. Přeci jen s vámi něco udělá, když ho obstarává král popu - nejznámější člověk na světě. Vsadila by se, že kdyby lidem ukázala obrázky politiků nebo prezidentů, tak si vzpomene sotva polovina na jejich jména, ale kdyby jim ukázala fotku Michaela Jacksona, tak všichni budou vědět, kdo to je. Ať už na něj mají kladný nebo záporný názor. Ať jsou to jeho zbožné fanynky, a nebo největší odpůrci.
„Liso, miláčku, tohle je Ashlyn, o které jsem ti říkal. Počká tu, než pro ni přijede její bratr, který je už na cestě
," promluvil, když vstoupili do místnosti, kde už Lisa netrpělivě očekávala svého manžela. Zvědavě si prohlížela Ashlyn.
„Ashyln, tohle je má drahá manželka Lisa Marie," představil je. Ashlyn na prázdno polkla.
„Do-dobrý den. Já jsem nechtěla rušit, jen se mi zaběhl pes," vysvětlovala splašeně až se zakoktávala. Věděla, že má Michael manželku, ale nebyla připravená se s ní setkat. Nechtěla se s ní vůbec setkat. Záviděla jí toho nejlepšího muže na světě. Záviděla jí, že žije s člověkem, který má to největší a nejlaskavější srdce na celém světě
. Její srdce to nechápalo, nechtělo to pochopit, ale její zdraví rozum ano. Jak jí bylo známo, tak Lisa Marie Presley – Jackson, byla velice krásná a bohatá. Skvěle se k sobě hodili.
„Velice mě těší, Ashlyn, a nic se neděje. Mohlo se to stát každému," promluvila velice hrubým hlasem nebo se tak Ashlyn, alespoň zdál s porovnáním s Michaelovým, který byl příjemný a tichý.
I když nejspíše by jí tak zněly všechny hlasy, kdyby je porovnala s Michaelovým. Měl jej prostě jedinečný. Jako on sám byl.
Lisa přistoupila k Ashlyn a chytila ji za ruku. Michael si chvatně uvědomil, že ji drží ještě za loket a rychle ho pustil.
„Já vás také, paní J," Ashlyn se zadrhla. Copak Michael nechápe, jak strašně těžké je pro jeho fanynku setkat se s jeho ženou, i když třeba i tajně snila o tom, že ta vyvolená bude ona?
„Jsem Lisa," zasmála se a stiskla Ashlyn ruku pevněji. „Ta má, ale páru,“ pomyslela si Ashlyn.
„Ashlyn," řekla prostě. Měla pocit, že více toho říci nemůže.
„Posaď se," pobídla ji Lisa a zároveň ji tahala za ruku k pohovce, kde si Ashlyn opatrně sedla. Cítila se tak hloupě a zbytečně. Nemohla se vůbec uvolnit. Připadala si jako v neustálé křeči. Jen tam tak seděla a tiše se modlila, aby Ashton přijel co nejrychleji.
Nikdo nevěděl co říkat. Lisa se s nazdviženým obočím podívala na Michaela a zpět na Ashlyn. Ta dívka jí dělala starosti. Michael jí jen opověděl trhnutím ramene. Také nevěděl, co se děje. Proč je dívka tak ztuhlá.
„A co děláš, Ashlyn?" snažila se Lisa rozvést rozhovor
, aby tam nebylo to strašlivé ticho.
„Tenhle rok budu maturovat," odpověděla prostě a zamračila se. Nechtěla, aby se bavili o ní, nebo o jejím životě. Věděla, že to myslí dobře, ale už se tak odvykla s někým mluvit, že jí toto téma přišlo jako tabu. Když ovšem nepočítá svého terapeuta a brášku.
„Hm, myslela jsem, že jsi starší," zamračila se Lisa a znovu po ní přejela pohledem.
„A co studuješ?" vyptávala se dále.
Michael jen tiše seděl v křesle a zvědavě se po nich díval. Chtěl toho o Ashlyn vědět více. Byla tak nějak tajemná. Obvykle byl dobrý čtenář v lidských povahách. Někdy, do nich viděl jako do otevřených knih. Ale Ashlyn, pro něj byla záhadou a to by nebyl Michael, aby to neupoutalo jeho pozornost. Byl jak malé - zvídavé dítko.
Všichni tři se otočili za přibližující se mi kroky. Do místnosti vstoupil starší muž, v černém obleku na tváři měl příjemný úsměv.
„Pane Jacksone, je tu nějaký muž. Představil se jako Ashton Greena a je prý," oznamoval udýchaně.
„Klid Jonatthane. Klidně dýchej. Vím, kdo je to. Doveď ho prosím k nám," poprosil ho s úsměvem Michael a poplácal ho přátelsky po rameni. Už tolikrát mu říkal, ať mu říká jen jménem, ale Jonatthan to odmítal. Prý by se to nehodilo. Byl tak vychovaný, i jeho otec byl sluha. Mají to v rodině.
Michael si ho nemohl vynachválit, byl ten nejspolehlivější ze všech a Michael za ním mohl přijít s jakýmkoliv problémem. Jeho desetiletí praxe života a moudré vědomosti mu už leckdy pomohly i v těch nejzapeklitějších situacích.
Jonatthan jen přikývl a vykročil zpět z místnosti. Michael svůj zrak opět upřel ke své ženě a Ashlyn, která teď vypadala naprosto jinak. Celá pookřála. Takovou radost jí udělalo, že její bratr už přijel.
„Dobré odpoledne," uslyšeli za sebou hluboký - mužský hlas. Do místnosti vstoupil vysoký, svalnatý muž, s upřímnými modrými oči, které hořely starostí. Byl sympatický nejen
po hlase, ale i od pohledu.
„Pane Jacksone, paní Jacksonová," pozdravil je, když k nim přišel blíže.
„Jsem Ashton Greene," představil se prostě a než stačila Lisa nebo Michael zareagovat, tak svůj zrak upřel na Ashlyn. Oddechl si. V jeho očích se objevila láska a radost z toho, že ji vidí.
„Ashlyn, do čeho jsi se to zase namočila," vydechl starostlivě a sedl si k ní na bobek. Její ruce si vzal do svých. Nevšímal si Michaela ani Lisi, pro něj teď byla ta nejdůležitější jeho malá Ashlyn.
„Byla jsem se Sam na procházce, když začala štěkat a utekla - šla jsem za ní, ale nikde jsem ji nenašla. Volala jsem na ní, ale ono nic. Ashtone, ona to nikdy neudělala. Nikdy se nestalo, že by neposlechla na slovo. Měla jsem strašný strach, nemohla jsem nic dělat a pak mě našel Bradley - to je Michaelův bodyguard a odtáhl mě sem," vzlykla.
„Myslel si, že jsem další šílená fanynka, která se snažila dostat k Michaelovi. Já - já omlouvám se, že jsi měl o mě strach. Nechtěla jsem - ona utekla," omlouvala se a po tváři jí stékaly slzy, které takovou dobu potlačovala. Nechtěla bratrovi přidělávat ještě další starosti, už tak toho pro ní dělá moc. Tak strašně miluje svého bratra a ona ví, že on jí také miluje.
Všechno bylo tak jednodušší, když byly děti. Byli nerozluční - všude spolu. On bránil ji a ona jeho. Nikdy se nehádal jako ostatní sourozenci, nikdy před sebou neměly tajemství. Vždy dávali před světem najevo jak moc se milují. A jak moc by je bolela ztráta toho druhého. A pak… Přišla ta rána. Přišlo to z ničeho nic, absolutně nečekaně. Nikdo z nich na to nebyl připravený a teď je to tak.
Ashlyn se ještě pořád vyrovnávala s tím jak je na svém bratrovi závislá, i když nechtěla. Po té nehodě
se velice špatně vypořádala s tím, že s bratrem nemůžu být pořád - měl svůj vlastní život. Ona to věděla. Nechtěla být na něm tak závislá, ale bohužel to nebylo její rozhodnutí. Zvláštní, jak si člověk představí, kdo mu asi tak plánuje život. Jestli Bůh, zmáčkne tlačítko - tomu se stane to a jí se stane ono. Někdy se nad tím pobavila - tady spíše nad svou blbostí.
„Ash, neplač, zlato. Pšš, jsem u tebe, jsme spolu. Už se nic neděje. Pojedeme domů, ano?" uklidňoval svou sestřičku.
„Marianna se na tebe tolik těší," usmál se na ni.
„Pojď, donesu tě do auta. Všechno bude dobré." Ashlyn jen bezmocně přikývla. Co jiného jí také zbývalo?
Ashton si položil její ruce za krk, vsunul svou paži pod její nohy a druhou rukou kolem pasu. Vyšvihl si ji do své náruče. Tak, kde byla v bezpečí. Tam, kde jí nikdo a nic nemohlo ublížit.
„Už je dobře," šeptal ji stále dokola. Ashlyn nemluvila - bála se, že by se opět rozplakala. Nechtěla se chovat jako malá holka. I když se tak momentálně cítila. Položila si hlavu na Ashtonovu hruď a tiše s povzdechla. Byla tak ráda, že to je konečně za ní, že je tohle dobrodružství u konce. Ne, že by neděkovala Bohu, že poznala osobně Michaela.
„Jen ji odnesu do auta a vrátím se," usmál se vděčně na Michaela a pomalu se vydal ke svému autu.
„Počkej! Otoč se prosím," vzpamatovala se Ashlyn. V bratrově bezpečné
náruči si uvědomila, že na něco zapomněla.
„Chtěla bych vám - oběma moc poděkovat," usmála se vděčně a do očí se já vehnaly nové slzy. Michael vzal Lisu za ruku a společně se k nim vydali.
„Vůbec nemáš zač, Ashlyn. Rádi jsme tě poznali. A ohledně tvého pejska - Sam, ihned pošlu všechny své lidi do terénu a najdeme ji. Určitě se najde," usmál se na ni.
Ashlyn se usmála - na víc už neměla sílu. Přikývla a hlavu si opět položila na Ashtonové rameno.
„Jsi v pořádku?" zeptal se Ashton své sestry, když došel k autu.
„Jsem v pořádku, jen strašlivě unavená," snažila se usmát, ale marně. Únava ji dostihla, stejně tak jako výčitky svědomí.
„Jen se dojdu domluvit s Michaelem a ihned jsem tu. Pojedeme domů," pohladil ji po tváři a zapnul bezpečnostní pás.
Ashlyn se zavrtala do pohodlného sedadla a zavřela své unavené oči.
Ashton zabouchl dveře a vydal se zpět do domu. Byl tak rád, že je konečně jeho sestřička u něj. Nikdy by si neodpustil, kdyby se jí něco stalo.
Rozhlížel se po velkolepých místností domu a pomalu si připravoval svou děkovací řeč Michaelovi a jeho ženě.
Odechl si, když konečně našel obývací místnost.
„Omlouvám se, že jsem se tak zdržel. Ale měli by jste opravdu u dveří rozdávat mapy," zasmál se.
„Zvážím to," řekl Michael a usmál se. Ashton se mil líbil.
„Ani nevím, jak, vám poděkovat. Tak moc jsem se o ní bál," stiskl Michaelovi ruku.
„Nemusíte nám děkovat. Byla to samozřejmost a omlouvám se jestli jsem se Ashlyn nějakým způsobem dotkl," omlouval se Michael. Myslel tím Ashynini slzy. Zaskočilo ho to.
Ashton na okamžik nazdvihl obočí a pak mu to došlo.
„To je celá ona! Neřekla vám to, že ne?!" to nebyla otázka pouhé konstatování faktu. Znal ji moc dobře, aby věděl jaká je to tvrdohlavá palice. Nikdy by si od nikoho nenechala pomoci - ani kdyby jí šlo o život.
„Prosím?" zeptala se zmatená Lisa, která dosud stála o kus dál.
„Víte," řekl nervózně a posadil se na pohovku, ne každý den se mu stává, že mluví s nejvlivnějšími lidmi země - planety? Co přijde zítra? Prezident?
„Ashlyn je už čtyři roky slepá," vysvětloval
„Bože - to se omlouvám! Proč nic neřekla?" zpanikařil Michael. Teď už ledasco pochopil.
Ashton si jen povzdechl a svěsil hlavu.
„Protože je to Ashlyn! Nikdy nechce od nikoho pomoc. Nikomu to neříká. Je přesvědčená, že by se pak s ní lidé bavili z lítosti.“ Naštvaně praštil do opěradla pohovky. Nesouhlasil s tímto Ashlyiným názorem.. Často se kvůli tomu hádali.
„Co se jí stalo?" zeptala se Lisa, když vstřebala ten šok. Bylo jí té dívky moc líto - měla celý život před sebou.
„Ještě jednou se omlouvám - choval jsem se jak hlupák. Nenapadlo mě, že by mohla být slepá," omlouval se pořád dokolečka. Nyní se na celu tu situaci díval z úplně jiného pohledu. Proto ho nepoznala!
„A kdo jste vy? Připadáte mi nějaký povědomí?!" opakoval si její sloval pořád dokola.
Jak to mohl nepoznat? Setkal se s tolika slepými lidmi!
„Michaeli, vůbec se neomlouvejte! Myslím, že jste jí právě nevědomky splnil sen. Setkala se s vámi! Ona, když se jí stala ta nehoda, tak se upnula na vás. Žije jen, protože ví, že na světě jsou horší věci, než je její slepota. Ona s tím může žít. Velice jste jí pomohl, i když o tom nevíte.“ Vděčnost prozařovala Ashtonův hlas.
„Vsadím se, že je ještě teď mimo," zasmál se.
Michael se na něj povíval s nazdviženým obočím. Zbožňovala ho? Nechovala se tak. Vlastně se chovala, jako by byl jen vzduch. Skoro mu přišlo, že jí otravuje. Patřilo i tohle k její neproniknutelné masce, kterou si tak pečlivě držela?
„Nepřišlo mi to," řekl své myšlenky nahlas.
„Ashlyn nikdy nedělá druhým, to co je nepříjemné jí," pokrčil rameny.
Lisa si odkašlala, aby na sebe upozornila - stále ještě nedostala odpověď na svou otázku. Ashton se vymanil z Michaelového pohledu a neochotně se podíval na Lisu.
„Omlouvám se, ale Ash by jistě nebyla ráda, kdybych tu vyprávěl její příběh. Už budu muset jít - jak ji znám tak už spí," usmál se a náhle si vybavil obrázek
jeho sestřičky, jak je schoulená na koženém sedadle jeho auta, s otevřenou pusou a hnědými vlasy zakrývající její nevinnou tvář.
„Moc vám děkuji, Michaeli, za všechno. A ještě jsem se vás chtěl zeptat, jestli by jste mi nemohl dát vědět kdyby jste náhodou odchytli Sam? Ashlyn bez ní neudělá ani krok," vysvětloval podívajíc Michaelovy svou vizitku.
„Spolehněte se, ihned dám vědět svým lidem, aby se jí vydali hledat a prosím tykejte mi," ujistil ho Michael.
Ashton vděčně kývl - mávl na pozdrav Lise a vydal se ke vchodovým dveřím s úlevou, že to dopadlo, tak jak to dopadlo.
2024 ©